Ai Weiwei – Never Sorry – recenze

Film novinářky a začínající dokumetaristky Alice Kayman, „Ai Weiwei NEVER SORRY“ (2012), zachycuje dva roky života (2019-2011) čínského konceptuálního umělce, hudebníka, filmaře a bloggera, mluvčího svých uměleckých souputníků a bojovníka za svobodu univerzálního uměleckého vyjádření.

Ai Weiwei je v dokumentu zachycen jako umělec, který překračuje hranice země, ve které tvoří, nebojí se promluvit a zároveň, i přes své mezinárodní renomé, zůstává člověkem skromným a i přes veškerá příkoří života v ČLR člověkem pozitivně smýšlejícím.

Nikdy nelitovat, jak napovídá název filmu, je jeho životním postojem – a Ai Weiwei opravdu ničeho nelituje, a svým dílem se snaží poukazovat na chyby v systému a skrze své umění se vyjadřovat k současnému dění.

Číňan, který měl to štěstí a mohl odejít z informačního vákua své země, najít inspiraci a kontakty mezi umělci v zahraničí v New Yorku, kde strávil 10 let a i díky této zkušenosti se stát globálně uznávaným umělcem a mluvčím své generace–Ai Weiwe, člověk vzdělaný, sebevědomý, charismatický. Film se sice soustředí na současnost, ale ceukazuje i střípky života a názorový vývoj umělce z jeho mládí. Starší dokumentární záběry použité ve filmu jsou důležitým svědectvím a výborně ilustrují jeho celkový portrét, jak skrze historické události,

Zlomovým okamžikem se pro něj pak stává ničivé zemětřesení v provincii S´- čchuan v roce 2008, které pohřbilo několik tisíců lidí a on vydává jako svědectví seznamy pěti tisíců pohřešovaných dětí, což místní autority zcela ignorovaly a v Mnichově vystavuje monumentální, mrazivou instalaci stovek dětských školních brašen, pozůstatků obětí zemětřesení. Ve filmu sledujeme jeho pouť do místa zemětřesení, kdy sám Ai Weiwei sám dokumentuje a konfrontuje se s místními úřady.

Dalším velice silným momentem filmu, které opět dokazuje absurditu celého systému, je bourání ohromného uměleckého studia, které Ai nechal vystavit v Šanghaji a místní autority nově dokončenou monumentální stavbu nechaly vybagrovat a srovnat se zemí údajně z toho důvodu, že stavitel neměl potřebná povolení ke stavbě.

Jediné, čeho snad mohl litovat byla účast se na stavbě tzv. Hnízda, pekingského stadionu, kdy pracoval s oficiálními architekty jako umělecký poradce pro stavbu tohoto monstrózního architektonického díla. Sám pak Olympiádu, jako mnoho dalších umělců, bojkotuje.

Ve filmu je dobře vidět, jak principy marketingu fungují i v komunisticko- kapitalistické společnosti jako je Čína. Je s podivem sledovat, jak mechanismy vyrábění ikon fungují. Jeho fotografie svého zvednutého prostředníčku na náměstí Nebeského klidu se stala ikonou své doby a zároveň jakýmsi marketingovým trhákem a tahákem. Jako blogger se stal velice populární a následují ho statisíce lidí – glosuje denodenní události a svým následovníkům dává naději a stává se ikonou pro svobodně uvažující obyvatele ČLR.

Film svou technikou není nijak ojedinělý, kamera sleduje umělce v dennodenních situacích, na základě archivních dokumentů ukazuje a mísí jeho příběh s rozhovory jeho souputníky, pekingského umělce Chen Danqinga, filmaře z Pekingské filmové akademie Gu Changhaie, americké galeristy popisující jeho život v New Yorku, korespondenta New York Times, ti všichni dovytvářejí jeho obraz jako člověka odhodlaného bojovat za lepší svět.

Kamera sleduje Ai Weiweie i do míst, jako je policejní stanice, nebo nemocnice, kde skončil po čili místa velice citlivá a divák se ptá, jak je možné, že čínské autority dovolily na takových místech natáčet, protože to v zemi protknuté cenzurou není obvyklé.

Film končí trochu skepticky v momentě, kdy Ai Weiwei je propuštěn z tříměsíční vazby (2011) a mohlo by se zdát, že pod výhrůžkami, kterých se mu dostalo ve vazbě, bude umlčen. Naštěstí to tak není, i když psychicky ve vazbě hodně utrpěl, ale nevzdal se a znovu začal aktivně bojovat všemi prostředky na obraně lidských práv a svobody slova a uměleckého vyjádření – o tom více v následujícím dokumentu The Fake Case (2013) dánského režiséra Andrease Johnsena.

Snímek obrazovky 2015-07-19 v 3.40.05 PM

 

GRÁ / LOVE

I attended the 1st International Kino Kabaret in Paris in August this year and collaborated with a great director Liam from Ireland and a great actor and piano player Jean Babtiste-Ortegas. This is a result of our 2 days work…

 

Snímek obrazovky 2013-09-22 v 4.01.46 PM

Disappearing Memories – New creative documentary in development

PROJECT NAME: Disappearing Memories

LENGTH: 28 min.

PRODUCTION STATUS: in development (developed during ESODOC Workshop 2012 – tutor Hugh Purcell)

GENRE: Creative documentary with archival material combined with animation

Pitching at FAMUFEST on 16/11/2012 – streamed by Czech TV – in Czech language (min 7:15-12:15): http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10000000089-famufest-pitching-session/21225100079/

LOGLINE

Creative documentary revealing a hidden history of an area in Central Bohemia called Hradištko where a Nazi labor camp used to stand and presenting the fates of its prisoners of war through the eyes of the narrator and other inhabitants of the village.

SYNOPSIS

The documentary film Disappearing Memories gradually reveals the historical episodes from the concentration camps of the Second World War which are hidden behind the façade of the beautiful Central Bohemian landscape. The film will combine recent interviews with the witnesses of the hard times and with the last surviving captives of the concentration camps. The film will use historical documents and animation visualizing the missing parts of the story that will be unified by the narration of the director who will use her voiceover for interpreting the story as seen through her personal experience.

The documentary will start with the large expositions of the romantic landscape. It will gradually focus on the vicinity of the former concentration camp in the village of Hradištko. It is hard to believe that there used to be a labor camp with 500 prisoners who were kept there in inhuman conditions. These days, in the former area of the camp, there are cottages, gardens and Prague inhabitants coming there to spend weekends.

The place of the former camp will be introduced by the local young historian and First Aid worker Bob and local librarian Lucy – a couple of young people who introduce the dark past hidden behind the sunny presence and who are trying to raise awareness about the historical events. There is only one official ceremony to commemorate the end of the War but this is very small scale event. These two young historians involve the narrator who owns a summer house in the concentration camp area to widen her consciousness and accept also the tragic aspect of the place. Gradually the three young people will get into the past through talks with aged neighbours, they start researching fragmental historical documents, land pictures in war archives, old photographs and they travel as far as France and the major concentration camp of Flossenbürg to get deeper into the past. Thus the narration beginning with complex shots gets into smaller and smaller details, revealing sad and touching human stories, both from Czech and French point of view.

HISTORICAL CONTEXT

In 1943 the SS displaced the inhabitants in the central area of Böhmen und Mären Protectorate on the former territory of Czechoslovakia. 40 000 Czech inhabitants were removed. In this region, located 30 km south of Prague between the Vltava and Sazava rivers, the SS built a chain of small scale labour camps. There were 9 labor camps in the Central Bohemia region which were a part of Flossenbürg concentration Camp in Germany.

There were mainly prisoners from France, Belgium, Italy, Poland, Netherlands and Russia deported from the concentration camp in Flossenbürg. Around 80 percent of the prisoners were French. Some of these survivers wrote their memoires  which will be a main source of information for the documentary: Jean Geoffroy: Au temps de crematoires, Rémy Tessonneau: Jacques, L´Ami d´Achille and Jean Ménez: Memoires de Captivité 1943-1945.

CHARACTERS & ACCESS

The direct witnesses, the French prisoners who survived tortures in the labour camp, are either too old or not alive anymore. We will reach them through their memoires and combine read passages of their memoires with illustrations achieved by classical animation techniques and use parts of documentary film which interviewed few of them in the late 1990’s (documentary film by Michel Clisson: Hradištko).

The “guide” of the film will be my neighbour Bob Štěrba (33), who will lead us in the area of the camp and we will sneak together in the infirmary, the only original wooden structure which has remained in the former area of the camp. We will also travel to Flossenbürg concentration camp together to reveal more facts.

Interviews:

Michel Clisson (81), son of a prisoner who died in Hradištko. He is a president of Associacion of the Prisoners of Flossenburg. We meet him in his office in Paris and he tells us about his father. We also use the email correspondence between him and director (using voiceover technique) as an evidence how the history is being revealed.

Marcela Hurtová (80) who worked at Měchenice train station in 1943-45 and has directly witnessed the commando working there. We interview her in her house in Měchenice and she describe the final days of the war and the painful escape of the rest of prisoners and also a platonic love affair with one of them, French prisoner Théo, who survived the hard conditions in the camp and kept exchanging letters with her after the war until these days. She will also bring us to the train station and reconstruct the history on the spot.

The access to the area of the former camp and the wooden house is complicated. It is in private property and so far it was only possible to make shots from behind the fence.

VISUAL STYLE

The film will use voice over of the director, narrator of the film in the “I” form as the main linking story, and we could hear the narrator behind the camera while leading interviews with the subjects. The shots of the landscape and concentration camp area will be combined with sequences of collages and montages of the archival materials with the voiceover of the narrator, combined with animation sequences and read excerpts of the memoires.

STATEMENT

I have chosen this topic because I am well acquainted with history of this place and its people and emotionally attached to it. My family’s summer house, where I spent my childhood and where I am coming often for the weekends, is located 100 meters to the former area of the labor camp. It is a documentary war history as seen through a small European vicinity. I think it is important to bring the question how we deal with our past.

The film is aimed mainly at film festival audience, people interested in history being told in an untypical, creative narrative.

Support The Passersby – first short film within the BATESIAN project

Image

Batesian team, international group of film enthusiasts, consisting among others of NISI MASA members form Kino5 and Kino Praha have been developing short film THE PASSERSBY for nearly 9 months.

The Passersby is part of the whole series of so called BATESIAN Universe. This short is film playing in the fiction world of skill transfer technology. In this fictional world of skill transfer and trade, one New York City businesswoman has no skills to offer–and loses herself in a plot to corrupt the skill transfer corporation that simultaneously employs and demeans her.

BATESIAN International team launched the first KICKSTARTER campaign and they are going to produce it in Montreal, Canada during KINO 00 in only 3 weeks (10-20 October). The goal is to produce  GREAT film of high value even with little financial resources. Even though all the crew works for free, they need at least a little budget for the additional production expenses.

The goal of the Kickstarter Campaign is 2.000 $ (USD) – with this money they would like to feed the crew, rent location and pay part of travel expenses to Montreal and save a little bit for further marketing of the finished film. I.

If you want to support this project, follow the link at KICKSTARTERhttp://www.kickstarter.com/projects/69779335/the-passersby-short-film?ref=live

The rule of Kickstarter is strict as you know – it is either everything or nothing if we don’t reach the goal. The Kickstarter campaign finishes on 10 October, the 1st day of Kino 00 in Montreal. 

They will have 10 days for production of the film during KINO 00 in Montreal, CANADA. The postproduction will take place after in Vienna and the film will be premiered in Spring 2013.

The premiere of the trailer is planned for the closing screening of Kino00 in Montreal on 20 October 2012.

BATESIAN – a collaborative feature film

Kino 5 in Vienna is preparing an international collaborative feature film BATESIAN.

www.batesian.org

5 scripts by scriptwriters from all over the world (Allen White/USA, Jacob Holmes Brown/Australia, Mike Hoath/Australia,Jerker Beckman/Sweden and Mate Fazekas/Hungary) will be put together into a feature film.

The whole film production is based on collaborative approach and anyone can join the film project and start discussing the appearance of the film which is currently in pre-production phase. You can start discussing the appearance/ideas of the film in the FORUM.

Many calls will be launched during the whole production process, you can already subscribe as a crew or team member in the CALLS FOR TEAM AND CREW.

Join now!

My last kino of 2011-Quickino in Berlin

Attanded Quickino in Berlin in the last days of 2011 and made this short film inspired by LOU REED song “Berlin”:

Berlin


In Berlin, by the wall
you were five foot ten inches tall
It was very nice
candlelight and Dubonnet on iceWe were in a small cafe
you could hear the guitars play
It was very nice
it was paradiseYou’re right and I’m wrong
hey babe, I’m gonna miss you now that you’re gone
One sweet day

Oh, you’re right and I’m wrong
you know I’m gonna miss you now that you’re gone
One sweet day
One sweet day

In a small, small cafe
we could hear the guitars play
It was very nice
candlelight and Dubonnet on ice

Don’t forget, hire a vet
he hasn’t had that much fun yet
It was very nice
hey honey, it was paradise

You’re right and I’m wrong
oh babe, I’m gonna miss you now that you’re gone
One sweet day
You’re right, oh, and I’m wrong
you know I’m gonna miss you now that you’re gone
One sweet day
One sweet day

One sweet day, one sweet day
oh, one sweet day
One sweet day, baby-baby, one sweet day
one sweet day, one sweet day

Krvavé lekce – dokumentární filmy od GAO XIONJIE a JAMES T. HONGA

Letos jsem měla štěstí se seznámit se dvěma pozoruhodnými osobnostmi čínské dokumentaristické kinematografie. Prvním z nich je profesor filmu a dramatické výchovy na pekingské univerzitě, GAO XIONGJIE, který v Karlových Varech uvedl svůj první celovečerní film WANG LIANG DE LIXIANG (Wang Liangův ideál), a druhý je JAMES T. HONG, americký nezávislý dokumentarista taiwanského původu s živými vazbami na pevninskou Čínu, kde natáčí dokumentární filmy. James T. Hong byl porotcem letošního jihlavského dokumentárního festivalu. V roce 2010 měl premiéru jeho film LESSONS OF THE BLOOD (Krvavé lekce).

Oba filmy se zabývají závažnými společenskými problémy dnešní Číny – první se  zabývá čínskou současností a druhý historií druhé světové války, která je však v Číně aktuální i dnes. Je zajímavé srovnat pohledy a metody dokumentaristů ze dvou odlišných konců, pekingského pedagoga a taiwanského emigranta do USA a posoudit jejich míru nezávislosti na současném komunistickém režimu Čínské lidové republiky. Pozoruhodné je zejména to, že pekingský režisér je k režimu více kritický než newyorský tvůrce, který ovšem disponuje bohatstvím různorodého dokumentárního materiálu, který by v Číně nemohl získat a možností natáčet jak v Číně tak Japonsku. Zajímavá je i  srozumitelnost a univerzálnost obou témat.

GAO XIONGJIE natočil celovečerní hraný dokument resp. film s dokumentaristickými prvky na téma otrockého postavení žen v rodině a extrémní chudoby na současné vesnici. Scénář filmu sám napsal podle skutečného kriminálního příběhu, který našel v novinách a celý případ pak ve filmu rekonstruoval. Po neúspěšném pokusu získat povolení k natáčení filmu v Pekingu se Gao vydal natáčet do své rodné provincie Zhejiang, do vesnice Yongkang, kde pro svůj film najal místní neherce.

Hlavní hrdinkou je dvacetiletá Li, která vždycky snila o vzdělání a o životě v blahobytu města. Její chudá rodina ji však provdala za místního řezníka, aby se měli lépe. Dívka však s mužem odmítla žít a utekla z primitivních podmínek čínské vesnice, aby se mohla emancipovat, vydělávat a studovat a v čínském velkoměstě. Konkrétně  se jedná o starobylé město Hangzhou, kde se  dívce brzy zhroutí ideál o studiu, na které nemá peníze. Začne si vydělávat v masážním salónu jako prostitutka, protože jiná práce pro ni neexistuje.  Když ji její manžel ve velkoměstě po dlouhém pátrání konečně najde a chce s ní strávit placenou noc lásky, vyhřeznou všechna strádání obou zubožených lidí  a film končí ukrutným mordem emancipované hrdinky.

Film je rozdělen do několika kapitol – každá kapitola začíná tradiční čínskou baladou, tzv. quyi, jejíž kaligrafická podoba je uvedena na začátku každé kapitoly. Gaovi se tak podařilo surové skutečnosti filmu odlehčit a proložit drsné, naturalistické scény tradičním literárním, poetickým vypravěčstvím. Film je sice natočen jako fikce, ale využívá mnohé dokumentaristické postupy a užívá i nefixovanou a dynamickou ruční kameru. V mnohých scénách ve veřejném prostoru Gao zjevně nezískal povolení natáčet, a tak jeho kamera autenticky zachycuje reálný život jak na čínské vesnici, tak v čínském městě.  Ve své emocionální působivosti a syrovém realismu je dokument překvapivě ostrou kritikou současné čínské společnosti, která neřeší svízelné, ba drastické, postavení  vesnické chudiny, jež je nucena prchat do měst za obživou, kde končí v nelidských podmínkách. Je i obžalobou přežívajícího patriarchálního systému s nucenými sňatky, kdy se žena stává  otrokyní svého manžela a jeho rodiny. Univerzálním tématem je zde touha mladého člověka naplnit  své sny a ideály, která naráží na společenské bariéry, ale nezastaví se ani před zkázou.

I druhý film nese krev a násilí jak v obrazech, tak v samotném  názvu filmu: JAMES T. HONG  (ve spolupráci s Yin-Ju Chenem) se ve filmu KRVAVÉ LEKCE vrací do historie 2. světové války – konkrétně k velmi citlivému tématu čínsko-japonských vztahů a použití biologických zbraní vůči čínskému civilnímu obyvatelstvu. Hong se rozhodl natáčet poté, co v Japonsku vyšla v roce 2005 učebnice historie pro střední školy, která popírá některá a zamlčuje jiná fakta o krutostech Japonců vůči Číňanům za 2. světové války. Hongův film je reakcí na tuto historickou křivdu. V Číně se tehdy zvedla spontánní vlna odporu, kterou Hong  ve filmu dobře zachytil. Ve velkých městech lidé rabovali japonské obchody, v Pekingu útočili na japonské velvyslanectví. Jádro dokumentárního filmu ale tvoří svědectví dosud přežívajících obětí japonských útoků biologickými zbraněmi v provincii Zhejiang, kde po japonských leteckých náletech  mezi květnem a červencem 1942  zemřelo na tyfus, mor, otravu vody a záhadnou gangrénu 200 000 civilistů.

I Hong má potřebu rozčlenit film do kapitol – rozděluje ho do 11 lekcí, prokládá ho množstvím komentářů historiků a politologů z obou stran sporu a četnými dobovými dokumenty, včetně amerických komentářů.  Potud je film stavěn jako typický americký historický dokument. Výchozí tezí filmu je otázka, zda lze revidovat historii. Každý národ si utvoří svou legendu kolem dějinných událostí a opravit zažitý pohled na dějiny je velmi obtížné. Japonci mluví o 2. světové válce jako o patnáctileté válce a hrozivé zločiny v Číně a v celém Tichomoří označují za epizody ve spravedlivém boji Japonského císařství za silné postavení Východní Asie, kterou od 19. století kolonizoval a vysával světový kapitalismus. Číňané hovoří o  hrdinné čínské vlastenecké válce proti japonským okupantům. Prof. Martin Formanski ve filmu sice uznává, že se v Číně děly hrůzné věci, ale dodává, že fakta nemají tváře a povědomí o zločinech Japonců v Asii vybledla v mysli Američanů  již dávno, ačkoliv za války byli Japonci úhlavní nepřátelé USA. Když v roce 1964 proběhla v Tokiu úspěšná Olympiáda a Číňané naopak zkoušeli v mongolské poušti atomovou bombu, znaménka sympatií vůči oběma zemím se obrátila. Dnes je situace taková, že se japonský premiér chodí klanět obětem války do svatyně Yasukuni v Tokiu a v učebnicích dějepisu se tak těžké válečné zločiny, jako byl v roce 1937 masakr v Nankingu, kde japonská vojska zavraždila 300 000 civilistů,  relativizují následnou atomovou obětí Japonců v Hirošimě a Nagasaki v roce 1945. Pomalu blednou i svědectví o hrůzném užití biologických zbraní, které japonský speciální  vojenský útvar 731 zkoušel a vyvíjel v mandžuském městě Harbin už od okupace Mandžuska v roce 1930. Japonští vědci a lékaři tam vyráběli zvlášť zákeřné zbraně biologické zkázy, které  pak masově nasadili právě v Číně. Tříměsíční biologické útoky na čínské vesnice hluboko za frontou v provincii Zhejiang svržením pytlů nakažených blech a jedovatých posypů byly odvetou za pomoc místních lidí pro americké letce, kteří v této oblasti havarovali s 16 letadly po prvních bombardovacích útocích na Tokio v dubnu 1942.  Americkým letcům z operace Doolittle tehdy došel benzin právě nad touto venkovskou oblastí a museli přistát padáky. Jen posádky dvou letadel dopadly japonské okupační armády, zbytek zmizel v čínském zázemí s pomocí prostých venkovanů. Odvetou Japonců byly celé vesnice s otrávenými a zmrzačenými mrtvolami.  Stovky Lidic. Přežilo jen několik jedinců, tehdejších dětí, kteří vesměs trpí syndromem tzv. shnilých nohou, kdy jim maso na nohou bolestivě hnije po celých šedesát osm let od událostí japonské msty. Několik starců a stařen demonstruje své příšerné rány na kameru a mluví o japonských ďáblech.

Většina ze dvou set tisíc obětí těchto „ďáblů“ za strašných bolestí zemřela, jen malá skupina přeživších starců s pomocí místní právničky se u japonských soudů bezvýsledně domáhala bolestného a odškodnění. Čínská vláda jim v tomto procesu jakkoliv nepomohla. Mlčí i velký mramorový pomník, který pro vynálezce biologických zbraní z útvaru 731 dosud vévodí hřbitovu u svatyně v Tokiu. Japonská vláda odškodnění čínských obětí nikdy neuznala jako problém „kulturně složitý“. Premiér Koizumi se před pěti lety Číně formálně omluvil, ale japonský císař ještě dosud ne.

Režisér Hong se tématem biologických zbraní zabývá dlouhodobě a detailně – již v roce 2007 natočil dokument o jednotce japonské císařské armády 731, která během čínsko-japonské války testovala biologické zbraně na civilistech a přivodila smrt 200.000 obyvatel. Ve filmu Krvavé lekce toto téma dále rozšiřuje o nové pohledy a další svědectví a prohlubuje kladením nových otázek. Ukazuje, že historie je stále otevřená k poučení  i pro dnešní svět. Univerzálním tématem filmu taiwanského Američana je  historický revizionismus. Objektivní pravda o dějinných událostech se musí  vyjevovat, i když lze jen těžko změnit pohled na historii. Dokumentární film je pro tento úkol ideálním médiem a oba čínské dokumenty to pádně a drasticky dokazují.