Workshop Chinese Indie Docu Film and Censorship @ FAMU

Poster_CHINESE INDEPENDENT WORKSHOP FAMU_final

The FAMU workshop on 9 March 2018 (14-17:00) will introduce the most important independent documentary films from the past 30 years in PRC while also explaining how Chinese censorship influences the work of many artists, filmmakers and writers who are forced to work outside the official system. The situation has grown especially difficult within the past 5 years since the new CCP Chairman and President, Xi Jinping rose to power in autumn of 2012.

 

 

 

The workshop will be lead by Haruna Honcoop who spent the winter semester 2017-2018 at Beijing Film Academy where she conducted research on recent Chinese independent documentary film. She is a graduate in Sinology from Charles University in Prague, spent 2 years as Chinese language student at Beijing Language University (2005-2006) and Taiwan University in Taipei (2007-2008), and is currently an MA student at CAS FAMU. She has won the award for best experimental short documentary at This Human World in Vienna in 2016 for her short, “True or False”; a documentary film about Sino-Czech postwar relations and is currently working on her new documentary film about the current state of Beijing’s stadiums from the 2008 Olympics.

Chinese documentary filmmaker and ex-programmer of Beijing Independent Documentary Festival, Zhu Rikun, will be the workshop guest lecturer. He is one of the key figures of a complex network of independent documentary filmmakers in present-day China. His cinéma vérité style documentary films “Questioning” (2012), “The Dossier” (2014), “Dust” (2015), “Welcome” (2016) were screened and awarded internationally and his new documentary film “Anni” (2018) will have it’s world premiere at Jeden svět 2018 / One World 2018 Film Festival in Prague on 9 March at 18:00 at Ponrepo cinema right after the workshop.

Information:
~9 March 2018, 14:00-17:00, followed by a screening at Ponrepo Cinema (Zhu Rikun’s film Anni – 18:00)
~FAMU screening room (1st floor), Smetanovo nábřeží 2, Prague 1
~Language of instruction: English
~Free entry (capacity 70 seats)

Recommended reading:
(Books available in the library Knihovna FAMU)
– Daniel Biltereyst, Roel Vande Winkel (eds.), Silencing Cinema: Film Censorship around the World. New York: Palgrave MacMillan, 2013
– Paul G. Pickowicz, Yingjin Zhang (eds.), Filming the Everyday: Independent Documentaries in Twenty-First-Century China, Rowman & Littlefield Publishers, 2016
– Zhang Zhen (ed.): The Urban Generation: Chinese Cinema and Society at the Turn of the Twenty-first Century, Durham: Duke University Press, 2007
– Matthew D. Johnson, Luke Vulpiani, Keith B. Wagner, Kiki Tianqi Yu (eds.): China’s iGeneration: Cinema and Moving Image Culture for the Twenty-First Century, Bloomsbury Academic, 2014
– Luke Robinson: Independent Chinese documentary: From the Studio to the Street. London and Basingstoke, Palgrave Macmillan, 2013
– Haruna Honcoop, 2016. Nechodit naráz dvěma cestami: Rozhovor s dokumentaristou a filmovým kurátorem Ču Ž’-kchunem. (One cannot walk two paths at the same time – an interview with a documentary curator and filmmaker Zhu Rikun), Cinepur, no. 106, pp. 62-66.

The workshop is an outcome of “Chinese Documentary Film in the context of Censorship” FAMU SGS project, supported by the Ministry of Education of the Czech Republic in 2017. Workshop is also supported by Mezinárodní sinologické centrum Chiang Ching-kuovy nadace při UK (International Sinological Center at Charles University) and Jeden svět / One World Festival in Prague.

Advertisements

BUILT TO LAST – ASIAN TOUR

followed by the introduction to the Communist-era architecture and Q&A with the director Haruna Honcoop

13/1 (SAT) 16:00 Wings gallery – Beijing, Songzhuang, Beijing, China
19/1 (FRI) 19:00 Czech Centre Tokyo ・チェコセンター東京 (discussion with art/architecture historian Helena Capkova and Petr Holy)
25/1 (THU) 19:00 Cafe Philo 慕哲咖啡 Taipei, Taiwan

more details: https://built-to-last-project.com/film-screenings/

plakat BTL-A2-web_chn (1) 2

Info in English/Chinese follows:
内容简介:

BUILT TO LAST – RELICS OF COMMUNIST ERA ARCHITECTURE (2017, 59′) is an experimental documentary film by Czech-Japanese director Haruna Honcoop(洪春菜) exploring the fate of architecture built during the post-war communist period (1945-1989) in 11 countries in Central and Eastern Europe.

基业长青——共产建筑遗风(2017年, 59分钟)是一部由洪春菜(Haruna Honcoop)执导的实验纪录片。旨在探索11个中欧与东欧国家战后共产主义时期(1945-1989)建筑的命途。

Moving along the spiral from Moscow to Berlin, Warsaw, Prague, Bratislava, Budapest, Bucharest, Belgrade, Pristina, Tirana and Sofia, the film mixes the past and present conditions of administrative buildings, museums, monuments, working class homes, communist party headquarters, hotels, and panel housing projects.

本片将沿着莫斯科到柏林、华沙、布拉格、布拉迪斯拉发、布达佩斯、布加勒斯特、贝尔格莱德、普里什蒂纳、地拉那和索非亚,一路探索各式建筑包括:行政办公楼、博物馆、名胜古迹、劳动阶级住所、共产主义指挥部、酒店和板楼的现状与过往风貌。

The present-day condition of the architecture of communism is interspersed with sequences from historical documentaries and archival film materials. Each short film is accompanied by soundtrack composed by contemporary musicians from the country in question, interspersed with the political speeches of communist leaders such as Lenin, Walter Ulbricht, Janos Kádár, Nicolae Ceausescu, Josip Broz Tito and Todor Zhivkov. Shall we demolish or preserve the communist-era architecture? Forget our past?

本片穿插使用历史片段和档案电影资料来表现共产主义建筑的现状。每部短片都伴有来自本国当代音乐家配乐。同时参杂有共产主义领导人的政治演讲,例如列宁(俄罗斯共产主义革命家)、乌布利希(德国共产政治家)、卡达尔·亚诺什(匈牙利政治家)、尼古拉·齐奥塞斯库(罗马尼亚共产党政治家)、约瑟普·布罗兹·铁托(南斯拉夫革命家、政治家)、托多尔·日夫科夫(保加利亚政治家)。这些共产时期的建筑我们应该拆毁还是该维护?我们的历史是否该被遗忘?

Film produced by / 制片公司 : FAMU – Film and Tv School of Academy of Performing Arts in Prague, FreeSaM Production and Haruna Honcoop

Thank you Renai Yôngyáo Wai for the Chinese version of the poster and Jessica Zhao for the Chinese synopsis translation.

Ai Weiwei – Never Sorry – recenze

Film novinářky a začínající dokumetaristky Alice Kayman, „Ai Weiwei NEVER SORRY“ (2012), zachycuje dva roky života (2019-2011) čínského konceptuálního umělce, hudebníka, filmaře a bloggera, mluvčího svých uměleckých souputníků a bojovníka za svobodu univerzálního uměleckého vyjádření.

Ai Weiwei je v dokumentu zachycen jako umělec, který překračuje hranice země, ve které tvoří, nebojí se promluvit a zároveň, i přes své mezinárodní renomé, zůstává člověkem skromným a i přes veškerá příkoří života v ČLR člověkem pozitivně smýšlejícím.

Nikdy nelitovat, jak napovídá název filmu, je jeho životním postojem – a Ai Weiwei opravdu ničeho nelituje, a svým dílem se snaží poukazovat na chyby v systému a skrze své umění se vyjadřovat k současnému dění.

Číňan, který měl to štěstí a mohl odejít z informačního vákua své země, najít inspiraci a kontakty mezi umělci v zahraničí v New Yorku, kde strávil 10 let a i díky této zkušenosti se stát globálně uznávaným umělcem a mluvčím své generace–Ai Weiwe, člověk vzdělaný, sebevědomý, charismatický. Film se sice soustředí na současnost, ale ceukazuje i střípky života a názorový vývoj umělce z jeho mládí. Starší dokumentární záběry použité ve filmu jsou důležitým svědectvím a výborně ilustrují jeho celkový portrét, jak skrze historické události,

Zlomovým okamžikem se pro něj pak stává ničivé zemětřesení v provincii S´- čchuan v roce 2008, které pohřbilo několik tisíců lidí a on vydává jako svědectví seznamy pěti tisíců pohřešovaných dětí, což místní autority zcela ignorovaly a v Mnichově vystavuje monumentální, mrazivou instalaci stovek dětských školních brašen, pozůstatků obětí zemětřesení. Ve filmu sledujeme jeho pouť do místa zemětřesení, kdy sám Ai Weiwei sám dokumentuje a konfrontuje se s místními úřady.

Dalším velice silným momentem filmu, které opět dokazuje absurditu celého systému, je bourání ohromného uměleckého studia, které Ai nechal vystavit v Šanghaji a místní autority nově dokončenou monumentální stavbu nechaly vybagrovat a srovnat se zemí údajně z toho důvodu, že stavitel neměl potřebná povolení ke stavbě.

Jediné, čeho snad mohl litovat byla účast se na stavbě tzv. Hnízda, pekingského stadionu, kdy pracoval s oficiálními architekty jako umělecký poradce pro stavbu tohoto monstrózního architektonického díla. Sám pak Olympiádu, jako mnoho dalších umělců, bojkotuje.

Ve filmu je dobře vidět, jak principy marketingu fungují i v komunisticko- kapitalistické společnosti jako je Čína. Je s podivem sledovat, jak mechanismy vyrábění ikon fungují. Jeho fotografie svého zvednutého prostředníčku na náměstí Nebeského klidu se stala ikonou své doby a zároveň jakýmsi marketingovým trhákem a tahákem. Jako blogger se stal velice populární a následují ho statisíce lidí – glosuje denodenní události a svým následovníkům dává naději a stává se ikonou pro svobodně uvažující obyvatele ČLR.

Film svou technikou není nijak ojedinělý, kamera sleduje umělce v dennodenních situacích, na základě archivních dokumentů ukazuje a mísí jeho příběh s rozhovory jeho souputníky, pekingského umělce Chen Danqinga, filmaře z Pekingské filmové akademie Gu Changhaie, americké galeristy popisující jeho život v New Yorku, korespondenta New York Times, ti všichni dovytvářejí jeho obraz jako člověka odhodlaného bojovat za lepší svět.

Kamera sleduje Ai Weiweie i do míst, jako je policejní stanice, nebo nemocnice, kde skončil po čili místa velice citlivá a divák se ptá, jak je možné, že čínské autority dovolily na takových místech natáčet, protože to v zemi protknuté cenzurou není obvyklé.

Film končí trochu skepticky v momentě, kdy Ai Weiwei je propuštěn z tříměsíční vazby (2011) a mohlo by se zdát, že pod výhrůžkami, kterých se mu dostalo ve vazbě, bude umlčen. Naštěstí to tak není, i když psychicky ve vazbě hodně utrpěl, ale nevzdal se a znovu začal aktivně bojovat všemi prostředky na obraně lidských práv a svobody slova a uměleckého vyjádření – o tom více v následujícím dokumentu The Fake Case (2013) dánského režiséra Andrease Johnsena.

Snímek obrazovky 2015-07-19 v 3.40.05 PM

 

Psaní z Taklamanské pouště

Yarshimusis!!!!!!!!!! Hodte k tomu spravnej arabaskej prizvuk a mate pozdrav v ujgurstine…. Zdravim z  orientalniho Kashgaru, mesta na samem zapade Ciny, kousek od pakistanske hranice…

Koupila jsem si maly anglicko-ujgursky slovnik a ucim se zaklady ujgurstiny, ale jde to z tuha… teda ucim se hlavne to, co se da pochytit na ulici, protoze ujgurske klikyhaky neovladam. Kdyz jste jednou v Xinjiangu, tak halt musite alespon trochu mluvit… lidi tu neumi ani anglicky a cinsky jen velmi malo, i kdyz to tu Cinani sefuji. To tomu dava spravnej riz, ze nemate dojem, ze uz nejste v Cine.. ale bohuzel jo. Xinjiang je pouze cinska autonomni oblast, a zadne separatisticke tendence a rioty (posledni kolem roku 2002) nepomohly k tomu, aby se Xinjiang stal samostatnym statem, i kdyz na to z historickeho hlediska ma plne pravo… Ujguri proste nejsou Cinani, to jim nikdo nevymluvi, jsou to jarabaci jak vysiti a to, ze i zde na kazdym blbym namesti stoji socha Mao Zedonga je jak pest na oko (v Kashgaru na Lidovem namesti stoji dokonce jedna z nejvetsich Maovych soch!!!!!!). Je to proste jedna velka absurdita, stejne jako ze je Tibet Cina a stejne jako ze je Taiwan Cina… ale kdyby prisla Cina o Tibet a Xinjiang, tak ma polovicni rozlohu a uz by zdaleka nebyla tretim nejvetsim statem sveta. Je mi k placi, kdyz vidim, jak zborili stredoveka ujgurska mesta a v dobe kulturni revoluce je zabetonovali jednotvarnou, bezduchou, komunistickou architekturou. Proto spouta mest postrada ryze ujgursky raz, a kam se vytratilo kouzlo hedvabne stezky a kultury, jez po ni po staleti proudila a prinasela ze zapadu do Ciny kulturni statky?? To uz si vetsinou muzete jen domyslet v muzeich a v Dunhuangu, coz jsou buddhisticke jeskyne v provincii Gansu, na severni hedvabne stezce, kde jsem se zastavila po ceste vlakem z Beijingu do Xinjiangu. Zde jsem poprve vstoupila do poustni krajiny, ve ktere se pohybuju uz 14 dni. V Dunhuangskych jeskynich, mistu zapomenutem v poustnich dunach se az do pocatku dvacateho stoleti ukryvaly neuveritelne poklady, nejruznejsi posvatne pisemnosti, obrazy a sochy sesbirane po hedvabne stezce, nez toto misto objevil Aurel Stein a nechal vsechny poklady zakonzervovat v muzeich prevazne  v Parizi a v Anglii. Kazdopadne jsme tady videla impozantni, triscetimetrovou sochu buddhy vytasaneho do skaly, to vam fakt skoro vyrazi dech,,,,

Dunhuangské jeskyně

Dunhuangská poušť

Z Dunhuangu jsem pokracovala dal pres provincii Qinghai, poust poust poust vedro… pak vysoke hory qinghaisko-xinjiangskou hranici, kde jsme najednou resili problem, ze tu snezilo a autobus nezvladal kopce v letnich pneumatikach… a pak zase poust poust poust, poust Taklamanska… dva tisice km po jizni silk road taklamanskou pousti. Kazdy den vidite pisek a duny a velbloudy a nekonecnou silnici pred vami a zase jen pisek, pak prijedete do vyprahleho mesta, postaveneho kolem vysusene reky, ale tusite, ze nekde pod vami musi byt podzemni voda, ktera cele mesto drzi pri zivote. Mesta Charklik-Cherchen (kde jsem nastesti minula prvomajove oslavy, na ktere ujguri moc nehraji) –Hotan-Yarkand a nakonec Kashgar, prvni mesto hedvabne stezky na cinskem uzemi…my jsme jeli ovsem hedvabnou stezku pozpatku. Vetsina mest byla napul cinska a napul ujgurska, v Kashgaru uz jsou prevazne nastesti jen Ujguri, ale i nadale cedule jsou psany cinsko-ujgursky (coz jsou klikyhaky podobne tem arabskym, ale lisi se) + arabsky. Jen vetsinou nikdy nemuzu najit toalety, protoze to vetsinou pisou jen klikyhakama. Kazde z mest melo alespon castecne zachovane stare ujgurske centrum, mesta blize ke Kashgaru mela dokonce i uzasne mesity z 15 stoleti. Yarkend byvalo v 15. stoleti centrem yarkendskeho kralovstvi a kolem mistni mesity v starem meste je hrbitov z 15 st., kde jsou vsichni vladci pochovani a hrobku zde ma i basnirka, jejiz jmeno jsem zapomnela, ktera kompilovala stare ujgurske basne a pisne.

Yarkand

trh v Karghiliku

Kashgar– to je mesto, ktere ma vskutku uzasnou atmosferu, konecne jsme nasla to, co jsme od arabske zeme ocekavala, spravnej bordel, spousta dedku v nejruznejsich capkach, zahalene zeny v satcich, obchody s ruznymi orientalknimi cetkami,  propletene ulicky stareho mesta, lide nejruznejsich narodnosti- Pakistanci, Kazasi, Ujguri, Cinani…, majestatna mesita, jen postradam zpev moazinu. Na kazdem rohu poulicni stanky s yangrouchuany ( lamb meet sticks) a chleby nejruznejsich tvaru. Skvely jsou mistni bagely.

Ale i pres to, ze zde chybi nejake vylozene  “krasno”, atmosferu tomu dodavaji mistni obyvatele, kteri jsou privetivi, obcas jen ziraji, protoze jeste nevideli cizince. Dneska nas pozval jeden Ujgur k nemu domu, sedeli jsme na prijemnem chladnem dvorku, popijeli caj a prikusovali chleb naan a hovorili o tom, jak Ujguri potazmo muslimove nemaji radi Ameriku. Na tom se shodnou naprosto vsichni. Stejne jako se vsichni Cinani shodnou na tom, ze nemaji radi Japonce. Svuj japonsky puvod proto radeji zatloukam, ale Ujguri si mysli, ze jsme mistni a dost casto na me neco mluvi ujgursky, protoze si mysli, ze jim rozumim. A i jmeno Haruna jim prijde arabske a tak nejak povedome… hehe. Asi tady zustanu. Ne, i kdyz asi ne. Nemuzu jist kazdej den yangrouchuary.

Kashgar

Trh v Kashgaru

JARO V PEKINGU

Do Pekáče přišlo jaro… konečně, čekali jsme tu na něj zatraceně dlouho. Číňani šílí. Fotí se u těch pár rozkvetlých stromů, které tu jsou, jako by to bylo něco ojedinělého. Absurdní. Pózování u stromů jsem ještě neviděla. Někdo rád památky, někdo kytičky. Ale je to příjemná změna, když nepřetržitou, skoro půlroční šeď, rozjasní růžové a bílé květy a uměle, vší silou udržované trávníky zas pomalu získávají barvu. Předevčírem dopoledne pršelo. To je v Pekingu dost nevídaný jev. Asi se v továrně na mraky a déšť rozhodli, že po čtyřech měsících by zase mohli zvlažit prašnou pustou zem. Sněhu jsme si tu v zimě taky moc neužili. Sněžilo všeho všudy asi třikrát a sníh hned na ulicích zmizel, rozšlapán a rozježděn davy lidí a aut.

Je duben, čas plyne neuvěřitelně rychle. Já jsem v týhle zemi už osmý měsíc. Jsem se vším už tak nějak ztotožněna… jeden můj kamarád mi dokonce řekl, že se chovám jako Číňan, což opravdu není žádná lichotka. Přemejšlím, že bych tu zůstala i déle, jakmile si tu na vše zvyknete, tak se vám nechce z téhle hnusné země pryč. Občas mám homesick náladu, třeba když se vrátil můj čínský kamarád z Čech a ukazoval mi na mobilním telefonu fotky z Prahy a Brna…Ptala jsem se ho, kde se mu líbí víc. Řekl mi, že neví, protože Peking i Praha jsou stejně krásné!!!!…Byl však překvapený, když mu auta na ulicích v Čechách dávala, jako chodci, přednost. To prý je lepší. Jo, s tím souhlasím… ten adrenalin, kterej  zažívám každej den na čínské ulici mě ničí. Nedávno jsem viděla na naší ulici mrtvolu chodce, nic příjemnýho…

Čas plyne tak rychle, že jsem si uvědomila, že ještě vůbec nemám prochozený Peking a že bych taky měla konečně navštívit nějaký pekingský památky, protože později už na to nebude absolutně čas a ani nálada, nevím, kdo by se chtěl dobrovolně někdy v červnu smažit na Tiananmenu v pětatřicetistupňovém vedru. Vyhradila jsem si první dubnový týden a okusila tři naprosto různá místa…

FORBIDDEN CITY, MĚSTO ZAKÁZANÉ 故宫

Ve škole jsme při hodině čtení novin četli zrovna článek o tom, že Forbidden city je z třiceti procent v rekonstrukci a že se čínští dělňasové ve svém největším úsilí snaží zvelebit tuto památku, aby do Olympijských her, bylo Město zase nové a krásné jako za dob císaře Puyiho. Proto jsme se tam vypravila, protože někdy později třeba nebude přístupné vůbec…

Zakázané město- v tom jméně je cosi tajemného a lákavého. Je však lepší si ponechat jen zdání, protože realita zas tak romantická není. Kdo jednou projde celé Zakázané město, nemusí už chodit nikam jinam, protože už vám je naprosto jasné, jak vypadá stará čínská architektura. Projezdila jsem pár měst a můžu konstatovat, že všechno je nemlich to samý. Zakázané město je vskutku obrovské a vcelku i impozantní veledílo. Jenže celé je postavené v jednom duchu, takže když projdete třetí bránu a zase vidíte ty stejný baráky a stejná prostranství, tak vás to začne nudit. Hlavně je tu asi nejvíc turistů, co jsem zatím v Číně kdy viděla. Prostě Zakázané město už není místem zakázaným, bydlištěm císaře, jenže továrnou na turisty a vláda z toho taky pěkně rejžuje. Lístek pro dospělé stojí 60 kuaiů (180 kč) a pro studenty dvacku. To mě teda pěkně naštvalo. Prošla jsem tam pár muzejních místností s popisky v čínštině, takže jsem z toho moc moudrá nebyla. Většinou tam vystavují nějaký mingský porcelán, což mě taky moc nebaví, protože mě přijde kýčovitý. Asi nejvíc jsem si užila sezení na lavičce , první jarní paprsky a drahou zmrzlinu. Zkrátka a dobře, když jste jednou v Pekingu, tak Zakázané město vidět musíte, ale jen kvůli tomu jménu.

Forbidden City, Beijing

FRAGNANT HILLS 香山

Voňavé hory se tyčí západně, asi půl hodiny jízdy busem z pekingské smradlavé periférie. V Číně mají takový nedobrý zvyk vybírat vstupné na každou horu a za každý prd. Takže i zde. Na druhou stranu si říkám, dobrá, kdyby vstupné nevybírali, tak by turistická místa byla asi úplně zdemolovaná pod nátlakem lidí, protože ne každý žlutokožec si může dovolit zaplatit vstupné, když beru v potaz, že průměrný plat normálního Číňana je asi pět kuaiů.

Měla jsem za to, že když lidé horolezí, tak je to s cílem vidět nějakou impozantní krajinu. Ale to by to však nesmělo být za pekingským humnem, které je naprosto zdevastované. Fragnant hills samy o sobě je vcelku pěkné místo, dole na úpatí je pečlivě udržovaný park s rašícími květy na stromech, altánky, chrámkem, pagodou, jezírkem, prostě klasický čínský park. Jen finální výlez na vrchol je dost zklamání. To, že jsou na každé hoře schody, na to už jsem si v Číně zvykla, a strašlivý výhled se dal předpokládat. Koukáte do zasmogoané plochy se špičkami továren, které prorážejí onu vrstvu šedivého smogu. Číňany to evidentně moc nezajímá, protože se tváří spíš, že se sem vyškrábali proto, aby si dali na vrcholu v bufetu saussage a nudlovou polévku. Skvělá to satisfakce.

Frangnant Hills 香山, Beijing

UMĚNÍ V DASHANZI  大山字

Staré tovární haly z doby kulturní revoluce na severovýchodní pekingské periferii, kde se vystavuje současné nonkonformní umění, to je Dashanzi. Krása se zde spojuje s hnusem a tíživostí celého místa. Je to skvělé místo se silným geniem loci. Na zdech jsou zachované či grafitti přesprejované Maovy slogany. Každá doba má svůj street art. I komunistické slogany jsou svým způsobem uměleckým výtvorem, alespoň tak působí ve změti dalšího vystavovaného umění, které je dost často inspirované dobou let šedesátých a sedmdesátých. Jako by se lidé nemohli té noční komunistické můry zbavit a stále se promítá i do jejich tvorby. Občas to působí dost neoriginálně, když umělci používají Maovu bustu či jeho portrét na všechny způsoby, ale je evidentní, že se s tím musí nějak vyrovnat a že tato umělecká generace tak činí. Čínská současná umělecká tvorba je proto dost specifická, obsahuje  spoustu politických narážek, a odlišuje se tak od evropské současné tvorby, která, jak se zdá, se od politických konotací odklonila.

Chinese Ironic Art in Dashanzi

Jinak, začínám číst svou první čínskou knihu. Je to dost záhul, takže většinu času listuju ve slovníku. Ale lepší, než ty brainwashing texty, co musíme číst ve škole. To už mě vážně nebaví. Koupila jsem si eseje od Zhou Zuorena, bratra proslaveného Lu Xuna, který pobýval ve 20. letech nějaký čas v Japanu a psal o tom. Potřebuju nějakou intelektuální zábavu, jinak mě čínský intelektuálně prázdný způsob života zničí. Čína je prázdná. Lidé zde neznají, co je to krása a estetično. Možná proto přijde mému čínskému kamarádovi Praha a Peking stejný.

Dlouhá zeď – SHANHAIGUAN 山海关

山海关 Shanhaiguan

Daaaalky volajiii!!!! Dalsi mesic v Pekingu utekl ani nevim jak…skola, skola, trochu nuda. Tak jsem o vikendu podnikla vylet k Bohaiskemu mori, pet hodin jizdy vlakem na vychod od Pekingu do mestecka Shanhaiguan v provincii Hebei (24.-26.3.2006). Z pobrezi se zde zdviha Dlouha zed, ktera pak pokracuje deset tisic li (5 tisic km) dal na vychod skrze hory, planiny a poust Gobi…Toto misto je kouzelne predevsim kvuli tomu, ze je na pobrezi more. Zed sama o sobe me uz zas tak nerajcuje, protoze uz jsem ji navstivila na podzim na severu od Pekingu a jednou za zivot to staci. Proste turisticka atrakce jak bota. Ted jsme meli stesti, ze neni sezona a turistu zde bylo vskutku poskrvnu, dali by se na prstech pocitat, takze jsem si vylidnenou Dlouhou zed uzila o neco lepe nez tehdy na podzim, kdy jsem se musela propletat davy cinskych turistu…Jen me zas nastvalo neuveritelne vysoke vstupne. Padesat kuaiu pro dospele a tricet pro studenty (krat tri= Kc). Ale byla pekna kosa. V Pekingu zacalo jaro, ale zde jsem zas musela obleknot svuj zimni sat.

Mestecko Shanhaiguan, kde jsem prespavala, je4 kmod pobrezi. Vlastne je to jedna velka ruina, protoze skoro vsechny baraky jsou zborene a kdyz jsem mestem prochazela, mela jsem dojem, ze zrovna skoncila valka… Do pristiho roku tu ma stat zbrusu nove mesto ve starem, tradicnim stylu v nizke zastavbe. Mesto melo opravdu nezapomenutelnou, tizivou, ale zaroven velmi prijemnou atmosferu. Ted tu byla otevrena pouze jedna restaurace (recommended by Lonely planet), kam jsem zavitali na veceri. Zminuji se o tomhle miste kvuli tomu, ze jsem zde potkala velmi prijemneho, sympatickeho a usmevaveho Cinana, majitele hostince, a  to se nevidi kazdy den. Velmi me to potesilo, tak jsem se sem vratila i druhy den. V restaurantu (jmenuje se Lida) jsou na zdi poveseny fotky vsech moznych zapadnich turistu s majitelem hostince a i ma malickost je tam tedka zvecnena…Takze jestli se tam nekdy podivate, nezapomente se kouknout na levou zed!!  Mestecko je obklopeno mestskymi hradbami a severni zed je pokracovanim Dlouhe zdi, ktera pak pokracuje dal na vychod do hor. Zed za mestem vypada jako obrovsky drn, zarostly travou a stromy. Zed je pak dal zrekonstruovana v useku asi jednoho km v Jiaoshan horach. Odtud je  impozantni vyhled na deset km vzdalene more a industrialni zastavbu na pobrezi. Fakt hnus. Cele zapadni pobrezi je stejne hnusne. Tovarny, hnusny baraky, podivne konstrukce… I celou cestu vlakem z Pekingu hledite do podobne industrialni krajiny. Znicena zeme, ktera nema sanci se z tohoto stavu vyhrabat. Cinani to miluji. A potrebuji. A kam by taky meli premistit ty tuny betonu a tuny zeleza????

Ale i v tomto prostredi ziji lide, nekdy je to az k neuvereni. Ziji ve vecnem smogu a sedi, zivice se z policek, ktere jsou zasypane plastovymi lahvemi a igelitovymi pytliky. V tomto momentu si vzpmenu na Prahu ci jina krasna mista a rikam si, jak je mozne, ze Cinani, kdysi kulturni velmoc, mohli tohle dopustit????  Tohle je dnesni Cina, krasna, kapitalisticka, nova Cina. Welcome!!! Ale podle vseho je takhle zniceny pouze rychle se vyvijejici vychod Ciny, nehanska cast, tzn. Sichuan, Xinjiang, Tibet, Yunnan atd. na tom nejsou tak zle. To me ale tedka napada, ze v srpnu ma byt dokoncena zeleznice z Pekace do Tibetu, takze nejspis i Tibet ceka v brzkych letech zkaza, protoze v ambicioznich cinskych planech stoji prilakat co nejvice turistu (milion rocne) a exportovat do “cinske” provincie co nejvice cinskeho zbozi a tak Tibet zakydat stejne jako vychodni pobrezi… jestli tedy nekdo z vas planuje Tibet navstivit, tak tohle leto mate sanci videt jeste pomerne nezkazenou zemi, pozdeji buh vi….

A citace na zaver: “Ten kdo nezdolal Dlouhou zed, neni pravy muz.” (Mao).