Tak už zase sedím v nočním vlaku, za nějž jsem zaplatila neuvěřitelných 420 zlotých (100 Eur) a už uháním z Varšavy tmavou polskou krajinou na jih do Bratislavy na Slovensko, což bude 9. země z celého mého filmového experimentu o socialisticko-moderní architektuře v postsovětských městech (v chronologické posloupnosti, jak jsem je během posledních 3 let navštívila a zaznamenala: 2013-Bukurešť, 2014-Berlín, 2015-Praha, Budapešť, Dunaujvároš, Priština, 2016-Niš, Bělehrad, Moskva, Ostrov nad Ohří, Karlovy Vary, Havířov, Katowice, Varšava a pokud se vše podaří, tak po Slovensku bude 10. letošní zemí Bulharsko). Ale zpět k Varšavě.

Opět si dovolím zmínit citát z Hatherleyho knihy Landscapes of Communism,  jež se pro mě v bádání o architektuře stala jakousi biblí a zmiňoval ho v souvislosti se svým stylem cestování při svém bádání architektury ve východní Evropě: „Traveller is someone who hasn’t reserved hotels in advance and speaks French. A tourist is one who has hotels reservation and doesn’t speak French“ – já jdu jako francouzsky mluvící traveller tak trochu v jeho šlépějích…

Na glowném dworci ve Varšavě mě vyzvedla milá a velice ochotná Agnieszka, která mi na následující 4 noci poskytla střechu nad hlavou. A k mému překvapení to nebyla jen ledajaká střecha, ale učebnicový příklad moderní panelákové stavby, ve Varšavě nejznámější a nejvyšší osamoceně stojící panelák, tzv. PUMA nebo také “kladivo” (název vychází z podoby střechy, jež připomíná kladivo a je zajímavě zkosená s visutou střechou zakrývající balkón na nejvyšším 18. patře budovy). Byl postaven v 70. letech (přesněji v letech 1964-76 a já teď pátrám, proč se jeden jediný dům stavěl tak dlouho, když se běžně za tak dlouhou dobu stihly jinde postavit celé čtvrti) pro navrátivší se polské emigranty, kteří se vraceli z Ameriky a to je i důvod, proč tam bydlí Agnieszka, jejíž babička byla právě takovou emigrantkou a po které byt zdědila. Dům se nachází ve Smolné ulici 8, kousek vedle zastávky Powisle, na jedné z nejrušnějších varšavských tepen. Z jejího bytu 17. patra z lodžie je fenomenální výhled na východ na obrovský moderní stadion, most přes řeku Vistulu a čtvrť Pragu, bohužel výhled na západní stranu, kde se do výšin tkví 237metrový Palác kultury a za ním moderní věžáky, je z druhé strany domu a je vidět pouze z domovní chodby. Ale díky blízkosti nádraží a rušné magistrály je bydlení neuvěřitelně hlučné – bzučí to tam celou noc a já si zase uvědomila, jak jsem neurotická a že potřebuji v noci na spánek svůj absolutní klid.
Do architektury z popele vystavěné Varšavy mě zasvětil Adam, polský student architektury a iniciátor mnoha projektů týkající se poválečné architektury, který se zabývá právě fenoménem výstavby zdemolované Varšavy, takže pro mě člověk nejpovolanější. Poválečnou moderní architekturu mapuje na webu Powojenny modernizm a pořádá festival architektonických filmů Beton. Sešli jsme se v centru v kavárně Ministerstwo kawy (ano, já jsem asi po 10 letech kofeinové abstinence teď v létě místo čajů najela na kafe, ale zatím to beru pozvolna a popíjím lattéčka nebo machiatta, opravdický kafe by mě asi zabilo). Adam mi poradil méně známá místa a taky mě upozornil na vizionářského, utopického architekta Oskara Hansena, který chtěl zrušit koncept měst v klasickém slova smyslu (centrum města vs. sídliště) a své urbanistické plány tvořil v měřítku celé země s tím, že se zástavba domů měla v sítích proplétat po celé zemi. Samozřejmě se tak nikdy nestalo, ale pokusil se alespoň o malou ukázku na výcodě Varšavy, kde vystavil jakéhosi hada z několika desítek domů. Takže Adamova plánu jsem se pak držela ty následující 4 dny, které jsem měla na Varšavu vyhrazené.
První den jsem prošla hlavně okolí Paláce kultury, varšavského reliktu stalinské architektury, a já byla ráda, že jsem po Sedmi moskevských sestrách viděla i jejich další sestru zde ve Varšavě – a vskutku, těm moskevským se může náležitě a „s hrdostí“ vyrovnat. Samozřejmě je zcela parodické, že hlavní dominantou Varšavy je tahle šílená stavba, která dává na odiv megalomanii sovětské, stalinské moci. Kdyby třeba Stalin dal na místo toho paláce Varšavě metro tak pěkné, jako mají v Moskvě, ale to se nestalo a Poláci si na první linku metra museli počkat až po revoluci. Snažila jsem se v okolí Paláce zeptat se místňáků, jaký mají ke stavbě vztah, ale skoro nikdo se se mnou nechtěl bavit na kameru nebo na diktafon. Ale alespoň jednu pětatřicátnici jsem odchytla a ta říkala, že je za stavbu ráda a druhá starší sedmdesátiletá paní, které bylo pět let, když se Palác stavěl, mi naopak oponovala a říkala, že by stavbu zbourala, že nechce, aby jí připomínala staré těžké časy. Nicméně pro mě je alespoň útěchou, že Palác je zasvěcen kultuře, umění a vědě a slouží tedy ušlechtilým účelům.

Na můj první varšavský den také připadlo výročí Varšavského povstání 1. srpna 1944, kdy si Poláci sirénou, minutou ticha a zastavením dopravy a pohybu obyvatel v celém městě připomínají hrdinné události krvavě potlačeného povstání, jež bylo také pak jedním z důvodů destrukce Varšavy, kdy byly 3/4 města srovnána se zemí, jako odveta nacistů proti povstalcům. Kdyby Pražáci taky takhle s vervou bojovali, možná by nacisti nenechali v Praze kámen na kameni. Před dvěma lety jsem k tomuto tématu na Febiofestu viděla dva filmy od režiséra Jana Komasy. První hraný City 44 byl dost kýč (nezapomenu na kýčovou scénu kdy se milenci, hlavní hrdinové filmu, objímají po dlouhém odloučení na ruinách města a kolem nich střílejí kulky vyrendrované v nedobře udělané postprodukci), ale poloinscenovaný dokumentární film Warsaw Uprising  s velikou precizností využíval stovky archivních materiálů z Muzea Varšavského povstání a dává dobrou představu, jak to tehdy ve Varšavě z pohledu povstalců vypadalo.
Další den jsem prošla okolí náměstí Plac Konstytucji, vystavěném v sovětském stylu v 50. letech a odpoledne jsme pak s Agnieszkou prošly bývalé židovské ghetto Muranow, největší ghetto v celé Evropě, odkud bylo čtvrt milionů Židů posláno na přímou smrt do koncentráku v Treblince, a kde se jako jediný relikt z předválečné Varšavy zachoval kostel, kam si Němci dávali munici a sloužil jako skladiště, což ho zachránilo před zkázou systematického ničení židovské čtvrti jako odplata za povstání židů v ghettu v roce 1943, kde za své vzala i krásná synagoga. Nyní sem jezdí na zájezdy mnozí potomci a vzdálění příbuzní, aby si hrůzná místa ghetta na vlastní oči prohlédli a připomněli. Viděla jsem archivní fotografie této zdevastované části Varšavy, kde z ruin vyčníval jen kostel a z těch fotek běhá mráz po zádech. Nyní je kostel zcela nově zrekonstruovaný a celá čtvrť, která se nachází kousek na sever od centra města, je velice příjemná, i když je zastavěná relativně nízkou zástavbou domů v sovětském stylu, ale ty obytné domy jsou poměrně decentní. Nakoukli jsme i do sovětského Kina Muranow, kde mají na zdech v polštině veliký Leninův nápis, „Ze všech umění je pro nás film uměním nejdůležitějším“.

Další dva dny jsem už to vzala zkrátka a jezdila jsem po městě na kole, protože už mě z těžkého batohu s technikou a celodenního chození pobolívaly nohy. Aby se neřeklo, tak jsem navštívila i Staré město, které svou novostí působilo jako fejková kopie postavených kopií evropských měst, jež se hojně staví v dnešní době v Číně. Ale na druhou stranu je to zcela obdivuhodné, že si to Poláci dokázali už po válce podle původních plánů znovu postavit, a některé napodobeniny původních staveb se staví ještě dnes. Staré město bylo zapsáno v roce 1980 na list památek UNESCO.

Ale abych to shrnula, celý urbanistický plán Varšavy je díky destrukci za války zcela na hlavu postavený – řeka, která bývá ve městech hlavním průsečíkem, je zde jakoby odstrčená na periferii a neodehrává se kolem ní žádný život – ten se soustředí kolem centra Paláce kultury, kde se vybudovala moderní, administrativní čtvrť s vysokými věžáky, hotely a nákupními centry a kde je i hlavní nádraží. Staré město se zámkem jsou trochu odříznuté a stojí na vyvýšenině kousek od řeky Vistuly, odkud je přes řeku na druhou stranu výhled na velkou zelenou plochu zoologické zahrady, takže místo výhledu na nějaký zajímavý městský horizont člověk vidí jen zeleň v dáli. Celé to tedy působí jako pěst na oko, jakoby Staré město vůbec do města nepasovalo a stejný pocit tam člověk má, když „starým“ městem prochází mezi davy turistů. Moderní varšavská architektura je ucházející, ale nijak inovativní – zajímavě řešená je snad jen střecha nákupního střediska Zlaté terasy hned vedle nádraží, které je vlnitě začleněna mezi dvě starší, ošklivé budovy multikina a nákupního centra z 90. let. Kde jsou ty časy, kdy se Varšavě přezdívalo „Paříž východu“. Vlastně procházet ty 4 dny Varšavu a vnímat tyhle souvislosti byl dost depresivní zážitek – z tohohle pohledu je to asi nejsmutnější město, které jsme kdy navštívila.

A ještě dodatek – abych si užila Palác kultury i zevnitř (na vyhlídku do výšin věže jsem se neodhodlala, nechtělo se mi stát dlouhou frontu a stejně není jako panorama pořádně co vidět a místo toho jsem na tajňačku vlezla do protějšího paneláku, takže jsem měla naopak výhled na Palác), rozhodla jsem se navštívit jedno z křídel, které je každé zasvěcené jinému umění a navštívila jsem filmové křídlo, Kinotéku. Bohužel na programu byly samé braky a nebo filmy v polštině (mj. zrovna běžely minule vzpomínané Spojené státy lásky), takže americký film Genius (za pouhých 15 zlotých během jejich akční filmové středy) se zdálo jako nejmenší a přetrpitelné zlo. A nakonec se ukázalo, že to byla celkem dobrá volba – Jude Law jako spisovatel Thomas Wolfe, podal dobrej, i když místy dost teatrální výkon s přesvědčivým jižanským akcentem a konečně po dvou špatných filmech (Black Sea a Spy), si zase zahrál v něčem rozumném.  A při pasážích, kdy nakladatel a editor Max Perkins, který mj. publikoval knihy slavných spisovatelů Hemingwaye a Fitzgeralda, v podání Colina Firtha, četl úryvky z jeho knihy, se mi chtělo brečet, ale pak to rušily opakující se záběry na editorské krácení pasáží z Wolfových knih– a já mám chuť si teď Look Homeward, Angel a Of Time and the River přečíst.

PS – zbytek dopisuji již zpět v Budapešti, následující dny byly v Bratislavě dost intenzivní a už jsem vůbec nestíhala psát za pochodu… Jestli budu mít ještě náladu, tak dopíšu i part 3. – Bratislavu, kterou jsem navštívila jako egocentrická Pražačka poprvé v životě a návštěva rozhodně stojí za to – ale musím upřímě říct, že po Visegrádském kolečku, návštěvě Polska a Bratislavy, jsem ráda, že jsem se narodila v Praze a že letošní léto trávím v Budapešti…