Relics of Socialist Architecture – PART 2: HUNGARY

From 22.6. – 24.7. 2015, I’m working on my second part of video-art project “RELICS OF SOCIALIST ARCHITECTURE IN EASERN BLOC”, researching and collecting archival film footage at OSA Archivum, Central European University and filming around Budapest and even south in Dunaújváros, the artificial socialist town founded and constructed in 1950’s. Thanks all collaborators on this project for their kind support – especially: Kati Gadoros (OSA), prof. Isztvan Rév (OSA), Alessandro Grimaldi (L’altra Budapest), Anna Mária Nagy (Dunaújváros specialist), Dumitru Rusu (Socialist Modernism / B.A.C.U – Romania), Ewa Rosiak-Zieba, Hakeem Smith, Eszter Lázar (OSA fellows), Mathew G. Erdo (editor), Gáspár Hájdu (xorxor.hu), Belle Belle (music composer), Lily Nagy, Enikő Váczy & András Nagy (my awesome roommates). Communist presentation_leaflet_OSA Here is a PPT I presented at OSA on 13 July 2015: OSA PRESENTATION HARUNA HONCOOPOVA 13JULY2015_OK

Few pictures from my shooting: Water tower at Csepel (southern Budapest) IMG_1748 Main entrance to Csepel Müvek factoryCsepel Müvek main entrance Déli Palyaudvar trainstation building, Budapest (1975)déli Church Farkasrét templom, Budapest (1975, arch. István Szabó)IMG_1906 Main entrance to a steel factory Dunai Vasmü, Dunaújváros IMG_2051 Post office building, Dunaújvárosposta_dunaujvaros One of the oldest highrise in Dunaújvároshighrise_Dunaujvaros

And finally PART 1 of the whole project – short experimental film from Bucharest, TREI MINUTI DESPRE UN ORAS BUCARESTI which I filmed during NISI MASA Experimental Film Workshop in December 2013 but finally completed during my fellowship in Budapest:

Snímek obrazovky 2015-07-15 v 9.07.39 PM

Advertisements

Ai Weiwei – Never Sorry – recenze

Film novinářky a začínající dokumetaristky Alice Kayman, „Ai Weiwei NEVER SORRY“ (2012), zachycuje dva roky života (2019-2011) čínského konceptuálního umělce, hudebníka, filmaře a bloggera, mluvčího svých uměleckých souputníků a bojovníka za svobodu univerzálního uměleckého vyjádření.

Ai Weiwei je v dokumentu zachycen jako umělec, který překračuje hranice země, ve které tvoří, nebojí se promluvit a zároveň, i přes své mezinárodní renomé, zůstává člověkem skromným a i přes veškerá příkoří života v ČLR člověkem pozitivně smýšlejícím.

Nikdy nelitovat, jak napovídá název filmu, je jeho životním postojem – a Ai Weiwei opravdu ničeho nelituje, a svým dílem se snaží poukazovat na chyby v systému a skrze své umění se vyjadřovat k současnému dění.

Číňan, který měl to štěstí a mohl odejít z informačního vákua své země, najít inspiraci a kontakty mezi umělci v zahraničí v New Yorku, kde strávil 10 let a i díky této zkušenosti se stát globálně uznávaným umělcem a mluvčím své generace–Ai Weiwe, člověk vzdělaný, sebevědomý, charismatický. Film se sice soustředí na současnost, ale ceukazuje i střípky života a názorový vývoj umělce z jeho mládí. Starší dokumentární záběry použité ve filmu jsou důležitým svědectvím a výborně ilustrují jeho celkový portrét, jak skrze historické události,

Zlomovým okamžikem se pro něj pak stává ničivé zemětřesení v provincii S´- čchuan v roce 2008, které pohřbilo několik tisíců lidí a on vydává jako svědectví seznamy pěti tisíců pohřešovaných dětí, což místní autority zcela ignorovaly a v Mnichově vystavuje monumentální, mrazivou instalaci stovek dětských školních brašen, pozůstatků obětí zemětřesení. Ve filmu sledujeme jeho pouť do místa zemětřesení, kdy sám Ai Weiwei sám dokumentuje a konfrontuje se s místními úřady.

Dalším velice silným momentem filmu, které opět dokazuje absurditu celého systému, je bourání ohromného uměleckého studia, které Ai nechal vystavit v Šanghaji a místní autority nově dokončenou monumentální stavbu nechaly vybagrovat a srovnat se zemí údajně z toho důvodu, že stavitel neměl potřebná povolení ke stavbě.

Jediné, čeho snad mohl litovat byla účast se na stavbě tzv. Hnízda, pekingského stadionu, kdy pracoval s oficiálními architekty jako umělecký poradce pro stavbu tohoto monstrózního architektonického díla. Sám pak Olympiádu, jako mnoho dalších umělců, bojkotuje.

Ve filmu je dobře vidět, jak principy marketingu fungují i v komunisticko- kapitalistické společnosti jako je Čína. Je s podivem sledovat, jak mechanismy vyrábění ikon fungují. Jeho fotografie svého zvednutého prostředníčku na náměstí Nebeského klidu se stala ikonou své doby a zároveň jakýmsi marketingovým trhákem a tahákem. Jako blogger se stal velice populární a následují ho statisíce lidí – glosuje denodenní události a svým následovníkům dává naději a stává se ikonou pro svobodně uvažující obyvatele ČLR.

Film svou technikou není nijak ojedinělý, kamera sleduje umělce v dennodenních situacích, na základě archivních dokumentů ukazuje a mísí jeho příběh s rozhovory jeho souputníky, pekingského umělce Chen Danqinga, filmaře z Pekingské filmové akademie Gu Changhaie, americké galeristy popisující jeho život v New Yorku, korespondenta New York Times, ti všichni dovytvářejí jeho obraz jako člověka odhodlaného bojovat za lepší svět.

Kamera sleduje Ai Weiweie i do míst, jako je policejní stanice, nebo nemocnice, kde skončil po čili místa velice citlivá a divák se ptá, jak je možné, že čínské autority dovolily na takových místech natáčet, protože to v zemi protknuté cenzurou není obvyklé.

Film končí trochu skepticky v momentě, kdy Ai Weiwei je propuštěn z tříměsíční vazby (2011) a mohlo by se zdát, že pod výhrůžkami, kterých se mu dostalo ve vazbě, bude umlčen. Naštěstí to tak není, i když psychicky ve vazbě hodně utrpěl, ale nevzdal se a znovu začal aktivně bojovat všemi prostředky na obraně lidských práv a svobody slova a uměleckého vyjádření – o tom více v následujícím dokumentu The Fake Case (2013) dánského režiséra Andrease Johnsena.

Snímek obrazovky 2015-07-19 v 3.40.05 PM