BUILT TO LAST – ASIAN TOUR

followed by the introduction to the Communist-era architecture and Q&A with the director Haruna Honcoop

13/1 (SAT) 16:00 Wings gallery – Beijing, Songzhuang, Beijing, China
19/1 (FRI) 19:00 Czech Centre Tokyo ・チェコセンター東京 (discussion with art/architecture historian Helena Capkova and Petr Holy)
25/1 (THU) 19:00 Cafe Philo 慕哲咖啡 Taipei, Taiwan

more details: https://built-to-last-project.com/film-screenings/

plakat BTL-A2-web_chn (1) 2

Info in English/Chinese follows:
内容简介:

BUILT TO LAST – RELICS OF COMMUNIST ERA ARCHITECTURE (2017, 59′) is an experimental documentary film by Czech-Japanese director Haruna Honcoop(洪春菜) exploring the fate of architecture built during the post-war communist period (1945-1989) in 11 countries in Central and Eastern Europe.

基业长青——共产建筑遗风(2017年, 59分钟)是一部由洪春菜(Haruna Honcoop)执导的实验纪录片。旨在探索11个中欧与东欧国家战后共产主义时期(1945-1989)建筑的命途。

Moving along the spiral from Moscow to Berlin, Warsaw, Prague, Bratislava, Budapest, Bucharest, Belgrade, Pristina, Tirana and Sofia, the film mixes the past and present conditions of administrative buildings, museums, monuments, working class homes, communist party headquarters, hotels, and panel housing projects.

本片将沿着莫斯科到柏林、华沙、布拉格、布拉迪斯拉发、布达佩斯、布加勒斯特、贝尔格莱德、普里什蒂纳、地拉那和索非亚,一路探索各式建筑包括:行政办公楼、博物馆、名胜古迹、劳动阶级住所、共产主义指挥部、酒店和板楼的现状与过往风貌。

The present-day condition of the architecture of communism is interspersed with sequences from historical documentaries and archival film materials. Each short film is accompanied by soundtrack composed by contemporary musicians from the country in question, interspersed with the political speeches of communist leaders such as Lenin, Walter Ulbricht, Janos Kádár, Nicolae Ceausescu, Josip Broz Tito and Todor Zhivkov. Shall we demolish or preserve the communist-era architecture? Forget our past?

本片穿插使用历史片段和档案电影资料来表现共产主义建筑的现状。每部短片都伴有来自本国当代音乐家配乐。同时参杂有共产主义领导人的政治演讲,例如列宁(俄罗斯共产主义革命家)、乌布利希(德国共产政治家)、卡达尔·亚诺什(匈牙利政治家)、尼古拉·齐奥塞斯库(罗马尼亚共产党政治家)、约瑟普·布罗兹·铁托(南斯拉夫革命家、政治家)、托多尔·日夫科夫(保加利亚政治家)。这些共产时期的建筑我们应该拆毁还是该维护?我们的历史是否该被遗忘?

Film produced by / 制片公司 : FAMU – Film and Tv School of Academy of Performing Arts in Prague, FreeSaM Production and Haruna Honcoop

Thank you Renai Yôngyáo Wai for the Chinese version of the poster and Jessica Zhao for the Chinese synopsis translation.

Advertisements

Krvavé lekce – dokumentární filmy od GAO XIONJIE a JAMES T. HONGA

Letos jsem měla štěstí se seznámit se dvěma pozoruhodnými osobnostmi čínské dokumentaristické kinematografie. Prvním z nich je profesor filmu a dramatické výchovy na pekingské univerzitě, GAO XIONGJIE, který v Karlových Varech uvedl svůj první celovečerní film WANG LIANG DE LIXIANG (Wang Liangův ideál), a druhý je JAMES T. HONG, americký nezávislý dokumentarista taiwanského původu s živými vazbami na pevninskou Čínu, kde natáčí dokumentární filmy. James T. Hong byl porotcem letošního jihlavského dokumentárního festivalu. V roce 2010 měl premiéru jeho film LESSONS OF THE BLOOD (Krvavé lekce).

Oba filmy se zabývají závažnými společenskými problémy dnešní Číny – první se  zabývá čínskou současností a druhý historií druhé světové války, která je však v Číně aktuální i dnes. Je zajímavé srovnat pohledy a metody dokumentaristů ze dvou odlišných konců, pekingského pedagoga a taiwanského emigranta do USA a posoudit jejich míru nezávislosti na současném komunistickém režimu Čínské lidové republiky. Pozoruhodné je zejména to, že pekingský režisér je k režimu více kritický než newyorský tvůrce, který ovšem disponuje bohatstvím různorodého dokumentárního materiálu, který by v Číně nemohl získat a možností natáčet jak v Číně tak Japonsku. Zajímavá je i  srozumitelnost a univerzálnost obou témat.

GAO XIONGJIE natočil celovečerní hraný dokument resp. film s dokumentaristickými prvky na téma otrockého postavení žen v rodině a extrémní chudoby na současné vesnici. Scénář filmu sám napsal podle skutečného kriminálního příběhu, který našel v novinách a celý případ pak ve filmu rekonstruoval. Po neúspěšném pokusu získat povolení k natáčení filmu v Pekingu se Gao vydal natáčet do své rodné provincie Zhejiang, do vesnice Yongkang, kde pro svůj film najal místní neherce.

Hlavní hrdinkou je dvacetiletá Li, která vždycky snila o vzdělání a o životě v blahobytu města. Její chudá rodina ji však provdala za místního řezníka, aby se měli lépe. Dívka však s mužem odmítla žít a utekla z primitivních podmínek čínské vesnice, aby se mohla emancipovat, vydělávat a studovat a v čínském velkoměstě. Konkrétně  se jedná o starobylé město Hangzhou, kde se  dívce brzy zhroutí ideál o studiu, na které nemá peníze. Začne si vydělávat v masážním salónu jako prostitutka, protože jiná práce pro ni neexistuje.  Když ji její manžel ve velkoměstě po dlouhém pátrání konečně najde a chce s ní strávit placenou noc lásky, vyhřeznou všechna strádání obou zubožených lidí  a film končí ukrutným mordem emancipované hrdinky.

Film je rozdělen do několika kapitol – každá kapitola začíná tradiční čínskou baladou, tzv. quyi, jejíž kaligrafická podoba je uvedena na začátku každé kapitoly. Gaovi se tak podařilo surové skutečnosti filmu odlehčit a proložit drsné, naturalistické scény tradičním literárním, poetickým vypravěčstvím. Film je sice natočen jako fikce, ale využívá mnohé dokumentaristické postupy a užívá i nefixovanou a dynamickou ruční kameru. V mnohých scénách ve veřejném prostoru Gao zjevně nezískal povolení natáčet, a tak jeho kamera autenticky zachycuje reálný život jak na čínské vesnici, tak v čínském městě.  Ve své emocionální působivosti a syrovém realismu je dokument překvapivě ostrou kritikou současné čínské společnosti, která neřeší svízelné, ba drastické, postavení  vesnické chudiny, jež je nucena prchat do měst za obživou, kde končí v nelidských podmínkách. Je i obžalobou přežívajícího patriarchálního systému s nucenými sňatky, kdy se žena stává  otrokyní svého manžela a jeho rodiny. Univerzálním tématem je zde touha mladého člověka naplnit  své sny a ideály, která naráží na společenské bariéry, ale nezastaví se ani před zkázou.

I druhý film nese krev a násilí jak v obrazech, tak v samotném  názvu filmu: JAMES T. HONG  (ve spolupráci s Yin-Ju Chenem) se ve filmu KRVAVÉ LEKCE vrací do historie 2. světové války – konkrétně k velmi citlivému tématu čínsko-japonských vztahů a použití biologických zbraní vůči čínskému civilnímu obyvatelstvu. Hong se rozhodl natáčet poté, co v Japonsku vyšla v roce 2005 učebnice historie pro střední školy, která popírá některá a zamlčuje jiná fakta o krutostech Japonců vůči Číňanům za 2. světové války. Hongův film je reakcí na tuto historickou křivdu. V Číně se tehdy zvedla spontánní vlna odporu, kterou Hong  ve filmu dobře zachytil. Ve velkých městech lidé rabovali japonské obchody, v Pekingu útočili na japonské velvyslanectví. Jádro dokumentárního filmu ale tvoří svědectví dosud přežívajících obětí japonských útoků biologickými zbraněmi v provincii Zhejiang, kde po japonských leteckých náletech  mezi květnem a červencem 1942  zemřelo na tyfus, mor, otravu vody a záhadnou gangrénu 200 000 civilistů.

I Hong má potřebu rozčlenit film do kapitol – rozděluje ho do 11 lekcí, prokládá ho množstvím komentářů historiků a politologů z obou stran sporu a četnými dobovými dokumenty, včetně amerických komentářů.  Potud je film stavěn jako typický americký historický dokument. Výchozí tezí filmu je otázka, zda lze revidovat historii. Každý národ si utvoří svou legendu kolem dějinných událostí a opravit zažitý pohled na dějiny je velmi obtížné. Japonci mluví o 2. světové válce jako o patnáctileté válce a hrozivé zločiny v Číně a v celém Tichomoří označují za epizody ve spravedlivém boji Japonského císařství za silné postavení Východní Asie, kterou od 19. století kolonizoval a vysával světový kapitalismus. Číňané hovoří o  hrdinné čínské vlastenecké válce proti japonským okupantům. Prof. Martin Formanski ve filmu sice uznává, že se v Číně děly hrůzné věci, ale dodává, že fakta nemají tváře a povědomí o zločinech Japonců v Asii vybledla v mysli Američanů  již dávno, ačkoliv za války byli Japonci úhlavní nepřátelé USA. Když v roce 1964 proběhla v Tokiu úspěšná Olympiáda a Číňané naopak zkoušeli v mongolské poušti atomovou bombu, znaménka sympatií vůči oběma zemím se obrátila. Dnes je situace taková, že se japonský premiér chodí klanět obětem války do svatyně Yasukuni v Tokiu a v učebnicích dějepisu se tak těžké válečné zločiny, jako byl v roce 1937 masakr v Nankingu, kde japonská vojska zavraždila 300 000 civilistů,  relativizují následnou atomovou obětí Japonců v Hirošimě a Nagasaki v roce 1945. Pomalu blednou i svědectví o hrůzném užití biologických zbraní, které japonský speciální  vojenský útvar 731 zkoušel a vyvíjel v mandžuském městě Harbin už od okupace Mandžuska v roce 1930. Japonští vědci a lékaři tam vyráběli zvlášť zákeřné zbraně biologické zkázy, které  pak masově nasadili právě v Číně. Tříměsíční biologické útoky na čínské vesnice hluboko za frontou v provincii Zhejiang svržením pytlů nakažených blech a jedovatých posypů byly odvetou za pomoc místních lidí pro americké letce, kteří v této oblasti havarovali s 16 letadly po prvních bombardovacích útocích na Tokio v dubnu 1942.  Americkým letcům z operace Doolittle tehdy došel benzin právě nad touto venkovskou oblastí a museli přistát padáky. Jen posádky dvou letadel dopadly japonské okupační armády, zbytek zmizel v čínském zázemí s pomocí prostých venkovanů. Odvetou Japonců byly celé vesnice s otrávenými a zmrzačenými mrtvolami.  Stovky Lidic. Přežilo jen několik jedinců, tehdejších dětí, kteří vesměs trpí syndromem tzv. shnilých nohou, kdy jim maso na nohou bolestivě hnije po celých šedesát osm let od událostí japonské msty. Několik starců a stařen demonstruje své příšerné rány na kameru a mluví o japonských ďáblech.

Většina ze dvou set tisíc obětí těchto „ďáblů“ za strašných bolestí zemřela, jen malá skupina přeživších starců s pomocí místní právničky se u japonských soudů bezvýsledně domáhala bolestného a odškodnění. Čínská vláda jim v tomto procesu jakkoliv nepomohla. Mlčí i velký mramorový pomník, který pro vynálezce biologických zbraní z útvaru 731 dosud vévodí hřbitovu u svatyně v Tokiu. Japonská vláda odškodnění čínských obětí nikdy neuznala jako problém „kulturně složitý“. Premiér Koizumi se před pěti lety Číně formálně omluvil, ale japonský císař ještě dosud ne.

Režisér Hong se tématem biologických zbraní zabývá dlouhodobě a detailně – již v roce 2007 natočil dokument o jednotce japonské císařské armády 731, která během čínsko-japonské války testovala biologické zbraně na civilistech a přivodila smrt 200.000 obyvatel. Ve filmu Krvavé lekce toto téma dále rozšiřuje o nové pohledy a další svědectví a prohlubuje kladením nových otázek. Ukazuje, že historie je stále otevřená k poučení  i pro dnešní svět. Univerzálním tématem filmu taiwanského Američana je  historický revizionismus. Objektivní pravda o dějinných událostech se musí  vyjevovat, i když lze jen těžko změnit pohled na historii. Dokumentární film je pro tento úkol ideálním médiem a oba čínské dokumenty to pádně a drasticky dokazují.