Příběhy z Pekingu

Chinese boy

Beijing on bicycle

Hurá, jsem už týden majitelkou nového luxusního městského kola (140 yuanů=cca 400 Kč se vším všudy, kvalitní uzamykatelný řetěz je nezbytnou podmínkou, protože zaparkované osamocené kolo je jako pěst na oko a krádeže kol jsou na denním pořádku), a je to fakt paráda. Kolo je v podstatě nezbytnou součástí pekingského života, protože by se jinak člověk uchodil k smrti nebo by byl permanentně nasranej, když uvízne v dopravní zácpě v busu či taxíku (což je zde nepsaným pravidlem, obzvláště ty podvečerní trafficjamy jsou lahůdka). Z cyklistické perspektivy je Peking hned jiné město, člověk má pocit určité svobody a může objevit skvělá zákoutí. I architekti, kteří projektovali obrovské silnice, kterými je protkán celý Peking, naštěstí mysleli na chudé masy jezdící na kole a pravý pruh (sic trochu užší, ale nevadí) je celý vyhrazen po cyklisty, busy a taxíky, takže jízda tak není přímou cestou k sebevraždě. Je fakt, že cyklista však musí být obezřetný každou chvíli.

Hned minulý víkend v neděli jsem kolo trochu provětrala na celodenním výletě po Pekingu. Jako cíl jsme si vytyčili výbornou jiaozi restauraci (pro ty, kteří nevědí co jsou jiaozky: těstovinové taštičky plněné čímkoli- zelenina, maso na všechny možné způsoby) a masáž chodidel podle tradičního čínského způsobu v jednom z mnoha pekingských masážních salónů. Obojí byla lábuž.

Jinak pekingské panoráma je trochu monotónní, všude stejné baráky, stejné silnice a stejné davy lidí, takže ať jste kdekoli, je to podstatě jedno, protože to nikde není jiné. To samozřejmě trochu stěžuje orientaci v terénu, ale s mapou a dobrým orientačním smyslem, který já však postrádám, se člověk ani v patnáctimilionovém Pekingu neztratí a vždy najde cestu domů. Když už se náhodou ztratíte, tak ptát se Číňanů na cestu, což já činím ráda v rámci interaktivní komunikace, je zcela zcestné, protože vás každý pošle někam úplně jinam a stejně nezbývá než se spolehnout na sebe sama.

Jinak ještě k tématu kol vřele doporučuji film Beijing Bicycle z roku 2001 (režie Wang Xiaoshuai), dostal tuším nějakého Medvěda v Berlíně, takže by mohl být v Evropě dostupný. Tam je čínská cyklistická realita skvěle, občas až dost tvrdě naturalisticky vyobrazena.

Yunnanské babičky na výletě v Beihai parku, Peking

Čínské národní museum a o tom, jak je Peking malá vesnice

Jak už jsem se o tom zmiňovala, cesta do centra Pekáče znamená vždy celodenní výlet, jinak je člověk zašitej na pekingské periferii. Tentokrát jsme se vydali se školou do čínského národního muzea, kde jsme měli takovou bláznivou paní průvodkyni, která do nás tři hodiny hustila v afektované čínštině komentáře k jednotlivým objektům a když jsem se chtěla vždy jen na chvíli vzdálit, abych si prohlídla expozici sama, tak mě vždycky náš učitel přivolal zpět Bylo to úmorné. Ale expozice je vcelku pěkná, shlédli jsme nejstarší čínské památky (kulturu Liaozhu) až po nevkusné, kýčovité mingské a qingské porcelánové hnětky. Sinology bude zajisté zajímat, že tam mají móc pěkné bronzové kotlíky ding a sekery yue :) Nejvtipnější však byla moderní sekce, kde jsou vystaveny voskové figuríny všech velikánů čínské historie. Hned u vchodu vás přivítá Tchajkonaut, v Číně momentálně velmi oblíbené téma. U usmívajícího se  předsedy Maa se musí nechat každý vyfotit, stejně tak jako u Deng Xiaopinga. Dovolila bych si podotknout, že vypodobnit mistra Laozi, který tam klečí u stolku a píše Tao te t´ing, hned kousek od všech voskových komunistických pohlavárů mě také přišlo více než troufalé.

Odpoledne jsem vyrazila do města, v centru je poměrně draho, jídlo je alespoň dvakrát tak dražší než normálně. Laowaiů-cizinců bylo stále všude dost. Prošla jsem si nějaký hutongy-uličky nedaleko Tiananmenu, kde jsem shodou okolností potkala svého pražského učitele čínštiny, který je zrovna na návštěvě Pekáče. Aby toho nebylo málo, tak jsem pak v parku Jingshan, který se tyčí severně  nad Zakázaným městem, potkala nějaké dva Čechy, jak jsem se vzápětí dověděla otce a bráchu mého spolužáka ze sinologie. Dali mi českou Tatranku a domluvili jsme se, že půjdem někdy na pivo, až se vrátí z cest po Číně, to potěší … Začala jsem taky chápat, proč se tehdy Veronice, té mé kamarádce, která zde byla na výletě, Peking tak líbil. To centrum, ať už je tedy rozplizlé a je proložené věžáky, má něco do sebe a pekingské parky jsou také moc příjemné.

Heloween po čínsku

I když je heloween původně americký svátek a Číňani o jeho podstatě nemají ani ponětí, tak i sem na čínský kontinent byl zavlečen, alespoň tedy do Pekingu. Každý ho však slaví po svém. Jako heloweenský den byla určena sobota (29.10.), protože se pak dá večer bezproblémově pařit, že? Rozhodla jsem se tento den strávit v čínském duchu a s Číňany. Na oběd jsem zašla s Číňany z klubu milovníků japonské kuchyně do japonského restaurantu na pořádnou dávku sushi. Vzhledem k tomu, že to bylo s tímto klubem, tak jsme zaplatili za tu neuvěřitelnou žranici jen pár babek, normálně bychom se asi ani nedoplatili, protože stejně jako jinde ve světě i zde v Číně jsou japonské restaurace poměrně luxusní a buržoazní záležitostí. Od té doby mám však ten problém, že už nemůžu čínskou kuchyň ani vidět (těmi přemaštěnými, přesolenými a dost často neuvěřitelně pálivými pokrmy se člověk skutečně dost brzo přejí) a pojala mě touha vrátit se do své skoro domoviny, která je od Pekingu vzdálená letadlem pouhopouhé dvě hodiny… ehm, ehm…

Večer byl však zajímavější. Čínští studenti nám zahra studentům totiž připravili heloweenskou párty, tak to alespoň nazývali v nějakém prospektu, který mě na tuhle akci nalákal. Každý si však pod pojmem párty neboli wanhui (晚会) představuje asi něco jiného. V čínském podání to totiž byla besídka ve školní třídě (mě to bylo hned od začátku podezřelé, proč je to ve škole) s organizovaným programem plným společenských her a veřejných vystoupení. Vrátila jsem se tak do let základní školy a během večera tak omládla nejméně o deset let. Vzpomínáte na hry na škole v přírodě? Tak takhle se baví čínští vysokoškoláci!!!!!! Pokusím se v příloze poslat krátké video z tohoto večírku, kde nějaký hošík strašně falešně zpívá nějakou milostnou píseň a všichni žáci mu dojatě tleskají do rytmu… Ve vědomostním kvízu o čínských reáliích nám kladli otázky typu, co jsou čtyři poklady učencovy komnaty (tuš, kámen, štětec a papír), v jaké provinci se nachází Taishan (Shandong), kolik národnostních menšin žije v Číně (55 plus Hanové), jaká dynastie byla po dynastii Qin (Han), ve kterém městě žije nejvíc obyvatel (Shanghai), kde bylo vyrobené nejstarší čínské pivo (v Harbinu) etc. Byli jsme rozděleni do dvou skupin po čtyřech, stojících na jedněch novinách, které se při každé špatné odpovědi přeložily na polovinu a poražení pak ve finále už neměli na novinách jak stát. Naše česko-francouzsko-chilská formace vyhrála a pro poražené bylo připravené potrestání- museli sníst toustový chléb s nějakým lajiaem (pálivou omáčkou). No, není to rozkošné?

Přínosem této akce však bylo to (kromě toho, že jsem se dověděla, odkud pochází nejstarší pivo), že jsem se zde seznámila s takovou střelenou Mexičankou Emílií, která mě po skončení této akce vytáhla na mexicko-peruánsko-španělský fetish večírek do apartmánu svého kamaráda Josého. Tímto pro mě skončil pokus o interakci s Číňany a bavení se v jejich stylu a najela jsem na způsob latinsko-americký, který má také svá jistá specifika. Netuším, kdo vymyslel slavit Heloween ve fetish stylu, ale rozhodně všichni místní hoši byli oháknutí více než zajímavě v různých úchylných oblečcích a parukách. Dokonce když šli do večerky koupit nějaká piva, tak se jich prodavačka tak lekla, že ji rozplakali. Snažili se jí uklidnit, ale dostala tak ještě větší hysák, protože na ní mluvili čínsky s takovým úchylným tónem. Číňanky jsou ale nejspíše všeobecně nějaké moc přecitlivělé. Například minulý týden byl můj kamarád Petr se třemi Číňankami na Tiananmenu v Maově mauzoleu, jehož návštěva pro každého Číňana znamená hrozně moc. Petr, dobře znalý čínské moderní historie,  však dojatým Číňankám, které akorát spatřily svého nabalzamovaného idola (otázka, zdali je skutečný, je sporná), začal vykládat, co si o Maovi myslí, a tím je taky rozbulel. Chudinky bláhové.

Na večírku jsem zjistila, že mám naprosto univerzální ksicht, protože mě latino-američani pokládali za svou krajanku a náramně se divili, že nevládnu jejich mateřštinou. Večírek však nakonec přišla rozehnat policie, protože 20 lidí v jednom malém apartmánu dělalo skutečně velký hluk a sousedům se to evidentně nelíbilo. Takže tolik k čínskému heloweenu. Jsem zvědavá na Vánoce.

Je Peking krásný?

V Pekingu mě byla navštívit kamarádka Veronika. Přijela sem na týdenní turistický zájezd, aby si prohlídla všechny ty pekingské skvosty, které jsem ještě ani já nestačila navštívit během těch dvou měsíců, co jsem zde. Peking se jí moc líbil. Nechápala jsem to. Nejdřív jsem si myslela, že mluví o nějakém úplně jiném městě. Ten Peking, který znám já, rozhodně žádnými skvosty nehýří. Pro mě je to stále víceméně nekonečně obrovské monotónní město, šedivé, betonové… Škoda, že tu nejsem jako turista na týdenní dovolené, třeba bych to taky viděla jinak. Já totiž prozatím ani netuším, zdali tu nějaké památky jsou. Zatím nebyl vůbec čas se jako správný turista na nějaké ty pamětihodnosti podívat. Ale je to jednoduché, když člověk bydlí někde na periferii, tak zaprvé je to na dlouhé lokte se vypravit do centra a za druhé tak nemá moc ponětí o tamním dění a o nějakém kulturním zázemí. Praha by se vám taky asi nelíbila, kdybyste celou dobu byli někde řekněme v Jinonicích či Řepích.

Ale abych pořád ten Peking jen nepomlouvala… jsou tu i fajn místa, která jsou celkem dobře dosažitelná. A to jsou tzv. hutongy neboli stará pekingská nízká zástavba, kde se žije život jako ve staré Číně. Zrovna předevčírem jsem se byla podívat v jednom hutongu ve čtvrti Xinjiekou. Člověk se odpojí z rušné ulice a zaboří se do malých uliček, kde má život úplně jiný charakter. Všechno se zde odehrává na těch malých uličkách, prodej zboží všeho druhu, dědoušové hrající čínské šachy, spousta žrádelen a vývařoven, odevšud se kouří, děti blbnou na ulicích, do toho spousta projíždějících kol, je tu sice také chaos, ale chaos v jiném slova smyslu, takový, který vás neotravuje, protože je přirozený. Bohužel i těchto hutongů rapidně ubývá pod vzmáhajícími se vysokými věžáky…

Peking, Wudaokou

Pekingský hutong


Jak se stát čínskou star aneb další čínské soirée

Můj slovenský kamarád Karol mě jednoho dne zlanařil, at´ s ním jedu na  technickou universitu, že tam bude zas nějaký čínský wanhui (večírek). Už od počátku jsem byla skeptická, protože po zkušenosti Heloweenu po čínsku jsem tušila, že to bude zas nějaká šílenost. Ale jela jsem, zkusit se má všechno… Karol dostal od Číňanek, organizátorek nakázáno, ať sežene ještě další zahra studenty a ve finále jsme zaplnili minibus (Já, Filip, Karol-SK, Aneesh- NEP, Katheline-USA, Steven- USA/Kambodža a tři Kazachstánci) a jeli kamsi asi třičtvrtě hodiny i po ujištění, že to bude opravdu kousek. Ujali se nás ti organizátoři, celkem sympatičtí Číňani (vlastně to byli jedni z mála Číňanů, které jsem zatím potkala, kteří mluvili celkem dobře aj a byli i celkem stylově oblečení a vůbec byli takoví celí „in“). Ten jeden, říkejme mu Zhang (čínská jména si asi v životě nezapamatuji) nám pak vyložil fígl celé akce. Měli jsme tam před tou tisícihlavou masou v kulturním universitním sále něco zaperformovat a představit naše země. Zásadní rozdíl totiž byl v tom, že na téhle universitě nemají žádné zahra-studenty a každý laowai  tam pro ně představuje ztělesnění krásy, inteligence a bůhvíčeho dalšího. Podplatili nás nějakou limonádou, mísou ovoce a čestným místem v druhé řadě hned za ředitelem školy a učitelským sborem. Během dalších vystoupení, které se skládalo povětšinou z nějakého tancování, zpěvu, hry na tradiční čínské nástroje a kung-fu performací jsme přišli na řadu my a za bouřlivého potlesku jsme tam každý cosi zaimprovizovali. Já s Filipem jsme zapěli Ach synku, synku, na žádnou inteligentnější píseň jsme si v tu chvíli nemohli vzpomenout, a lámanou čínštinou pak řekli něco ve smyslu, jak je naše zem krásná. Další potlesk… Po celé akci následovalo hromadné focení, rozdávání emailů, telefonních čísel… a večeře s našimi „fanoušky“. Poprvé v životě jsem pocítila tíhu toho být „star“ :-))

 

Beijing clubbing

Pomalu začínám pronikat do víru pekingského night lifeu, ale po pravdě řečeno, není o co stát. Jako relax dobrý, ale nedá se to pořád. Proč? Zaprvé je to pořádný nápor na mou poloprázdnou prkenici, většinou chtějí nějaké vstupné (tentokrát jsem použila metodu, že jsem si V.I.P klubovou kartičku na free entrances zapomněla doma, což kupodivu prošlo) a pití v klubech je enormě drahé  a zadruhé hudba, která se hraje v místních klubech, je nic moc. Hned kousek od školy máme tři známé pekingské kluby- Lush, Pure a Propagandu. V pátek jsem zkusila Propagandu, kde však hráli povětšinou nějaký diskohity 90. let a nebo nekvalitní drum´n´base & hiphop. Dobrá finta je jít předem někam levně na pivko, protože tančit pak celou noc a k tomu si dávat ty jejich drahý drinky, není zrovna dvakrát dobrý nápad. Vyrazili jsme s pár Francouzi, Korejcem, mojí kamarádkou Francile ze Švýcarska a s celkem sympatickou Američankou Katheline, se kterou jsem absolvovala to šílené vystoupení na technické universitě a o které jsem měla dobré mínění až do té doby než se vyjádřila, jak je ta hudba skvělá. To zrovna hrály ty diskohity a mě hlavou probíhalo něco ve smyslu mon dieu, comme cette musique est merdique-další užitečné adjektivum, které jsem pochytila od své francouyské spolubydlící (shity music) … halt kulturní rozdíly se zde projevují na každém kroku. Ale takováto mezikulturní konfrontace je nanejvýše prospěšná. Člověk si tu alespoň utřídí svý kulturní hodnoty. Ale i tak, zatančila jsem si dobře.

Chinese school system aneb let´s commit suicide

Čínský školní systém má spoustu negativ. O tom už jsem psala posledně (nedobrovolné obory, které musí studenti studovat, naprostá zkostnatělost, nesmyslná školní pravidla, masovost…). Ale je tu ještě další věc, která mi doslova vyrazila dech. A to je vysoký počet sebevražd na čínských školách. Je to právě tenhle nesmyslně nastavený školní systém, který vede studenty, aby si sáhli po životu. Na studenty je zde veden permanentní psychický nátlak, musí být nejlepší, dřou od rána do noci, ale to se nedá vydržet věčně a někteří to nezvládají… Moje kamarádka Anna, která studuje na Renmin universitě, viděla zrovna minulý týden pokus o sebevraždu na vlastní oči. Nějaká holka zrovna skákala ze školy ze čtvrtého patra. Spousta přihlížejících lidí, kteří nebyli schopni v tu chvíli nijak zasáhnout, posléze spousta krve, ovšem ta studentka neumřela, bude mít však nejspíše následky na celý život.

Na každé universitě jsou to tak dva tři případy ročně. Spočítejte si počet universit po celé Číně a vyjde vám sakra velké číslo. Zde na Beiyu universitě jsem slyšela vyprávění o pár případech. Nejčastěji skoky z koleje pro zahraniční studenty, která má 14. pater. Smrt je zaručená. Ale nebojte se, já tu školu tak neprožívám, tak skákat nebudu :)

Spolužáci

Co se týče další mezikulturní interakce, snažila jsem se poprvé bavit s jednou korejskou spolužačkou, která je mi z těch všech, které jsou ve třídě (zbytek jsou buď takové fifleny, oháknuté v  různě barevně dost nesladitelných kombinacích a podlejzající pánům profesorům a nebo takové nevýrazné němé tváře….), sympatická, ale i tahle trochu zklamala, protože neprojevovala moc veliký zájem se se mnou bavit, i když byla vcelku milá. Náš hovor u oběda skončil na základních konverzačních frázích. Nepopírám, že je zde také zásadní problém jazyková bariéra, skutečně zatím nejsem schopná se v čínštině bůhvíjak vybavovat. Čínština zde sice platí za univerzální dorozumívací prostředek, ale my Evropáci většinou  vždy sklouzneme k angličtině, či jiným jazykovým alternativám, ale s Korejci a dalšími Asiaty, kteří ani tou angličtinou bohužel nevládnou, se to moc praktikovat nedá. Další dvě korejské spolužačky jsem potkala v Propagandě, což mě vskutku velice překvapilo, protože jsem měla dojem, že většinu času tráví na kolejích, kde v česnekových oparech vaří nějaká korejská jídla a večery tráví u hororových DVD, ale s těma jsem se zmohla jen na suché Ni hao

K poznání našich severokorejských spolužáků je cesta daleká. Tváří se, že by se s námi třeba i rádi bavili, ale je tam stále nějaká zábrana. Proto rozhovor skončí většinou u toho, jaké je tvoje zdraví. A jihokorejky, ty nás ignorují úplně. Stejně tak jako ty na koleji. Jedině jak se s nimi seznámit je přes někoho jiného. Takhle znám jednu, to je spolubydlící jedné Francouzky u nás na baráku, se kterou občas jdeme na večeři a ta je fajn. Možná nejsou tak divné, jak se na první pohled zdají.

Jinak známe už celkem dost čínských studentů. To jsou takoví klučíci a holčičky, ale s některýma z nich se dá celkem normálně bavit. Tak jsme se dověděli celkem hrůzostrašnou informaci o jejich školním systému, že si nemohou vybírat obor, který budou studovat, ale že to určuje ministerstvo školství podle výsledků nějakých testů. Takže místo angličtiny pak studují třeba japonštinu a podobně. Stejně to prý funguje i v Koreji.

颐和园Yiheyuan – Letní palác

Další bloudění a po Pekingu mě zavedlo do Yiheyuanu, zahrady Dobrého zdraví a Harmonie, letního sídla qingských císařů, kteří se sem uchylovali před nesnesitelným vedrem v horkých letních dnech v rozpáleném Zakázaném městě. Pohled na obrovitánské Kunmingské jezero, které zabírá dvě třetiny z celé plochy zahrad (290 Ha) jim musel ihned navodit příjemnější pocity. Yiheyuan je další ukázkou čínské imperiální megalománie. To obrovské jezero totiž nechal vyhloubit v 18. století známý to císař Qianlong za pomoci asi 100 tisíce otroků. Spousta salonků, pavilonů, věžiček, přemostění, koridorů a paláců po celé zahradě je samozřejmostí. To jsou však víceméně všechno pozdější napodobeniny a další invence, protože zahrady Letního paláce to dost odnesly za opiových válek a rekonstrukce pak provedla až poslední císařovna matka qingské dynastie Cixi, další megalomanka čínských  dějin, která peníze určené na válečné loďstvo raději investovala do přestavby Letního paláce.

No, nicméně jezero, zahrady a stavby jsou to opravdu skvostné, moderní Peking je sice jen kousek za hradbami, ale zde má člověk pocit, jako by se vrátil o sto let zpátky, klídek, příjemně strávený den…

Letní palác

Výlet do Tianjinu

Včera jsem byla na jednodenním výletě organizovaném školou v Tianjinu, což je obrovské přístavní město asi 120 km jihovýchodně od Pekingu. Po shlédnutí již několikátého čínského města se musím přiklonit k názoru, že zdejší města jsou trochu dost unisex. Kdybych nevěděla, že jsem v Tianjinu, tak bych si klidně myslela, že jsem i nadále v Pekingu. Jediný rozdíl byl snad v tom, že zde byla je řeka Haihe a na nábřeží pás s evropskou architekturou. I toto město se stalo britskou a francouzskou koncesí v polovině 19. století (proto evropská architektura) a užilo si svoje během opiových válek. Další rozdíl oproti Pekingu byl snad jen v tom, že zde byla ještě taková Potěmkinova vesnice- rádoby staré čínské tržiště s čínskými cetkami (rádoby umění).

Tianjin si asi ale budu pamatovat asi jen díky tomu, že mě zde přepadla první čínská střevní nemoc, kterou jsem si odnesla nejspíš z nějaké tamní vývařovny. No nic příjemného, radši se o tom nebudu moc rozepisovat…

Siesta in Tianjin

SHANDONG TRIP

Cestování vlakem

Život ve vlaku je život sám pro sebe. Člověk tam nastupuje s perspektivou několika mnoha strávených hodin až dní, proto má jízda vlakem naprosto jiný charakter než jízda vlakem v Čechách, kde ať se snažíte jakkoli, pojedete maximálně třeba jen 10 hodin. Základem všeho, kromě úspěšně zakoupeného lístku s místenkou, je kvalitní potravinová výbava, pitivo a když je po ruce kvalitní literatura, tak to také neuškodí.

Překvapilo mě, že čínské vlaky jsou poměrně luxusní ale zároveň také dost drahé-a to i přesto, že jsme zakoupili ty nejlevnější lístky yingzuo (硬座) neboli hardseat. Nakonec se ukázalo, že to není tak nepohodlné, jak jsme očekávali. V noci to sice není žádnej luxus, ale jedna noc se přežít dá bez problému. Každopádně mám stále v hlavě vlaky indické a oproti tomu jsou ty čínské prvotřídní. Žádní žebráci, žádní hlasití prodejci čaje, prostě vlak země, která si to pěkně nastartovala kapitalistickým směrem. Z rádia vyhrává čínský popík a lidi se tváří šťastně. I když nějaké paralely tu přeci jenom jsou.

Např. mimino, asi dvouleté oblečené dle poslední čínské dětské módy, což je takový froté komplet obleček s dírou na prdeli, se za asistence své matky v klidu vyčůrá do chodbičky ve vlaku. Přihlížející Číňani na něj radostně hledí, jaké je to roztomilé děťátko. Ten enormní zápach, který se pak line po celém vagónu jim evidentně nijak nevadí. Byl by však takový problém s ním dojít na toaletu?

Celkem jsme strávili na cestě ve vlaku asi třicet hodin, potkali mnoho různých lidí a opět tak nakoukli pod pokličku duše čínské a ověřili si, že fenomén, který jsem v Pekingu pojmenovala jako „exotsví“ funguje i mimo hlavní město. Nejvíc se mě však asi dotklo, když se kluci bavili při cestě nazpátek do Pekingu s nějakejma typama z Harbinu, kteří na celý vlak odhodlaně hlásali, že nejhorší národ na světě jsou Japonci a na druhém místě Američani. Nejsem sice žádný japonský nacionalista, ale přeci jenom to zabolí. Říkám si tak, jak můžu žít vedle takových lidí, kteří zpoloviny nesnášejí mé já. Ale v podstatě ty lidi za to nemůžou, působí na ně pouze okolí prosycené protijaponskou propagandou, které se oni vyhnout zkrátka a dobře nemůžou. Škola, noviny, tv… to vše jim ze všech stran nakukává, že Japonci jsou imperialisti, kteří se nikdy neomluvili za své napáchané zločiny z druhé světové a že se v blízké době chystají opět zaútočit a opanovat Asii z důvodu nedostatku přírodních neobnovitelných zdrojů.

Chinese train

1.říjen 2005 v Qingdau 青岛

Před 56 lety zakládal na Náměstí nebeského klidu Mao Zedong svou krásnou novou skvělou Čínskou lidovou republiku a my jsme na to, konsternováni skvělým městem Qingdaem, ani nepomysleli a úplně jsme tak ignorovali oslavy státního svátku (na Tiananmenu to však muselo vřít, davy lidí, slavnostní pochody, hymna, proslov prezidenta Hu Jintaoa a tak). Qingdao byla oproti Pekingu skvělá změna ve všech směrech- dobré pivo, čerstvý vzduch, moře, elegantní moderní architektura snoubící se s architekturou germánskou, křesťanské kostely, krásné parky, poměrně vstřícní lidé, tedy až na pár výjimek (recepční, která nám nechtěla vrátit finanční zálohu za hotelový pokoj, protože jsme lehce znečistili hotelový ručník a museli jsme se s ní hádat asi půl hodiny, že vyprání je samozřejmostí a je v ceně zaplacené hotelové služby, a nebo týpek z restaurace s mořskými plody, který bezdůvodně praštil s rybou z kádě o chodník a usmrtivší toho nebohého tvora ji nám nutil za enormní peníze, když tvrdil, že ji zabil na Petrovo přání, který na ni však jen ukazoval a říkal si, jaká je ta ryba chudinka) a životní prostor- obzvláště když jsme vyjeli na hodinovou okružní jízdu na moře, žádní lidé, žádné město, jen nekonečné moře, ale bohužel jen na 60 minut…A koupálko v moři ještě takhle počátkem října není také vůbec k zahození, ba přímo je velmi osvěžující. Pláže jsou sice lehce přeplněné lidmi, ale skoro nikdo se nekoupe, tak jsem alespoň to moře měli sami pro sebe.

Hory shandongské, hory posvátné: Laoshan 崂山 a Taishan 泰山

Další den jsme se vypravili na výlet do hor, které se tyčí nad mořským pobřežím, hodinu a půl cesty busem z Qingdaa. Pohled z okna ve mně evokoval spíše Řecko či Itálii, jen kdyby člověk neseděl v busu plném Číňanů. Krajina neuvěřitelně nádherná. Výstup na Laoshan byl opět spíše turistická atrakce, za výstup/vstup se platí 50 RMB (!!!!!), ale byla jsem ráda, že jsem konečně někde v přírodě, tak jsem pokud možno všechny ty lidi okolo ignorovala. Po cestě bylo pár tao chrámků, duchovní očista, chvíle pro zastavení, zapálení tyčinek a poklonění se místním svatým. Jen  se moc nevyznám v čínském lidovém religionistickém pojmosloví, tak jsem nebyla s to ty svaté identifikovat. Ale povětšinou je to syntéza všech tří hlavních čínských náboženství, takže vedle sochy uctívaného Konfucia je třeba socha bohyně Guanyin a opodál vznešený Laozi.

Další horu jsme zdolali o pár dní později v centrálním Shandongu. Byla to hora Taishan, hora nejposvátnější. Kdo jednou vyleze na tuto posvátnou taoistickou horu, bude žít minimálně sto let, alespoň tak se to tvrdí v jedné staré legendě. No, nevim, nevim, nechce se mi, ale už se stalo. Každopádně je fakt, že se z výstupu vzpamatovávám ještě teďka. Hora má sice pouze jen 1545 m a převýšení přes 1300 m, ale výstup není v přírodním terénu, nýbrž se realizuje na 6600 schodech vedoucí až k Nebeské bráně na vrcholu hory. Stoupajíce a funíce při výstupu jsem však myslela na ty nebožáky, kteří ty kvádry museli na horu nanosit na svých vlastních bedrech. A Číňani se v průvodcích ještě pyšní tím, že toto ohromné veledílo-schodiště bylo postaveno pouze za pomoci lidské síly, ať žije proletariát.

Přespali jsme na vrcholu v penzionu v nějakém skladišti na peřiny a ráno pak vstávali v půl šesté, abychom uzřeli východ rudého čínského slunce. Ach, jaká to romantika s dalšími davy rozespalých Číňáků. Ale výhled na probouzející se hory byl úžasný, to se musí nechat.

Východ slunce na Taishanu

Qufu 曲阜

Na přijímačkách na sinologii jsem dostala záludnou otázku, kde se narodil Konfucius, mudrc mudrců, učitel čínského národa a měla jsem ukázat na mapě, kde to je. Vzhledem k tomu, že jsem o tom neměla ponětí a o čínské geografii jakbysmet, tak jsem zabořila prst někam doprostřed znaky popsané, nepřehledné mapy. A o dva roky později, o něco chytřejší jsem se na to slavné místo vypravila. Odpověď zní Qufu (čti Čchufu, viz. mapa).

Qufu je na čínské poměry malinkaté městečko, dalo by se říci vesnice (88 tis. ob.). Nedorazilo sem ještě šílenství stavění vysokých věžáků, takže je to městečko nanejvýše příjemné. Ale samozřejmě i setsakramentsky turistické…Vše je ve městě zasvěceno Konfuciovi, Konfucius na tričku, Konfucius jako kýčová soška, Konfuciovo menu v restauraci, chudák se teď asi musí obracet v hrobě. Tři největší památky jsou Konfuciův chrám, Konfuciův les (kde se nachází i jeho hrobka, ale to je samozřejmě podvrh) a ohromné sídlo celé Konfuciovy rodiny. I když je to takováhle turisťárna a je tam poměrě draho, tak rozhodně doporučuji….

„Laowai, laowai“ 老外老外

Cestování s mými českými přáteli má zde v Číně jednu jedinou nevýhodu, a to že ti na sebe vždy strhnou kdekoli a kdykoli pozornost. Mě, jakožto „Číňanky“ by si jinak nikdo ani nevšiml a mohla bych si svobodně bez otravování prodavačů a naháněčů chodit, kde se mi zlíbí. Jedině možná na trénink čínštiny je to výhoda (teda když nás zrovna nezastaví rodinka, která pobízí nesmělého synáčka, aby s námi prohodil nějaké ty fráze v jazyce anglickém), protože ve vlaku tak můžem celé hodiny kecat s nějakejma Číňákama a je to mnohem přínosnější než nudná hodina Kouyu- konverzace, kde vpodstatě moc nekonverzujem, protože většinu hodiny mluví náš exhibionistický profesor Suiyan, který svými vtípky působí na naše korejské spolužačky, které se tím pádem celou hodinu chichotají a celá hodina ztrácí jakýkoli smysl.

Laowai, laoawai = cizinci, cizinci…(trochu s hanlivým zabarvením, doslova překládáme jako starej člověk z vnějšku) ozývá se ze všech stran, ať už projde člověk kdekoli. To opravdu přestane člověka po chvíli bavit, ale mi si z toho děláme srandu a na oplátku jim nadáváme pěkně česky a nebo na oplátku „laonei“ (starej člověk z vnitřku, to se asi moc přeložit do čj nedá).

Japonec až nakonec…

Tohle mi radila před pár lety před odjezdem do Japonska má máti, vycházejíce ze své vlastní zkušenosti. Ale co Číňani? Bohužel jsem momentálně nevymyslela žádnou příhodnou rýmovačku, ale rozhodně by byla v tom smyslu, že Číňana už vůbec ne (rozhodně až po Japoncích). Neznám asi více asexuální tvory (no, napadají mě vlastně ještě kníratí úchylní Indové, budiž, tak je položím na stejnou roveň). Ale bohužel se to nějak tak sešlo, že mě pokládají za Číňanku a ke všemu asi i celkem pěknou Číňanku, protože mi to během týdne, co jsem vystrčila paty z hlavního města, řeklo již pár Číňanů, ajaj… Jeden mi to dokonce napsal ve vlaku na papírek (Ni feichang piaoliang 你非常漂亮) a poslal mi ho i s telefonním číslem. Takovej mladej zajíček, pardon, nemám zájem. Ale alespoň zde neotravují rovnou se svatbou jako např. v  muslimských zemích a jsou v podstatě neškodní.

Co z toho všeho vyplývá? Že když vystrčíte paty z Pekáče, tak to je celkem zajímavá zkušenost, člověk vidí, že ne všude stojí věžáky a že i Číňani vědí, co je to příroda, tedy jen občas. Třeba takoví chudáci, kteří bydlí kolem města Tianjin, kolem kterého jsme projížděli, což bylo naprosto psychadelický, futuristický, hnusný město, asi netuší… Kolem kolejí nasvícené obří továrny, podivná světla, rozestavěné baráky…Rok 2100? A taky se přesvědčíte, že Číňáci jsou z našeho pohledu přitroublí i mimo Peking. Sinoskepse tak i nadále pokračuje….

Statistika Shandong tripu  30.9. – 7.10. 05 :

Vlaky:

Beijing-> Qingdao: 15h, 57 RMB

Qingdao-> Yanzhou: 7h, 66 RMB

Tai´an-> Beijing: 7h, 79 RMB

Autobusy:

Qufu->Taian: 1,5h, 14 RMB

Yanzhou->Qufu: 30min, 4 RMB

Laoshan->Qingdao: 3h, 13 RMB

Ubytování:

Nejdražší: Qingdao, 50 RMB (dvouhvězdičkový hotel)

Nejlevnější a nejnechutnější: na vrcholu na Taishanu, 17 RMB (kobka s plesnivými přikrývkami – nebylo zbytí)

Jídlo:

Nejlepší: ve vývařovně u dědečka v Qingdau (kungpao, tofu plátky a voňavé houby se zeleninou)

Nejhnusnější: v restaurantu v Qufu – nějaké moc nepoživatelné uzené tofu (a la Konfucius), směs ještě nepoživatelnějšího masa a ke všemu pěkně předražené

První dny v Pekingu

„Shengri kuaile!!“

Ne že bych si libovala v tom slavit narozeniny v různých koutech světa, ale poslední léta se to nějak tak sešlo… Rok 2002 Maroko, rok 2003 Japan, Tokio, narozeninový zákusek v luxusní zápaďácké cukrárně na Shinjuku, rok 2004 India, místo narozeninového dortu ananas, banány a vonné tyčinky ve venkovní příjemné restauraci obklopené palmami ve Vijayanagaru, rok 2005 Dlouhá čínská zeď a večeře v levné, zato však výborné a mojí oblíbené vývařovně, místo šampaňského nedobré čínské pivo Yanjing (osobně preferuji Qingdao, v angl. transkripci Tsing tao, i když některým moc nechutná a z jeho iniciál ho překřtili na „This Shit Is Not Good to Take Another One“). Na druhou stranu je však pravda, že tohle si člověk bude pamatovat na rozdíl od stejnorodých monotónních domácích oslav, chybí však jen dobří přátelé, ty zde narychlo vyrobené povrchní známosti to nezachrání…

Tři týdny v Číně, je to zatím jen zlomek z celého ročního pobytu, ale i během tak krátké chvíle se dá vypozorovat spousta věcí…

„Exoti“

Tohle slovo mi vytane na mysli ihned, když opouštím školní brány a vrhám se do víru pekingského velkoměsta a jeho obyvatel. A to takzvané exotství má různé podoby, i když ve své podstatě se jedná pouze o jakési modifikace téhože. Člověk vlastně ani nemusí opustit bránu a už to začíná. Stojíme s Filipem před jídelnou a přijdou k nám dvě školačky, Číňanky. „Hello, my name is Lucy and my name is Isabele“. Vypadají tak na 15, ale jsou to vysokoškolačky studující na místním ústavu angličtinu. Lámanou angličtinou se nám pak snaží vysvětlit, že by se rády staly  našimi friends a navzájem bychom se učili aj a čj a že nás zasvětí do čínské kultury, to mi nebylo však úplně jasný, co si pod tím mám představit. No, stejně bylo zřejmý, že letí po Filipovi, který jim však naznačil, že nemá moc čas, i když si ze slušnosti uložil jejich čísla. Roztomilé, avšak dosti přihlouplé Číňanky odcházejí a my propukáme v smích. No, naštěstí tohle se mě osobně zas tak často nestává, protože mě si zde povětšinou pletou právě s Číňankou.

Desetiminutová cesta k metru na Wudaokou je taky zážitek. Musíte projít dvě křižovatky, což ovšem není úplně tak jednoduchý, protože exoti naftofašisti mají v této zemi přednost před cyklisty i chodci (vlastně statut chodce, který má v Evropě právo si v klidu přejít přechod je zde naprosto nemyslitelný) a i když zde znají semafory (na rozdíl např. od Indie), tak ty jsou zde buď pro okrasu nebo jsou Číňani barvoslepí…Chodec halt musí být neustále ostražitý, jestli ne, tak ho sem tam nějaká ta plechovka nabere, ani neví jak.

Fenomén č. 2.- Beijing Ditie neboli pekingská podzemka (která ne vždy jezdí pod zemí): na koupi lístku člověk musí vystát obvyklou frontu (předprodejní automaty neexistují, co se nemusí modernizovat, tak se nemodernizuje, protože se musí maximálně využít lidský potenciál),cestující tak dostane 2 lístky, jeden do cvakacího přístroje a druhý pak odevzdává na přestupní stanici, aby mu ho nějaká paní z emhédé, stojící u vchodu na jinou kolej, utrhla a on ho musel vzápětí vyměnit za jiný lístek – a na to všechno je potřeba zase další pracovní síla. Zkrátka a dobře to nejde udělat jednoduše, že by byl na nástupní a výstupí stanici jen jeden gate.  Cvakací přístroje mají podobné jako v Londýně, Paříži či Tokiu, a i metro vypadá celkem moderně, takže cestující má dojem, že už se dostal do zóny, kde už ví, na čem je. Opak je však pravdou, davy lidí se rvou do metra a ani vás nenechají vystoupit (prostě exoti), přestupní koridory jsou řízeny uniformovanými poskoky, kteří rozdělují davy na příchozí a odchozí a pořád něco vyřvávají do amplionu. Jízda metrem je skutečně dosti stresová záležitost. A do centra to trvá hodinu a po cestě jsou dva přestupy!!!

Další mě nepochopitelnou záležitostí jsou slečny ovládající výtah, které jsou nadmíru neužitečné. Takové jsou i v Japanu třeba v obchoďácích, ale ty se alespoň hezky usmívají (sic lehce roboticky, ale člověk ví že to patří ke službám a maximálnímu konfortu zákazníků obchodního domu). Tyhle čínské elevator-ladies tam povětšinou znuděně stojí, občas i sedí na židli (čímž zabírají ještě více místa v již dost tak narvaném výtahu) a jsou naprosto zbytečné, protože člověk si patro zmáčkne rychleji sám, než se ony vzpamatují. Musí to bejt šílená práce strávit celý den ve výtahu, klaustrofobická představa…

Studenti

Dneska vám budu vyprávět o našich severokorejských spolužácích. Ty nemůžu nijak zaškatulkovat, protože jsou zkrátka a dobře „jiní“ a asi jsem se zatím nesetkala s podivnějšími lidmi než jsou oni. Jejich „deformace“ je však způsobena (dle mého skromného názoru) tamním režimem, protože jinak to jsou lidi jako my a čím víc by se měli lišit např. od svých jihokorejských bratří? Na toto téma bych ráda podnikla nějaký terénní výzkum, protože je to téma nanejvýše zajímavé. Ale prozatím alespoň pár postřehů: Ve třídě si sedají zásadně do předních lavic a zásadně sami. Jako ostatní asiati (které tak vychoval školní systém) mají ve zvyku se biflovat a vše si automatizovat, proto když děláme nějaké cvičení, tak oni se ihned chytají a jsou schopni zpaměti odříkat celou pasáž z učebnice. A diktát, který většinou musí jít psát někdo na tabuli, zvládají bezchybně. To já mám sotva napsaný tři znaky a oni již celou větu!!!! (ještě jsem prozatím nebyla vyvolána, ale bojím se toho jako čert kříže, znemožnění se před celou třídou ale halt musí někdy přijít).

Jejich vzhled jsem již tuším komentovala, ale pro rekapitulaci: khaki či béžová či šedivá košile s rudým odznáčkem Kim Čongila na klopě, mrkváčové kalhoty,  nevkusné naleštěné boty, ulízaný sestřih, prostě je poznáte na sto honů. Pořád se tak tajemně usmívají, vypadají asi tak na 35-40 let, ale bůhví kolik jim ve skutečnosti je, mám většinou problém s odhadem věku a klidně se seknu i o deset let (to si teď vzpomínám na popis japonské spolužačky mého kamaráda Davida, který je teď na studiích v Sichuanu v Chengdu, který ji charakterizoval jako malého roztomilého medvídka, vypadající tak na 16 let, ale pak se z ní údajně vyklubala třicetiletá Ph. D.  se specializací na čínské klasické umění!). Ale nejšílenější objev co se týče našich severokorejských spolužáků jsme učinili na kolejích. Všichni bydlí v desátém patře v bloku no. 1 a každý večer tam na ně chodí kontrola (nějaký uniformovaný severokorejec) a oni musí mít dokonale uklizené pokoje a stát tam v pozoru. Na levé stěně pokoje Kim Čongil a na pravé Kim Irsen. Big brother is still watching You!!!!!

Byli jsme však na školou organizovaném výletě na Dlouhé zdi a poprvé jsem se s nimi pozdravila! Snad s nimi navážu ještě nějaký kontakt a zjistím víc…

The Great Wall- La Grande Muraille- Chang Cheng

Návštěva Velké zdi pro mě byla přínosem v jednom směru a to, že jsem si opět obohatila francouzskou slovní zásobu o další užitečné spojení: Lécher le cul (lézt někomu do zadku, v tomto případě Francouzi Číňanům). Přesně to činí Jacques Chirac, který je  nyní na oficiální návštěvě Číny, Velká zeď je na oplátku potažená koberečkem, na kterém jsou vyobrazeny fr. kulturní památky, stejně tak jako loni byla celá Chemps Ellysées ověšená čínskými lampiony. To, že Francouzi podporovali loňské pokusné ostřelování taiwanského průsmyku je jim teď jedině k dobru a o lidských právech a podobných záležitostech se mlčí. [v této souvislosti mě napadá jedna věc – minulý týden jsem hovořila s jedním typem z české ambasády v Pekingu a dověděla jsem se celkem hodně drbů, co se týče českých politiků,  jezdících v hojném počtu do Říše středu na tzv. pracovní návštěvy: prý jedinou nějakou práci co se týče navázání obchodních a diplomatických svazků tu odvedl jedině Klaus (svého času již prezident), jinak prý takový Němec a další ministři se starali spíš, jakou budou mít po ruce asistentku a tlumočnici a cestu sem podnikají spíš jako dovolenou za státní peníze].

Ale zpět k Dlouhé zdi. Je opravdu dlouhá (6 tis. km, tuším) a ve své podstatě úplně zbytečná (možná stejně tak zbytečná jako slečny ve výtazích), protože jak se dovídáme z historie, nikdy moc svému účelu neposloužila. Návštěvník však jen trne, jak tohle veledílo mohli nechat ti megalomani postavit. Byli jsme se podívat na úseku zvaný Badaling, což je kousek od Pekingu, čili nejvíce turistická část, proto vězte, že tam bylo lidí víc než na Václaváku. Na Badalingu je zrenovovaný úsek asi pěti kilometrů, došli jsme na konec a tam už viděli realitu, takovou chudinku polorozbořenou (do tohoto stavu se dostala nejen díky staletím, ale i díky Číňanům, kteří ji rozebírají a používají jako stavební materiál).

Mao