Prague Quadrennial 2011 / photos

We are changing

National Theatre 

Piku in front of  the National Theatre

Night performance @ Kampa park – fidget, whispering, slow motion, candle light, darkness, beauty

What is real?

Sky above Prague

Fly bar in the sunset light, Veletržní palace

Behind the bars

Waiting

Reading

Huging

HARUNA´S LAST-MINUTE-DECISION-TRIP TO AMERICA AND MEXICO

FIRST 10 DAYS – Berkeley, San Francisco, Los Angeles, San Diego

***Ceska diakritika chybi, sorry!

Cist o tripu do Ameriky zajiste neni tak cool, jako cist zapisky z cest jinych dobrodruhu, kteri se toho casu nachazeji treba v Namibii, na Taiwanu nebo v Thajsku, ale I tak si neodpustim napsat nekolik poznamek k zemi, kterou jsem chtela navstivit uz davno, ale kvuli mym dlouhodobym pobytum na Dalnem Vychode, se mi to postestilo az nyni…

America is totally different!
Uz let z Evropy do Statu naznacoval, ze veci se budou mit jinak. Ma kamaradka letuska Kristyna mela svatou pravdu, kdyz me varovala, ze americky letusky jsou stary, tlusty a neochotny. Presne tak tomu bylo., ale ani to nemohlo predcit me nadseni z nadchazejiciho 6ti tydenniho tripu.
Ameriku si clovek nejak predstavuje z tech milionu filmu, co kdy v zivote videl. Nemusim snad ani dodavat, ze jsme generace odkojena na Beverly Hills, takze tak nejak jsem si svuj prijezd predstavovala. BH je vsak v L.A. ,.me prvni kroky ale smerovaly do Berkeley, coz je mesto v San Francisco Bay oblasti. To nemelo s vilovou ctvrti milionarskych deticek nic spolecneho. Pripadala jsem si spis jako v Jaramushove filmu Mystery train, protoze jsem prebyvala v baraku hned u zeleznicnich koleji. Cool misto prekrtene na Zughaus (nemecke slovo pro Trainhouse), obyvane bandickou umelcu-Jake (malir), a dva sladci ctyrprocentni hosi Dough (skladatel minimalisticke lo-fi hudby) a Tommy (kytarista). Umenim se samozrejme uzivit neda, a i pres cetne art openingy v Zughausu, se tihle hosi vetsinou zivi jako prodavaci v obchodech s vintage oblecenim. Dough se akorat vratil se svym pritelem Ericem z vyletu z Nevady, odkud privezli neuveritelne mnozstvi sekacovych veci z 60.let (ruzne retro latky, skladaci barevny plastikovy set na picnic, zupan Giorgo Armani atd.) a meli z nich uprimnou, rekla bych az detinskou radost.
Prijela jsem akorat den po Thanksgiving Day, takze jsem mela moznost ochutnat pravyho krocana a nadivku. Jake miluje zmrzliny, tak me vytahl do icecream shopu, kde meli nejroztodivnejsi prichute~davala jsem si cheescake pumpkin, vskutku netradicni chut. Yummy! Jidlo je vubec kapitola sama pro sebe. Po tydnu stravenem v USA absolutne nechapu, na cem ti Amici prezivaji. Na ulici clovek sezene vetsinou jen fastfoody s hamburgerama nebo mexickou mutaci s burritos. That` s it. Takze uz jsem mela moznost vyzkouset vsechny mozny hamburgery, ale uz se mi z toho celkem zveda kybl a nechci skoncit jako v dokumentu Super Size Me s dvaceti pribranymi kily a otravou krve cholesterolem! Takze asi nebudu jist vubec zda se…

Jinak co se tyce San Francisca, radim ho do sveho top 3 listu svych nejoblibenejsich mest na tyhle zemekouli {teda jeste musim vymyslet, ktera 2 dalsi mesta tam zaradim}. Je to perfektni mesto. ktere neni zas tak velke a hlavne~je tam ocean!!!!!!!!
Na ulici narazite na celou plejadu typku~zalezi, ve ktere ctvrti se pohybujete. SF ma svou gay ctvrt, hippie ctvrt, cinskou ctvrt, japonskou ctvrt, umeleckou ctvrt, business ctvrt… San Francisky charaktery asi nejlip vystihl jeden malir pridruzeny k Zughausu, ktery namaloval serii 50 typu, ktere potkate na SF ulici a nazval ji Sweet Rampage: Freaks, Creeps and Pervs of the Bay Area~mezi ne se radi napr.: Paranoid Conspiracy Theorist, The “what-the-fuck happened to that guy?!” guy, The Gay Asian Albino Art Student, Tragedy Woman, The Guy sitting next to you on Bart/Muni (pozn. Prekladatele- to je mass transportation v SF) and sweating all over you, the Black Whizard, the Chinese Guy who hates Tibet, the “God loves You” guy, the Obese 45Years Old White Guy with an asian Fetish (rozumnej Hello Kity na tricku), the Loud Mouth Dick who Hasn’ t learned his lesson yet, the Asshole who won’ t stop playing his guitar behind my work, the Old Drunk that Your Best Friend Swear Is a Famous “Beat”Writer (ano, vskutku~ SF je rodiste vsech americkych beatniku!!!!!), but is really just an Old Drunk, The Trust Fund Heroine Junkie, Spaceman, the 90’ s rave-scene hold out, the Marina date-rapist etc.

  

#49 The Asshole Who Won´t Stup Playing His Shitty Guitar Behind My Work

Na vlastni oci jsem portkala dva takovy podivny typy- jeden v hippie ctvrti Haight, co mel ruksak na zadech a na ruksaku kocku a druhej, asi 50tiletej typek na Baker` s plazi v ruzove ballerina sukynce, ktery se pri zapadu slunce fotografoval na samospoust s Golden Gate mostem v pozadi. Tvrdil, ze to bylo pro jeho promo fotky a ze je umelec. Budiz.
Pripadala jsem si trochu divne, kdyz jsem prochazela China townem, kde zije nejvetsi komunita Cinanu mimo mejnlend. Najednou mate pocit, ze jste v Cine~na ulici nepotkate belocha, vsude se to hemzi sikmaky a nenarazite na jediny normalni obchod, jen same cinske restaurace, obchudky s cinskou medicinou, cinske pekarny, trziste se zeleninou a cetkami. Proste neuveritelny.

It` s always sunny in California!
Pocasi je uzasny. Na to, ze je prosinec, venku je prijemnych 50-60 stupnu Fahrenheita, jen vecery jsou dost chladny. Cizinci radi pouzivaji oznaceni Fahrenfuck, protoze who the fuck dokaze prevadet vsechny ty stupne, mile a pinty do nasi evropske reci? Amici by vazne meli prejit na metricky system! Pry tu byl urcity pokus, ale predelat vsechny cedule s milema po celych Statech by pry stalo cely jmeni, takze od toho osvetoveho napadu nakonec upustili.

Po sanfranciskem nadseni nasledovalo trochu zklamani z L.A. V tom meste jsem vydrzela jen 2 dny a z toho jeden den na plazi v Santa Monice. L.A. je nekonecny mesto (ktery ma asi 20 predmesti), dostat se nekam busem trva minimalne hodinu (busem cestuje jen chudina~cili vpodstate vsicni hispanci a cernosi, co ziji v LA, a ja byla vetsinou jedina “bila” pasazerka) a jeho centrum je naprosto otresny. Broadway vypada jako ulice v nejake mexicke dire, nikoli jako zariva ulice americkeho velkomesta a dostat se do Hollywoodu, na to uz jsem nemela silu… Co je vsak na L.A. velice prijemny, jsou vilove ctvrti. Bydlela jsem v jedne podobne Beverly Hills~ milionarske vily s luxusnimi auty, krasne zahradky, palmy, no proste wow!
V LA jsem taky byla na jazzovem koncerte, a I prsto ze nijak zvlast jazzu neholduju, musim rict, ze to melo drive a koncert zarazuju za nejlepsi hudebni zazitky tohoto roku.

Ok, San Diego!
San Diego je vsak zas jiny salek kavy. Pohodovy mesto hned u mexicky hranice, takze tady uz se to mexicany taky hemzi a ja lituju, ze neumim spanelsky.
Bydlim u takove vesele bandicky lidi ve vile s uzasnym vyhledem na cele SD a s vyhledem na letiste, ktere je prakticky v centru mesta a ledadla tu doslova lita nad strechou ~ Ben tu ma gramce a k snidani vzdycky zahraje nejaky djsky set, Asher se bavi vymyslenim ruznych kravin a Charlotte se svym pritelem hraji nejake silene pocitacove hry.

Jinak co se tyce mistnich surovin~ kalifornsky modely jsou opravdu velice prijemny. Pivo nic moc (jak jinak) a kalifornsky vino decentni.

Balerina at Baker´s beach, San Francisco

Timto konci moje americka kapitola, pozitri se presouvam na tri tydny do Mexika… Hasta luego!

“P” jako Pařba

Pití: pivo, portské, punč, pina colada, pastis, pomerančový juice, pepsi, pálenka, puerh, panák, pivní pípa, plzeň, patok, plum wine,

Pokrmy: pivní sýr, parmazán, pasta, pizza, palačinky, pórek, párek, pravé chlebíčky, polévka, party mix křupky, pochoutkový salát, pečené koleno, pistácie, porridge, pomazánky (pařížská, pažitková, papriková, pikantní…), paprika, pesto, pomeranč, perník, podzemnice olejná, pečivo, paštika, pirohy, pilulky, placky, plísňový sýr, preclíky, pribiňáček, puding, pohanka,

Presenty : Překvapení: pusa, puget, prsten, přání, peníze, pexeso, polibek, ponožky, punčochy, podprsenka, pravítko, penál, pastelky, prak, perly, propiska, pětistovka, piáno, plnicí pero, plyšák, poklad, poupě, pračka,  prasátko, prskavka, postel, puk, pluh, panenka

Povinný převlek: paroháč, prase, pošuk, prostitut(ka), pasák, pes, pruhovaný(á), pink, punkáč, policista, pastevec, pomocná síla, pingpongista, pistolník, pornoherec(čka),  perverzák, pacient, postižený, paruka, panter, plavky, poskok, pacifista, panda, papež, patnáctiletý(á), povaleč, pedofil, pavouk, prezident, pestrý, pláštěnka, plastic people, plesové šaty, pirát, písař, pilot, plešatec, poustevník, porodní bába, průvodčí, plovací vesta, pyžamo, plynová maska, pocestný, poběhlice, prodavač(ka), (push-up) podprsenka, pečovatelka, Popelka, popelář, pošťák, potápěč, potentát, pravičák, princ(ezna), profesor, provazochodec, pitomec.

Přeprava: porshe, pěšky, parník, poháněcí přístroj, pendolino, příživnický pasažér, plachetnice, plavit se, paraglaiding

Plánek: Party prostory paláce princezny P v příjemném prostředí

Program:  požehnaně pití, pokuřování, posezení, polehávání na pohovce, popíjení, pohostinství, podnětné povídání, půlnoční přípitek, podívaná, pokec, piáno, písničky, pískot, píšťaly, pláč, pohyb, pochoutky, playback, pop-music, pózování, poezie, pohádky, pohlavky, polepšovna, převýchova, polospánek, pookřání, proslov, ponocování, požitek, potlesk, ponaučení pro příště, propít poslední peníze a POHODA

Předpověď počasí: postupný příchod podzimu- polojasno

PROČ? protože proto!!!

Prosba: Prosím, přijeďte!!!!!! prezence povinná!

"P" Party

A Good-bye letter from my Taiwanese students

Dear teacher Cherry,
I´m sorry that I was naughty in the class. I think you are a good teacher. I liked when you didn´t give me homework. I´m sorry that I didn´t sleep in the nap time. I´m sorry that I played in class and threw another person´s jacket on the air conditioner. I liked when you gave us ten minutes break. Thank you for teaching us this week.

(Matthew, Jojo, Hanson, Vivian, Pearl, Andy, Dean, Amy, Tiffany, Kenny, Meggie)

Techaer Cherry and her Taiwanese students


Nepochopitelné čínské zvyky, úkazy a paranormální jevy vypozorované z běžného života v Pekingu

– čínští architekti nevědí, že pekingská zima je každoročně opravdu studená a nějaká izolace pokojů a obydlí vůbec jim nic neříká. V pokoji tak můžete topit jak chcete, ale minimálně třicet procent tepla unikne třícentimetrovou škvírou pod dveřmi (účel této švíry mi i nadále zůstává skryt) a špatně izolovanými jednovrstvými okny.

– neznají stejně tak ani desinfekční prostředky, čínské uklízečky k těmto účelům nejlépe využívají záchodovou vodu, ve které vymáchají mop, se kterým pak šůrují celý barák. Dokážete si jistě představit, jak krásně to vždycky ráno po chodbách voní.

-co neseženete v čínském obchodě: normální chleba a pečivo, ovocný čaj, deodorant ( v létě dle evropských měřítek naprosto nezbytná věc), halogenovou žárovku do vaší nově zakoupené a vzápětí ihned rozbité lampičky,

– v supermarketu zakoupné pantofle mají životnost jeden týden, pak se pomalu ale jistě rozpadnou. (na tomto místě by se hodilo uvést nákupní heslo mé francouzské kamarádky: Achetez chinois, achetez deux fois, čili čínské výrobky kupujte dvakrát).

– kolejní pračky neodvádějí vodu nějakou hadicí nýbrž tuto použitou vodu vychrstnou po šíři celé umývárny, proto z těchto prostor často vycházím s úplně mokrými nohavicemi a na chodbě vracejíce se do svého pokoje, pěkně hezky česky nadávám, ještě že mi nikdo nerozumí. Tento nejapný zvyk rozlité vody na zemi však okoukaly i mé korejské spolubydlící, které bezostyšně vychrstnou na zem lavór plný vody aniž by je zajímalo, že je všude potopa a vy máte opět úplně mokré pyžamo a papuče. Korejka v plastikových sandálích a noční košilce bez újmy na zdraví vítězoslavně odchází.

– čínské jogurty se nejedí lžičkou nýbrž brčkem, čili se sají.

– použitý toaletní papír se nevyhazuje do záchodové mísy, nýbrž do vedle postaveného odpadkového koše.

– ve školní nemocnici nemají na záchodech umyvadla, neexistují žádné hygienické předpisy.

– ve školních budovách čínských vysokoškolských škol se ozývá každých padesát minut zvonění. Tenhle zvuk jsem slyšela naposledy před čtyřmi lety na střední. Ať žije nostalgie.

– čínští studenti hrají na hřišti basket i když je venku mínus deset a neumrznou jim při tom prsty.

– čínští řidiči dokáží nabourat auto i v naprosto přehledné dopravní situaci. Když máte štěstí, vidíte tak dvě bouračky týdně.

– v čínských knihkupectvích neseženete anglicky psaného čínského průvodce, žádnou kvalitní  odbornou literaturu v aj, zato Maovu Rudou knížku v čínsko-anglické mutaci koupíte na každém rohu ( i já jsem se stala majitelkou jednoho výtisku, který jsem z vysoko nasazené ceny sto kuaiů stáhla na deset)

– čínská menza je asi kapitolou sama pro sebe, protože je tam neuvěřitelnej bordel a hluk a občas máte dojem, že jste spíš někde na skládce. Zásada číslo jedna- urvi místo, kde se dá. Zásada číslo dvě- to, jak kultivované bude prostředí, ve kterém si dáte oběd, je pouze na vás. Buď nánosy kydanců, kostí a použitých hůlek (hůlky kdekoli v menzách a levných restauracích po celé zemi jsou dřevěné, na jedno použití, že by měli Číňani tak velké zásoby dřevin?), misek a talířů odstraníte sami na roh stolu, abyste měli aspoň kousek místa na stolování, nebo musíte sehnat líně se pohybující uklízečku, která by měla bordel ze stolů odejivších strávníků průbežně z vlastní iniciativy uklízet a donutit jí, aby stůl učinila opět pro oběd použitelný.

– znečištění pekingského ovzduší v průběhu roku desetkrát  převyšuje normy evropské unie kritického znečištění evropských měst. To platí hlavně pro léto a podzim, v zimě je skoro pořád slunečno a modrá obloha, smog se tedy nemá jak nad městem udržovat.

– čínská filmová DVD stojí 5 kuaiů (15 Kč) a mají tudíž stejnou cenu jako třeba lístek do metra, krabička cigaret či hamburger u Mekáče, půllitr rusko-čínské vodky koupíte za 8.

– Číňani neznají pojem „jít na kafe“, protože se zde skoro nepije,  v obchodech seženete mutaci Nestle Icecofee v plechovce, pak nějaké nekvalitní pytlíkové nescafe a u Mekáče či v KFC hodně špatnou řídkou kávu, čínské víno pak chutná jako sladká vinná limonáda.

– z bankomatů po celém Pekingu nejde už asi jeden týden vybírat peníze ze zahraničních kreditek. Nikdo neví proč. Spousta zápaďáku včetně mě, mající všechny peníze uložené na svých kontech ve svých domovech, spoléhajících se na bezpečnost kreditních karet, je tudíž momentálně nahraná.

– začnete-li se namátkově ptát na trhu prodavačky na cenu nějakého výrobku, tak si buďte jisti, že si to musíte koupit, jinak vás nepustí.

První dny v Pekingu

„Shengri kuaile!!“

Ne že bych si libovala v tom slavit narozeniny v různých koutech světa, ale poslední léta se to nějak tak sešlo… Rok 2002 Maroko, rok 2003 Japan, Tokio, narozeninový zákusek v luxusní zápaďácké cukrárně na Shinjuku, rok 2004 India, místo narozeninového dortu ananas, banány a vonné tyčinky ve venkovní příjemné restauraci obklopené palmami ve Vijayanagaru, rok 2005 Dlouhá čínská zeď a večeře v levné, zato však výborné a mojí oblíbené vývařovně, místo šampaňského nedobré čínské pivo Yanjing (osobně preferuji Qingdao, v angl. transkripci Tsing tao, i když některým moc nechutná a z jeho iniciál ho překřtili na „This Shit Is Not Good to Take Another One“). Na druhou stranu je však pravda, že tohle si člověk bude pamatovat na rozdíl od stejnorodých monotónních domácích oslav, chybí však jen dobří přátelé, ty zde narychlo vyrobené povrchní známosti to nezachrání…

Tři týdny v Číně, je to zatím jen zlomek z celého ročního pobytu, ale i během tak krátké chvíle se dá vypozorovat spousta věcí…

„Exoti“

Tohle slovo mi vytane na mysli ihned, když opouštím školní brány a vrhám se do víru pekingského velkoměsta a jeho obyvatel. A to takzvané exotství má různé podoby, i když ve své podstatě se jedná pouze o jakési modifikace téhože. Člověk vlastně ani nemusí opustit bránu a už to začíná. Stojíme s Filipem před jídelnou a přijdou k nám dvě školačky, Číňanky. „Hello, my name is Lucy and my name is Isabele“. Vypadají tak na 15, ale jsou to vysokoškolačky studující na místním ústavu angličtinu. Lámanou angličtinou se nám pak snaží vysvětlit, že by se rády staly  našimi friends a navzájem bychom se učili aj a čj a že nás zasvětí do čínské kultury, to mi nebylo však úplně jasný, co si pod tím mám představit. No, stejně bylo zřejmý, že letí po Filipovi, který jim však naznačil, že nemá moc čas, i když si ze slušnosti uložil jejich čísla. Roztomilé, avšak dosti přihlouplé Číňanky odcházejí a my propukáme v smích. No, naštěstí tohle se mě osobně zas tak často nestává, protože mě si zde povětšinou pletou právě s Číňankou.

Desetiminutová cesta k metru na Wudaokou je taky zážitek. Musíte projít dvě křižovatky, což ovšem není úplně tak jednoduchý, protože exoti naftofašisti mají v této zemi přednost před cyklisty i chodci (vlastně statut chodce, který má v Evropě právo si v klidu přejít přechod je zde naprosto nemyslitelný) a i když zde znají semafory (na rozdíl např. od Indie), tak ty jsou zde buď pro okrasu nebo jsou Číňani barvoslepí…Chodec halt musí být neustále ostražitý, jestli ne, tak ho sem tam nějaká ta plechovka nabere, ani neví jak.

Fenomén č. 2.- Beijing Ditie neboli pekingská podzemka (která ne vždy jezdí pod zemí): na koupi lístku člověk musí vystát obvyklou frontu (předprodejní automaty neexistují, co se nemusí modernizovat, tak se nemodernizuje, protože se musí maximálně využít lidský potenciál),cestující tak dostane 2 lístky, jeden do cvakacího přístroje a druhý pak odevzdává na přestupní stanici, aby mu ho nějaká paní z emhédé, stojící u vchodu na jinou kolej, utrhla a on ho musel vzápětí vyměnit za jiný lístek – a na to všechno je potřeba zase další pracovní síla. Zkrátka a dobře to nejde udělat jednoduše, že by byl na nástupní a výstupí stanici jen jeden gate.  Cvakací přístroje mají podobné jako v Londýně, Paříži či Tokiu, a i metro vypadá celkem moderně, takže cestující má dojem, že už se dostal do zóny, kde už ví, na čem je. Opak je však pravdou, davy lidí se rvou do metra a ani vás nenechají vystoupit (prostě exoti), přestupní koridory jsou řízeny uniformovanými poskoky, kteří rozdělují davy na příchozí a odchozí a pořád něco vyřvávají do amplionu. Jízda metrem je skutečně dosti stresová záležitost. A do centra to trvá hodinu a po cestě jsou dva přestupy!!!

Další mě nepochopitelnou záležitostí jsou slečny ovládající výtah, které jsou nadmíru neužitečné. Takové jsou i v Japanu třeba v obchoďácích, ale ty se alespoň hezky usmívají (sic lehce roboticky, ale člověk ví že to patří ke službám a maximálnímu konfortu zákazníků obchodního domu). Tyhle čínské elevator-ladies tam povětšinou znuděně stojí, občas i sedí na židli (čímž zabírají ještě více místa v již dost tak narvaném výtahu) a jsou naprosto zbytečné, protože člověk si patro zmáčkne rychleji sám, než se ony vzpamatují. Musí to bejt šílená práce strávit celý den ve výtahu, klaustrofobická představa…

Studenti

Dneska vám budu vyprávět o našich severokorejských spolužácích. Ty nemůžu nijak zaškatulkovat, protože jsou zkrátka a dobře „jiní“ a asi jsem se zatím nesetkala s podivnějšími lidmi než jsou oni. Jejich „deformace“ je však způsobena (dle mého skromného názoru) tamním režimem, protože jinak to jsou lidi jako my a čím víc by se měli lišit např. od svých jihokorejských bratří? Na toto téma bych ráda podnikla nějaký terénní výzkum, protože je to téma nanejvýše zajímavé. Ale prozatím alespoň pár postřehů: Ve třídě si sedají zásadně do předních lavic a zásadně sami. Jako ostatní asiati (které tak vychoval školní systém) mají ve zvyku se biflovat a vše si automatizovat, proto když děláme nějaké cvičení, tak oni se ihned chytají a jsou schopni zpaměti odříkat celou pasáž z učebnice. A diktát, který většinou musí jít psát někdo na tabuli, zvládají bezchybně. To já mám sotva napsaný tři znaky a oni již celou větu!!!! (ještě jsem prozatím nebyla vyvolána, ale bojím se toho jako čert kříže, znemožnění se před celou třídou ale halt musí někdy přijít).

Jejich vzhled jsem již tuším komentovala, ale pro rekapitulaci: khaki či béžová či šedivá košile s rudým odznáčkem Kim Čongila na klopě, mrkváčové kalhoty,  nevkusné naleštěné boty, ulízaný sestřih, prostě je poznáte na sto honů. Pořád se tak tajemně usmívají, vypadají asi tak na 35-40 let, ale bůhví kolik jim ve skutečnosti je, mám většinou problém s odhadem věku a klidně se seknu i o deset let (to si teď vzpomínám na popis japonské spolužačky mého kamaráda Davida, který je teď na studiích v Sichuanu v Chengdu, který ji charakterizoval jako malého roztomilého medvídka, vypadající tak na 16 let, ale pak se z ní údajně vyklubala třicetiletá Ph. D.  se specializací na čínské klasické umění!). Ale nejšílenější objev co se týče našich severokorejských spolužáků jsme učinili na kolejích. Všichni bydlí v desátém patře v bloku no. 1 a každý večer tam na ně chodí kontrola (nějaký uniformovaný severokorejec) a oni musí mít dokonale uklizené pokoje a stát tam v pozoru. Na levé stěně pokoje Kim Čongil a na pravé Kim Irsen. Big brother is still watching You!!!!!

Byli jsme však na školou organizovaném výletě na Dlouhé zdi a poprvé jsem se s nimi pozdravila! Snad s nimi navážu ještě nějaký kontakt a zjistím víc…

The Great Wall- La Grande Muraille- Chang Cheng

Návštěva Velké zdi pro mě byla přínosem v jednom směru a to, že jsem si opět obohatila francouzskou slovní zásobu o další užitečné spojení: Lécher le cul (lézt někomu do zadku, v tomto případě Francouzi Číňanům). Přesně to činí Jacques Chirac, který je  nyní na oficiální návštěvě Číny, Velká zeď je na oplátku potažená koberečkem, na kterém jsou vyobrazeny fr. kulturní památky, stejně tak jako loni byla celá Chemps Ellysées ověšená čínskými lampiony. To, že Francouzi podporovali loňské pokusné ostřelování taiwanského průsmyku je jim teď jedině k dobru a o lidských právech a podobných záležitostech se mlčí. [v této souvislosti mě napadá jedna věc – minulý týden jsem hovořila s jedním typem z české ambasády v Pekingu a dověděla jsem se celkem hodně drbů, co se týče českých politiků,  jezdících v hojném počtu do Říše středu na tzv. pracovní návštěvy: prý jedinou nějakou práci co se týče navázání obchodních a diplomatických svazků tu odvedl jedině Klaus (svého času již prezident), jinak prý takový Němec a další ministři se starali spíš, jakou budou mít po ruce asistentku a tlumočnici a cestu sem podnikají spíš jako dovolenou za státní peníze].

Ale zpět k Dlouhé zdi. Je opravdu dlouhá (6 tis. km, tuším) a ve své podstatě úplně zbytečná (možná stejně tak zbytečná jako slečny ve výtazích), protože jak se dovídáme z historie, nikdy moc svému účelu neposloužila. Návštěvník však jen trne, jak tohle veledílo mohli nechat ti megalomani postavit. Byli jsme se podívat na úseku zvaný Badaling, což je kousek od Pekingu, čili nejvíce turistická část, proto vězte, že tam bylo lidí víc než na Václaváku. Na Badalingu je zrenovovaný úsek asi pěti kilometrů, došli jsme na konec a tam už viděli realitu, takovou chudinku polorozbořenou (do tohoto stavu se dostala nejen díky staletím, ale i díky Číňanům, kteří ji rozebírají a používají jako stavební materiál).

Mao