True or False awarded at THIS HUMAN WORLD

My Czech-Chinese short film TRUE OR FALSE/ 真的假的 (2016) won a prize for the best experimental short film at This Human World exp:Δn:ded shorts section in Vienna. Thank you all who helped me out with the movie!
Screening of all winning films on 11 December, 2016 at 18:00 at Schikaneder and Top Kino.

Advertisements

Ai Weiwei – Never Sorry – recenze

Film novinářky a začínající dokumetaristky Alice Kayman, „Ai Weiwei NEVER SORRY“ (2012), zachycuje dva roky života (2019-2011) čínského konceptuálního umělce, hudebníka, filmaře a bloggera, mluvčího svých uměleckých souputníků a bojovníka za svobodu univerzálního uměleckého vyjádření.

Ai Weiwei je v dokumentu zachycen jako umělec, který překračuje hranice země, ve které tvoří, nebojí se promluvit a zároveň, i přes své mezinárodní renomé, zůstává člověkem skromným a i přes veškerá příkoří života v ČLR člověkem pozitivně smýšlejícím.

Nikdy nelitovat, jak napovídá název filmu, je jeho životním postojem – a Ai Weiwei opravdu ničeho nelituje, a svým dílem se snaží poukazovat na chyby v systému a skrze své umění se vyjadřovat k současnému dění.

Číňan, který měl to štěstí a mohl odejít z informačního vákua své země, najít inspiraci a kontakty mezi umělci v zahraničí v New Yorku, kde strávil 10 let a i díky této zkušenosti se stát globálně uznávaným umělcem a mluvčím své generace–Ai Weiwe, člověk vzdělaný, sebevědomý, charismatický. Film se sice soustředí na současnost, ale ceukazuje i střípky života a názorový vývoj umělce z jeho mládí. Starší dokumentární záběry použité ve filmu jsou důležitým svědectvím a výborně ilustrují jeho celkový portrét, jak skrze historické události,

Zlomovým okamžikem se pro něj pak stává ničivé zemětřesení v provincii S´- čchuan v roce 2008, které pohřbilo několik tisíců lidí a on vydává jako svědectví seznamy pěti tisíců pohřešovaných dětí, což místní autority zcela ignorovaly a v Mnichově vystavuje monumentální, mrazivou instalaci stovek dětských školních brašen, pozůstatků obětí zemětřesení. Ve filmu sledujeme jeho pouť do místa zemětřesení, kdy sám Ai Weiwei sám dokumentuje a konfrontuje se s místními úřady.

Dalším velice silným momentem filmu, které opět dokazuje absurditu celého systému, je bourání ohromného uměleckého studia, které Ai nechal vystavit v Šanghaji a místní autority nově dokončenou monumentální stavbu nechaly vybagrovat a srovnat se zemí údajně z toho důvodu, že stavitel neměl potřebná povolení ke stavbě.

Jediné, čeho snad mohl litovat byla účast se na stavbě tzv. Hnízda, pekingského stadionu, kdy pracoval s oficiálními architekty jako umělecký poradce pro stavbu tohoto monstrózního architektonického díla. Sám pak Olympiádu, jako mnoho dalších umělců, bojkotuje.

Ve filmu je dobře vidět, jak principy marketingu fungují i v komunisticko- kapitalistické společnosti jako je Čína. Je s podivem sledovat, jak mechanismy vyrábění ikon fungují. Jeho fotografie svého zvednutého prostředníčku na náměstí Nebeského klidu se stala ikonou své doby a zároveň jakýmsi marketingovým trhákem a tahákem. Jako blogger se stal velice populární a následují ho statisíce lidí – glosuje denodenní události a svým následovníkům dává naději a stává se ikonou pro svobodně uvažující obyvatele ČLR.

Film svou technikou není nijak ojedinělý, kamera sleduje umělce v dennodenních situacích, na základě archivních dokumentů ukazuje a mísí jeho příběh s rozhovory jeho souputníky, pekingského umělce Chen Danqinga, filmaře z Pekingské filmové akademie Gu Changhaie, americké galeristy popisující jeho život v New Yorku, korespondenta New York Times, ti všichni dovytvářejí jeho obraz jako člověka odhodlaného bojovat za lepší svět.

Kamera sleduje Ai Weiweie i do míst, jako je policejní stanice, nebo nemocnice, kde skončil po čili místa velice citlivá a divák se ptá, jak je možné, že čínské autority dovolily na takových místech natáčet, protože to v zemi protknuté cenzurou není obvyklé.

Film končí trochu skepticky v momentě, kdy Ai Weiwei je propuštěn z tříměsíční vazby (2011) a mohlo by se zdát, že pod výhrůžkami, kterých se mu dostalo ve vazbě, bude umlčen. Naštěstí to tak není, i když psychicky ve vazbě hodně utrpěl, ale nevzdal se a znovu začal aktivně bojovat všemi prostředky na obraně lidských práv a svobody slova a uměleckého vyjádření – o tom více v následujícím dokumentu The Fake Case (2013) dánského režiséra Andrease Johnsena.

Snímek obrazovky 2015-07-19 v 3.40.05 PM

 

Psaní z Taklamanské pouště

Yarshimusis!!!!!!!!!! Hodte k tomu spravnej arabaskej prizvuk a mate pozdrav v ujgurstine…. Zdravim z  orientalniho Kashgaru, mesta na samem zapade Ciny, kousek od pakistanske hranice…

Koupila jsem si maly anglicko-ujgursky slovnik a ucim se zaklady ujgurstiny, ale jde to z tuha… teda ucim se hlavne to, co se da pochytit na ulici, protoze ujgurske klikyhaky neovladam. Kdyz jste jednou v Xinjiangu, tak halt musite alespon trochu mluvit… lidi tu neumi ani anglicky a cinsky jen velmi malo, i kdyz to tu Cinani sefuji. To tomu dava spravnej riz, ze nemate dojem, ze uz nejste v Cine.. ale bohuzel jo. Xinjiang je pouze cinska autonomni oblast, a zadne separatisticke tendence a rioty (posledni kolem roku 2002) nepomohly k tomu, aby se Xinjiang stal samostatnym statem, i kdyz na to z historickeho hlediska ma plne pravo… Ujguri proste nejsou Cinani, to jim nikdo nevymluvi, jsou to jarabaci jak vysiti a to, ze i zde na kazdym blbym namesti stoji socha Mao Zedonga je jak pest na oko (v Kashgaru na Lidovem namesti stoji dokonce jedna z nejvetsich Maovych soch!!!!!!). Je to proste jedna velka absurdita, stejne jako ze je Tibet Cina a stejne jako ze je Taiwan Cina… ale kdyby prisla Cina o Tibet a Xinjiang, tak ma polovicni rozlohu a uz by zdaleka nebyla tretim nejvetsim statem sveta. Je mi k placi, kdyz vidim, jak zborili stredoveka ujgurska mesta a v dobe kulturni revoluce je zabetonovali jednotvarnou, bezduchou, komunistickou architekturou. Proto spouta mest postrada ryze ujgursky raz, a kam se vytratilo kouzlo hedvabne stezky a kultury, jez po ni po staleti proudila a prinasela ze zapadu do Ciny kulturni statky?? To uz si vetsinou muzete jen domyslet v muzeich a v Dunhuangu, coz jsou buddhisticke jeskyne v provincii Gansu, na severni hedvabne stezce, kde jsem se zastavila po ceste vlakem z Beijingu do Xinjiangu. Zde jsem poprve vstoupila do poustni krajiny, ve ktere se pohybuju uz 14 dni. V Dunhuangskych jeskynich, mistu zapomenutem v poustnich dunach se az do pocatku dvacateho stoleti ukryvaly neuveritelne poklady, nejruznejsi posvatne pisemnosti, obrazy a sochy sesbirane po hedvabne stezce, nez toto misto objevil Aurel Stein a nechal vsechny poklady zakonzervovat v muzeich prevazne  v Parizi a v Anglii. Kazdopadne jsme tady videla impozantni, triscetimetrovou sochu buddhy vytasaneho do skaly, to vam fakt skoro vyrazi dech,,,,

Dunhuangské jeskyně

Dunhuangská poušť

Z Dunhuangu jsem pokracovala dal pres provincii Qinghai, poust poust poust vedro… pak vysoke hory qinghaisko-xinjiangskou hranici, kde jsme najednou resili problem, ze tu snezilo a autobus nezvladal kopce v letnich pneumatikach… a pak zase poust poust poust, poust Taklamanska… dva tisice km po jizni silk road taklamanskou pousti. Kazdy den vidite pisek a duny a velbloudy a nekonecnou silnici pred vami a zase jen pisek, pak prijedete do vyprahleho mesta, postaveneho kolem vysusene reky, ale tusite, ze nekde pod vami musi byt podzemni voda, ktera cele mesto drzi pri zivote. Mesta Charklik-Cherchen (kde jsem nastesti minula prvomajove oslavy, na ktere ujguri moc nehraji) –Hotan-Yarkand a nakonec Kashgar, prvni mesto hedvabne stezky na cinskem uzemi…my jsme jeli ovsem hedvabnou stezku pozpatku. Vetsina mest byla napul cinska a napul ujgurska, v Kashgaru uz jsou prevazne nastesti jen Ujguri, ale i nadale cedule jsou psany cinsko-ujgursky (coz jsou klikyhaky podobne tem arabskym, ale lisi se) + arabsky. Jen vetsinou nikdy nemuzu najit toalety, protoze to vetsinou pisou jen klikyhakama. Kazde z mest melo alespon castecne zachovane stare ujgurske centrum, mesta blize ke Kashgaru mela dokonce i uzasne mesity z 15 stoleti. Yarkend byvalo v 15. stoleti centrem yarkendskeho kralovstvi a kolem mistni mesity v starem meste je hrbitov z 15 st., kde jsou vsichni vladci pochovani a hrobku zde ma i basnirka, jejiz jmeno jsem zapomnela, ktera kompilovala stare ujgurske basne a pisne.

Yarkand

trh v Karghiliku

Kashgar– to je mesto, ktere ma vskutku uzasnou atmosferu, konecne jsme nasla to, co jsme od arabske zeme ocekavala, spravnej bordel, spousta dedku v nejruznejsich capkach, zahalene zeny v satcich, obchody s ruznymi orientalknimi cetkami,  propletene ulicky stareho mesta, lide nejruznejsich narodnosti- Pakistanci, Kazasi, Ujguri, Cinani…, majestatna mesita, jen postradam zpev moazinu. Na kazdem rohu poulicni stanky s yangrouchuany ( lamb meet sticks) a chleby nejruznejsich tvaru. Skvely jsou mistni bagely.

Ale i pres to, ze zde chybi nejake vylozene  “krasno”, atmosferu tomu dodavaji mistni obyvatele, kteri jsou privetivi, obcas jen ziraji, protoze jeste nevideli cizince. Dneska nas pozval jeden Ujgur k nemu domu, sedeli jsme na prijemnem chladnem dvorku, popijeli caj a prikusovali chleb naan a hovorili o tom, jak Ujguri potazmo muslimove nemaji radi Ameriku. Na tom se shodnou naprosto vsichni. Stejne jako se vsichni Cinani shodnou na tom, ze nemaji radi Japonce. Svuj japonsky puvod proto radeji zatloukam, ale Ujguri si mysli, ze jsme mistni a dost casto na me neco mluvi ujgursky, protoze si mysli, ze jim rozumim. A i jmeno Haruna jim prijde arabske a tak nejak povedome… hehe. Asi tady zustanu. Ne, i kdyz asi ne. Nemuzu jist kazdej den yangrouchuary.

Kashgar

Trh v Kashgaru

JARO V PEKINGU

Do Pekáče přišlo jaro… konečně, čekali jsme tu na něj zatraceně dlouho. Číňani šílí. Fotí se u těch pár rozkvetlých stromů, které tu jsou, jako by to bylo něco ojedinělého. Absurdní. Pózování u stromů jsem ještě neviděla. Někdo rád památky, někdo kytičky. Ale je to příjemná změna, když nepřetržitou, skoro půlroční šeď, rozjasní růžové a bílé květy a uměle, vší silou udržované trávníky zas pomalu získávají barvu. Předevčírem dopoledne pršelo. To je v Pekingu dost nevídaný jev. Asi se v továrně na mraky a déšť rozhodli, že po čtyřech měsících by zase mohli zvlažit prašnou pustou zem. Sněhu jsme si tu v zimě taky moc neužili. Sněžilo všeho všudy asi třikrát a sníh hned na ulicích zmizel, rozšlapán a rozježděn davy lidí a aut.

Je duben, čas plyne neuvěřitelně rychle. Já jsem v týhle zemi už osmý měsíc. Jsem se vším už tak nějak ztotožněna… jeden můj kamarád mi dokonce řekl, že se chovám jako Číňan, což opravdu není žádná lichotka. Přemejšlím, že bych tu zůstala i déle, jakmile si tu na vše zvyknete, tak se vám nechce z téhle hnusné země pryč. Občas mám homesick náladu, třeba když se vrátil můj čínský kamarád z Čech a ukazoval mi na mobilním telefonu fotky z Prahy a Brna…Ptala jsem se ho, kde se mu líbí víc. Řekl mi, že neví, protože Peking i Praha jsou stejně krásné!!!!…Byl však překvapený, když mu auta na ulicích v Čechách dávala, jako chodci, přednost. To prý je lepší. Jo, s tím souhlasím… ten adrenalin, kterej  zažívám každej den na čínské ulici mě ničí. Nedávno jsem viděla na naší ulici mrtvolu chodce, nic příjemnýho…

Čas plyne tak rychle, že jsem si uvědomila, že ještě vůbec nemám prochozený Peking a že bych taky měla konečně navštívit nějaký pekingský památky, protože později už na to nebude absolutně čas a ani nálada, nevím, kdo by se chtěl dobrovolně někdy v červnu smažit na Tiananmenu v pětatřicetistupňovém vedru. Vyhradila jsem si první dubnový týden a okusila tři naprosto různá místa…

FORBIDDEN CITY, MĚSTO ZAKÁZANÉ 故宫

Ve škole jsme při hodině čtení novin četli zrovna článek o tom, že Forbidden city je z třiceti procent v rekonstrukci a že se čínští dělňasové ve svém největším úsilí snaží zvelebit tuto památku, aby do Olympijských her, bylo Město zase nové a krásné jako za dob císaře Puyiho. Proto jsme se tam vypravila, protože někdy později třeba nebude přístupné vůbec…

Zakázané město- v tom jméně je cosi tajemného a lákavého. Je však lepší si ponechat jen zdání, protože realita zas tak romantická není. Kdo jednou projde celé Zakázané město, nemusí už chodit nikam jinam, protože už vám je naprosto jasné, jak vypadá stará čínská architektura. Projezdila jsem pár měst a můžu konstatovat, že všechno je nemlich to samý. Zakázané město je vskutku obrovské a vcelku i impozantní veledílo. Jenže celé je postavené v jednom duchu, takže když projdete třetí bránu a zase vidíte ty stejný baráky a stejná prostranství, tak vás to začne nudit. Hlavně je tu asi nejvíc turistů, co jsem zatím v Číně kdy viděla. Prostě Zakázané město už není místem zakázaným, bydlištěm císaře, jenže továrnou na turisty a vláda z toho taky pěkně rejžuje. Lístek pro dospělé stojí 60 kuaiů (180 kč) a pro studenty dvacku. To mě teda pěkně naštvalo. Prošla jsem tam pár muzejních místností s popisky v čínštině, takže jsem z toho moc moudrá nebyla. Většinou tam vystavují nějaký mingský porcelán, což mě taky moc nebaví, protože mě přijde kýčovitý. Asi nejvíc jsem si užila sezení na lavičce , první jarní paprsky a drahou zmrzlinu. Zkrátka a dobře, když jste jednou v Pekingu, tak Zakázané město vidět musíte, ale jen kvůli tomu jménu.

Forbidden City, Beijing

FRAGNANT HILLS 香山

Voňavé hory se tyčí západně, asi půl hodiny jízdy busem z pekingské smradlavé periférie. V Číně mají takový nedobrý zvyk vybírat vstupné na každou horu a za každý prd. Takže i zde. Na druhou stranu si říkám, dobrá, kdyby vstupné nevybírali, tak by turistická místa byla asi úplně zdemolovaná pod nátlakem lidí, protože ne každý žlutokožec si může dovolit zaplatit vstupné, když beru v potaz, že průměrný plat normálního Číňana je asi pět kuaiů.

Měla jsem za to, že když lidé horolezí, tak je to s cílem vidět nějakou impozantní krajinu. Ale to by to však nesmělo být za pekingským humnem, které je naprosto zdevastované. Fragnant hills samy o sobě je vcelku pěkné místo, dole na úpatí je pečlivě udržovaný park s rašícími květy na stromech, altánky, chrámkem, pagodou, jezírkem, prostě klasický čínský park. Jen finální výlez na vrchol je dost zklamání. To, že jsou na každé hoře schody, na to už jsem si v Číně zvykla, a strašlivý výhled se dal předpokládat. Koukáte do zasmogoané plochy se špičkami továren, které prorážejí onu vrstvu šedivého smogu. Číňany to evidentně moc nezajímá, protože se tváří spíš, že se sem vyškrábali proto, aby si dali na vrcholu v bufetu saussage a nudlovou polévku. Skvělá to satisfakce.

Frangnant Hills 香山, Beijing

UMĚNÍ V DASHANZI  大山字

Staré tovární haly z doby kulturní revoluce na severovýchodní pekingské periferii, kde se vystavuje současné nonkonformní umění, to je Dashanzi. Krása se zde spojuje s hnusem a tíživostí celého místa. Je to skvělé místo se silným geniem loci. Na zdech jsou zachované či grafitti přesprejované Maovy slogany. Každá doba má svůj street art. I komunistické slogany jsou svým způsobem uměleckým výtvorem, alespoň tak působí ve změti dalšího vystavovaného umění, které je dost často inspirované dobou let šedesátých a sedmdesátých. Jako by se lidé nemohli té noční komunistické můry zbavit a stále se promítá i do jejich tvorby. Občas to působí dost neoriginálně, když umělci používají Maovu bustu či jeho portrét na všechny způsoby, ale je evidentní, že se s tím musí nějak vyrovnat a že tato umělecká generace tak činí. Čínská současná umělecká tvorba je proto dost specifická, obsahuje  spoustu politických narážek, a odlišuje se tak od evropské současné tvorby, která, jak se zdá, se od politických konotací odklonila.

Chinese Ironic Art in Dashanzi

Jinak, začínám číst svou první čínskou knihu. Je to dost záhul, takže většinu času listuju ve slovníku. Ale lepší, než ty brainwashing texty, co musíme číst ve škole. To už mě vážně nebaví. Koupila jsem si eseje od Zhou Zuorena, bratra proslaveného Lu Xuna, který pobýval ve 20. letech nějaký čas v Japanu a psal o tom. Potřebuju nějakou intelektuální zábavu, jinak mě čínský intelektuálně prázdný způsob života zničí. Čína je prázdná. Lidé zde neznají, co je to krása a estetično. Možná proto přijde mému čínskému kamarádovi Praha a Peking stejný.

Dlouhá zeď – SHANHAIGUAN 山海关

山海关 Shanhaiguan

Daaaalky volajiii!!!! Dalsi mesic v Pekingu utekl ani nevim jak…skola, skola, trochu nuda. Tak jsem o vikendu podnikla vylet k Bohaiskemu mori, pet hodin jizdy vlakem na vychod od Pekingu do mestecka Shanhaiguan v provincii Hebei (24.-26.3.2006). Z pobrezi se zde zdviha Dlouha zed, ktera pak pokracuje deset tisic li (5 tisic km) dal na vychod skrze hory, planiny a poust Gobi…Toto misto je kouzelne predevsim kvuli tomu, ze je na pobrezi more. Zed sama o sobe me uz zas tak nerajcuje, protoze uz jsem ji navstivila na podzim na severu od Pekingu a jednou za zivot to staci. Proste turisticka atrakce jak bota. Ted jsme meli stesti, ze neni sezona a turistu zde bylo vskutku poskrvnu, dali by se na prstech pocitat, takze jsem si vylidnenou Dlouhou zed uzila o neco lepe nez tehdy na podzim, kdy jsem se musela propletat davy cinskych turistu…Jen me zas nastvalo neuveritelne vysoke vstupne. Padesat kuaiu pro dospele a tricet pro studenty (krat tri= Kc). Ale byla pekna kosa. V Pekingu zacalo jaro, ale zde jsem zas musela obleknot svuj zimni sat.

Mestecko Shanhaiguan, kde jsem prespavala, je4 kmod pobrezi. Vlastne je to jedna velka ruina, protoze skoro vsechny baraky jsou zborene a kdyz jsem mestem prochazela, mela jsem dojem, ze zrovna skoncila valka… Do pristiho roku tu ma stat zbrusu nove mesto ve starem, tradicnim stylu v nizke zastavbe. Mesto melo opravdu nezapomenutelnou, tizivou, ale zaroven velmi prijemnou atmosferu. Ted tu byla otevrena pouze jedna restaurace (recommended by Lonely planet), kam jsem zavitali na veceri. Zminuji se o tomhle miste kvuli tomu, ze jsem zde potkala velmi prijemneho, sympatickeho a usmevaveho Cinana, majitele hostince, a  to se nevidi kazdy den. Velmi me to potesilo, tak jsem se sem vratila i druhy den. V restaurantu (jmenuje se Lida) jsou na zdi poveseny fotky vsech moznych zapadnich turistu s majitelem hostince a i ma malickost je tam tedka zvecnena…Takze jestli se tam nekdy podivate, nezapomente se kouknout na levou zed!!  Mestecko je obklopeno mestskymi hradbami a severni zed je pokracovanim Dlouhe zdi, ktera pak pokracuje dal na vychod do hor. Zed za mestem vypada jako obrovsky drn, zarostly travou a stromy. Zed je pak dal zrekonstruovana v useku asi jednoho km v Jiaoshan horach. Odtud je  impozantni vyhled na deset km vzdalene more a industrialni zastavbu na pobrezi. Fakt hnus. Cele zapadni pobrezi je stejne hnusne. Tovarny, hnusny baraky, podivne konstrukce… I celou cestu vlakem z Pekingu hledite do podobne industrialni krajiny. Znicena zeme, ktera nema sanci se z tohoto stavu vyhrabat. Cinani to miluji. A potrebuji. A kam by taky meli premistit ty tuny betonu a tuny zeleza????

Ale i v tomto prostredi ziji lide, nekdy je to az k neuvereni. Ziji ve vecnem smogu a sedi, zivice se z policek, ktere jsou zasypane plastovymi lahvemi a igelitovymi pytliky. V tomto momentu si vzpmenu na Prahu ci jina krasna mista a rikam si, jak je mozne, ze Cinani, kdysi kulturni velmoc, mohli tohle dopustit????  Tohle je dnesni Cina, krasna, kapitalisticka, nova Cina. Welcome!!! Ale podle vseho je takhle zniceny pouze rychle se vyvijejici vychod Ciny, nehanska cast, tzn. Sichuan, Xinjiang, Tibet, Yunnan atd. na tom nejsou tak zle. To me ale tedka napada, ze v srpnu ma byt dokoncena zeleznice z Pekace do Tibetu, takze nejspis i Tibet ceka v brzkych letech zkaza, protoze v ambicioznich cinskych planech stoji prilakat co nejvice turistu (milion rocne) a exportovat do “cinske” provincie co nejvice cinskeho zbozi a tak Tibet zakydat stejne jako vychodni pobrezi… jestli tedy nekdo z vas planuje Tibet navstivit, tak tohle leto mate sanci videt jeste pomerne nezkazenou zemi, pozdeji buh vi….

A citace na zaver: “Ten kdo nezdolal Dlouhou zed, neni pravy muz.” (Mao).

YUNNAN TRIP 云南旅行 19.1.-24.2. 2006

Yunnan Trip Map

Teď mě čeká nelehký úkol nějak shrnout měsíční prázdniny, kterých se mi poštěstilo jen díky tomu, že jsem v Číně a že Číňané slaví svůj vlastní nový rok, rok Psa, kdy se všichni vrací domů a mají padla…Svátek Chunjie (Čchun-ťie, 春节) neboli Čínský nový rok, který se bouřlivě slaví po tři dny letos připadl na  víkend 28.-30.1. Letošní oslavy byly okořeněny o dělbuchy, jejichž použití bylo letos dovoleno po více než patnácti letech. Na ulicích to vypadalo spíše jako kdyby byla válka- třídenní nepřetržité bombardování ulic dělbuchy, které jsou však mnohem hlučnější než ty, na které jsme zvyklí v Čechách při našich novoročních oslavách. Číňané všech věkových kategorií byli dělbuchy úplně posedlí, snad to pramení i z toho, že  Číňané jakožto vynálezci střelného prachu a mají tuto zábavu ve své genetické výbavě. Nepomohlo ani to, že jsme se v tu dobu nacházeli v nehanské čili nečínské části Číny, na samém čínském jihu provincie Yunnan (云南), pár kilometrů od Barmy a Laosu, v oblasti Xishuangbanna (西双版纳) ve městě Jinghong (Ťing-chung),  doufajíce, že této pokleslé zábavě unikneme. I Daiové (Tajové), tamní  národnostní menšina, slavili zarputile a nadšeně…

VYRÁŽÍME…

Nejlepším ročním obdobím, kdy navštívit čínský jih je jednoznačně zima/jaro, protože pozdější letní teploty jsou tropické a život vám znepříjemňuje i velmi vlhké počasí a výskyt komárů s potenciální možností nákazy malárií. Jedinou nevýhodou cestování v zimních měsících jsou právě čínské novoroční oslavy, kdy je zaprvé doprava na jihu o 30-40 % dražší a zadruhé kolabuje pod neúnosností pohybující se miliardové masy lidí, kdy nepomáhá ani to, že ve špičku čínské dráhy nasazují 16 krát více vlaků. Zažili jsme si to na vlastní kůži a teď se již naprosto ztotožňuji s vyjádřením mého průvodce Lonely Planet, že cestování během Chunjie je horší než noční můra. Alespoň tak to vypadalo před odjezdem, kdy jsme nemohli za žádnou cenu sehnat žádné lístky na vlak, čekat ve frontě v mínus desetistupňových mrazech celou noc na pekingském nádraží, abychom se dostali v 7 ráno co nejdříve na řadu, mi bylo proti mysli, protože ani tak výsledek koupě nebyl jistý, taktéž upozorňuji, že v Číně nefunguje žádná rezervace lístků a prostě kdo dřív příjde, ten jede, a nakonec jsme po týdnu hledání a doptávání se sehnali nějaké lupeny v cestovní agentuře s příplatkem 35 kuaiů za osobu. Krok číslo jedna splněn. To jsme však ještě netušili, co bude následovat na pekingském nádraží. Vyjížděli jsme respektive měli jsme vyjíždět asi v tu nejhorší možnou dobu v pátek na večer. Před pekingským nádražím se tísnil nespočetný, neovladatelný dav lidí, který se mermomocí chtěl dostat do nádražní budovy, která však byla kvůli mnohahodinovým zpožděním všech vlaků přijíždějících z kalamiticky zasněženého severu, uzavřena a otevírána pouze v určitých intervalech uniformovanými pracovníky čínských drah s obušky, kteří hlava nehlava mlátili do kohokoli, kdo se pokusil překročit mantinely oddělující dav od nádražní budovy, aby tak unikl do azylu nádraží před možností ušlapání davem. Tohle peklo trvalo asi hodinu a půl a nakonec jsme se i my, napůl ušlapaní a zmožení, dostali dovnitř. To, že vlak měl odjíždět místo šesti až v půl třetí ráno a po cestě měl další tříhodinové zpoždění, byl ze všeho asi ten nejmenší detail. Tímto hororovým začátkem jsme však byli vykoupeni, čtyřicetipětihodinovou cestu vlakem, projíždíce pěti dalšími provinciemi a překonávajíce 3143 km, jež dělí Peking a Kunming (Kchun-ming), hlavní město provincie Yunnan, jsme vcelku dobře přečkali, čínské vlaky jsou vcelku pohodlné, a pak už začaly prázdniny snů…

YUNNAN, KRAJ ROZMANITÝ

Jestliže rozloha celé Číny je přibližně stejně velká jako celá Evropa, tak Yunnan svou rozlohou náleží Francii. Proto si dokážete představit, že jeden měsíc tak tak stačí na procestování a bližší poznání jedné čínské provincie. Yunnan jsme zvolili jednoznačně kvůli již výše zmíněným kritériím, čili příjemným teplotám (kdo by také chtěl dobrovolně zůstávat v depresivním, promrzlém Pekingu, že?), rozmanitosti kultur národnostních menšin, jejichž zástupci hovoří roztodivnými jazyky tibeto-barmskými (tzv. Naxi, Naši) a sino-tibetskými (tzv. Lisu)  a hlavně nádherné, místy panensky zachované přírodě, která však pozvolna mizí, ustupujíce stavbám komunikací, továren a rozvoji měst.

Každé z měst, které jsme v Yunnanu navštívili, bylo unikátní a kulturně rozmanité, což povětšinou neplatí pro města čistě čínská, zformována pod centralizovanou čínskou vládou určující jednorázovitost všech měst, navíc opepřené zhoubným vlivem kulturní revoluce a strašlivé komunistické zástavby. Tato centralizovaná vláda však neměla tu moc zasáhnout do okrajových provincií Číny na jihu a západě a ty tak čerpají vlivy okolních států a jejich kultur a náboženství. Platí to tak zejména pro muslimskou provincii Xinjiang (Šin-ťiang), Tibet, západní Sichuan (S´-čchuan, ovlivněný tibetskou buddhistickou kulturou) a provincii Yunnan, kde se mísí jak vlivy muslimské, datované již od vpádu Kublajchána do Číny ve 13. století, který uzurpoval moc, nastolil mongolskou nadvládu a nechal volný prostor i arabským obchodníkům, řemeslníkům a stavitelům, dále pak vlivy tibetské a barmotchajské. Ale dost k historii a faktům, teďka vám napíšu, jak jsme si cestovali a užívali…

DALI  (Ta-li) 大理 6.2.- 9.2.

O Kunmingu a trekování v Xishuangbanně jsem vám psala posledně. Naše další kroky směřovaly daleko na sever od Jinghongu (18 hodin jízdy autobusem po poměrně nekvalitní silnici, čemuž také odpovídala kvalita našeho spánku) do podhorského městečka národnostní menšiny Bai (Paj) – Dali, jež je z jedné strany obklopeno čtyřtisícovými horami a z druhé strany největším jezerem provincie Yunnan, Erhai Hu. Celé historické centrum je obklopeno hradbami s majestátnými branami. Největší turistickou atrakcí jsou zde tzv. Tři pagody, stojící na úpatí hory, jejichž návštěvu jsme si však kvůli nehorázně vysokému vstupnému projistotu odpustili. Ve městě je jinak spousta  obchodů s handycrafts zbožím, příjemných kaváren, restaurací nabízející různorodou kuchyni (od ryb ulovených v blízkém jezeře po kuchyni muslimskou či tibetskou, tradiční baiské jídlo jsme nevyzkoušeli) a barů. Zmiňuji bary především kvůli tomu, že zde čepují asi nejlepší čínské pivo, které jsme doposud ochutnali, Dali, které není tak vodové jako třeba pekingský Yanjing, ale k českému má ještě hodně daleko. Osobně doporučuji bary Lazy lizard a Birdbar, kde ovšem nemají ptáky ale jednoho obrovského psa. V Birdbaru jsme potkali naše pozdější spolucestovníky, střelenou Japonku Misu a Číňana Wang Menga (po půl roce konečně první Číňan na kterého jsem narazila, se kterým se dalo normálně bavit), kteří shodou okolností také pokračovali stejným směrem do vedlejšího města Lijiang.

Baiské babičky, které potkáte v centru historického města, se vyznačují poměrně bohatě zdobenými kostýmy, kterými se však šatí jen kvůli turistům, a pořád vám něco vnucují, třeba fejkové stříbrné šperky, domácí tvaroh (nebo to bylo tofu?), sýr či zelené yunnanské byliny. Na tradičním trhu jsem však viděla „autentické“obyvatele, chlapíci nosí slaměné klobouky, vykuřují lulky s dobrým yunnanským tabákem a nakupující ženy obrovské dřevěné koše na zádech. Na dalijském trhu seženete, co se vám zamane. Můžete tu koupit nejrůznější druhy koření, čajů, chilli papriček, květiny, živou zvěř, mrtvou zvěř, slaměné koše, smetáky, ale kromě toho samozřejmě i výrobky jako na tržnici nebo si zde můžete zajít k zubaři, který ordinuje na ulici s kleštěma v ruce a vůbec se s tím nepáře.

Někteří tvrdí, že Dali je mekka travellerů v Číně. Úplně se s tímto prohlášením nemohu ztotožnit, protože v Dali toho není zas tak moc k vidění a povalování se v kavárnách a barech, jak to dělají mnozí další beckpackeři, vás taky brzy omrzí. Dalijské okolí však nabízí celkem mnoho one-day trip možností, třeba cyklistický výlet k jezeru Erhai, kam jsme se taktéž vypravili. Jenže objet jezero,což byl náš původní plán, se nám nepodařilo, protože má obvod přes 100 km, ale zato jsme projeli celkem zajímavé, turisty víceméně nedotčené vesnice v okolí. Další den jsme se vypravili do hor nad městem, obligátně jsme odmítli možnost použití lanovky, která končí u taoistického chrámu Zhonghe (Čung-che) a vyšlapali si to po svých. Filip, který měl evidentně stále dost energie se rozhodl, že zdolá nejvyšší vrchol  Malong (Malung, 4122 m), a v kraťáskách si to tam pěkně vyhupkal za jedno odpoledne a velmi se divil, že ho tam nahoře potkal ledovec, sníh a ještě a stejný dobrodruh Kanaďan Simon, se kterým jsme se stejně jako s Misou a Wang Mengem, potkali o pár dní později v Lijiangu. Já už jsem na takovéhle experimenty moc stará a naprosto jsem se spokojila s 11km procházkou po úpatí hor.

Tržiště v Dali

Dali

LIJIANG (Li-ťiang) 丽江 9.-11.2.

Lijiang je další unikátní yunnanské město, které má naprosto odlišnou atmosféru než Dali. Před deseti lety bylo téměř srovnáno s povrchem zemským díky ničivému zemětřesení a tradiční dřevěné nízkopatrové domy tak neměly šanci na přežití. Dnešní Lijiang je proto úplně nově postavený, dělí se na nové a staré město a to bylo do posledního postaveno ve starém stylu. Toto město je dosti pitoreskní, přecpané turistickými obchody, předraženými restauracemi, bary na březích kanálů s klenutými kamennými mostíky a čínskými turisty, kteří jsou zde v drtivé převaze oproti běžným obyvatelům tak oproti turistům západním. Lijiang je líbivý, ale na druhý pohled máte dojem, že jste v Potěmkinově vesnici a že to není vůbec Čína nebo právě naopak?

Místní obyvatelé pocházejí z národnostní menšiny Naxi (Naši, 纳西), kteří si vytvořili již před 1000 lety své vlastní primitivní obrázkové písmo, které je v lecčems podobné hieroglyfům a mají také svůj posvátný šamanský text Dongba, předchůdce bonských  náboženských textů v Tibetu.

Lijiang nás ale moc nebavil, poté, co jsme se ho nabažili, vytvořili jsme si z něho stanoviště pro naše obrovské bágly a pouze s malými ruksáčky s náhradními fuskami a tričkem, jsme se vypravili do Tiger leaping gorge…

TIGER LEAPING GORGE – HU TIAO XIA (Chu-tchiao sia) 虎跳峡 11.-12.2.

Tiger leaping gorge neboli Soutěska skákajícího tygra je velmi populární trekařské místo a v podstatě každý baťůžkář, který zavítá do severního Yunnanu, toto místo musí navštívit.  Každý navrátivší se člověk pak o tomto místě nadšeně vypráví a doporučuje ho ostatním, stejně tak nám ho doporučil Marcus, náš anglický kamarád, se kterým jsme trekovali po Xishuangbanně, který si stál za tím, že americký Grand Canyon je oproti tomuto místu naprostá nula. Tak jsme se tam vypravili i my…

Údolí má tak obskurní jméno kvůli tomu, že snad prý kdysi celé údolí přeskočil  nějaký tygr, ale v tom případě byl lepší než Šemík, protože údolí je širší než Vltava u Vyšehradu. Scenérie je vskutku impozantní, asi jsem v životě nic podobného neviděla (dobrá, možná bych to mohla vzdáleně přirovnat k vallée, které jsem loni viděla v Provence, ale tam jsem si neužila chůzi, protože nás tam vozil terénním autem jeden praštěný Francouz). Vzdálenost od řeky, což je mimochodem jeden z pramenů Dlouhé řeky chcete-li Yangze river, k nejvyšším vrcholům, tyčícími se nad údolím, je 3990 m! My jsme se drželi cesty ve výšce asi 2500 m a pozorovali říčku z dálky a spíše se kochali krásnými zasněženými vrcholy hor Haba a Yulong.

Vyrazili jsme z Lijiangu brzy ráno a do vesnice Qiatou, startovního bodu Tiger leaping gorge, kam jsme se dostali najatým mikrobusem ve složení já, Filip, Gunnar, Simon a Magali, kanadská dvojka, které Filip potkal již v Dali, Číňan Wang Meng a jeho japonská přítelkyně Misa, se kterými jsme se po cestě dobře skamarádili.

První den trekování jsem si moc neužila, protože mě zastihla první vážná čínská sračka. Popravdě řečeno, asi nejhorší v mém životě. Kampak se hrabe Indie. Detaily si nechám pro sebe, jen vám řeknu, že díky mým intervalům strávených na onom místě se naše trekování značně protáhlo a my se jen tak tak navečer dostali do Half-way guesthousu, kde jsme složili hlavy. Nikdo mi to však nevyčítal, protože se ostatní členové výpravy mezitím kochali nádhernou přírodou. A já ostatně taky, jen to nebylo úplně pohodlné :) Simon mi pak dal nějakou kanadskou medicínu, která přes noc zabrala a já si pak mohla další den plnohodnotně užít. Druhý den jsme pokračovali, sešli o něco nížeji a později po útesech sešli až  k úplnému korytu řeky, která nebyla zas tak malá, jak se z výšky zdálo. Prohlédli jsme si tak údolí i z jiné perspektivy, což bylo fajn, o něco horší bylo zas kilometrový výškový rozdíl překonávat nazpátek. Večer jsme přespávali v proslaveném Sean´s Guesthousu, kde vám za malý příplatek přidají do jídla tzv. „happy“ a vy jste pak prostě happy. Dala jsem si k večeři happy burrito (což byla skvělá odměna po mé dvoudenní diarrhoea dietě) a ulítávala si na východu měsíce nad horami, různými podivnými tvary hor a skvělé hudbě z Magalinina IPodu, který napojila na Seansovy repráky. Ať žije hi-tech. Takhle jsme zakončili dvoudenní trek v Tiger Leaping Gorge, ale nikdo neměl pomyšlení na návrat. Vydali jsme se proto další den dál, dál na sever, dál od Lijiangu, bez mapy, do míst, která nejsou popsána v průvodcích, tudíž prakticky turisty nedotčená…

Tiger leaping gorge, Hutiaoxia

Tiger leaping gorge

Vesnice SHITOU CHENG (Š´tchou- čcheng, 石头城), vesnice FENGKE (Feng- kche) a jezero LUGU HU (Luku chu, 泸沽湖), 13.-18.2.

Skvělým průvodcem nám byl Wang Meng, bez kterého bychom se asi do takových končin v životě nepodívali. Pohotově vždy zorganizoval nějakou dopravu, protože v těchto zapomenutých místech jezdilo jen pár vozů denně, smlouval o ceny s místními vesničany, protože ti, když viděli laowaie, nasadili vždy desetinásobné ceny, domlouval převozníky přes řeky, jinak bychom nejspíše skejsli někde uprostřed hor, na břehu řeky s nemožností návratu. Stalo se nám i to, že jsme byli vysazeni na nějakém rozcestí ve vysokých horách, asi 20 km od nejbližší vesnice a bez jídla a vody čekali hodiny na nějaké auto. Nakonec asi po třech hodinách kolem projížděl náklaďák s koňmi na korbě a my jsme se k nim ještě vtěsnali. Avšak není nic příjemného, když vám takový kůň dupne na nohu. Fialový nárt jsem pak měla po zbytek cesty. Ale byla to sranda a nostalgie zároveň, vzpomínala jsem na svá mladá léta, když jsem jezdila na korbách náklaďáků po Maroku. Zkrátka a dobře jsme měli štěstí, že byl Wang Meng s námi, protože za takovéto průvodcovské služby, které nám on, jako kamarád nabídl, bychom se asi nedoplatili (čínští průvodci si běžně účtují většinou tak 300 kuaiů na den = 900 Kč) a možná bychom tam bloudili ztraceni ještě dnes.

Po půldenní kodrcavé jízdě po nekvalitní prašné cestě, obklopeni však úžasnou scenérií horských plání s terasovitými políčky,  kterou jsme si užili „naživo“ z korby náklaďáku, jsme dojeli do krásného údolí Kamenné vesnice, kde jsme přespávali a strávili ještě celý další den, koupajíce se v ledové řece, která protéká hluboko pod vesnicí a zotavujíce se po celkem náročné jízdě. Kamenná vesnice je vystavěna na strmém úbočí obrovské skály, která se tyčí uprostřed údolí. Je to, myslím, vcelku ojedinělý jev. Večer jsem si sedla na větrné návsi s výhledem do utichajícího údolí, kde si hrály místní děti tak, že běhaly s větrem o závod a místo draků pouštěly igelitové pytlíky a házely na mě natrhané noviny a hrozně se tomu smály. To bylo na Valentýna.

Další den jsme se hnuli dál a na dalších korbách a po ještě horších cestách se přemístili do vesnice Feng ke, kterou si budu asi pamatovat jen díky tomu, že jsem zde viděla asi nejhorší veřejné záchodky v celé Číně. Problém byl v tom, že v noclehárně, kde jsme přespávali, žádné toalety neměli, tak jsme tohle strašidelné místo museli navštívit mnohokrát. Feng ke byla vcelku obyčejná vesnička, pár malých obchodů se základním zbožím na návsi, jinak kde nic, tu nic. I zde místní ženy, stejně jako v Kamenné vesnici, odváděly tu nejtěžší manuální práci, pracovaly na polích s krumpáči v ruce, na zádech nosily těžká dřevěná polena,  basy s pivem a jinou zátěž. A muži? Ti v ústraní pokuřovali a hráli karty. A prý se doma starají o děti. Takhle vypadá sociální hierarchie v oblasti národnostní menšiny Naxi , kde jsme se pohybovali.

Dalším pozoruhodným úkazem, je tzv. chodící manželství, jež praktikují Mosuové (podskupina minority Naxi), poslední matriarchální uskupení na světě, žijící v okolí jezera Lugu, kam jsme dojeli po strastiplné cestě, zaskočeni sněžením ve vysokých horách, které jsme projížděli opět na korbě náklaďáku. V čem toto „manželství“ spočívá? Vlastně to není žádná forma manželství, protože ženy se nikdy nevdávají, muži pouze svobodně plodí děti s kteroukoli ženou, potomek zůstává v rodině matky s tím, že se o dítě stará žena. Muž ženu podporuje finančně jen do té doby, než zplodí v jiném domě dalšího potomka. I Simonovi se stalo, že mu nabízeli Mosuo dívku na jednu noc, on však odmítl s tím, že má vedle v guesthousu  nemocnou přítelkyni (ano, i Magali po cestě onemocněla a chvílemi to vypadalo, že asi zhebne) a nepřesvědčilo ho ani to, že už prý ve vsi je jeden malý napůl Kanaďánek.

Lugu jezero bylo po týdnu stráveném mimo civilizaci opět poměrně turistické místo. A Číňané na břehu jezera staví nové kolonie hotelů, kam budou za pár let lákat davy turistů. Takže jsme měli ještě poměrně štěstí, za pár let to bude horší. Ale jinak je to skutečně  nádherné místo. Pouze byla zima a tak jsme si vytouženou koupel v jezeru nakonec odpustili.

To byl také konec naší dlouhé, neplánované cesty, další den jsme se vrátili normálním autobusem po normální silnici zpět do Lijiangu. Osmihodinovou cestu autobusem nám však znepříjemňovala jedna strašná čínská turistka z Hangzhou, která neuvěřitelně falešně z plných plic zpívala na celý autobus nějaké čínské songy. Celých osm hodin, ta ženská měla fakt výdrž!

Lijiang byla taktéž naše poslední štace v provincii Yunnan. Na dalších pár dní jsme se ještě přesunuli, směřujíce pomalu k Pekingu do sousední severní provincie Sichuan, do jejího hlavního města Chengdu, kde kromě pár chrámů (kterých jsem se však já osobně již přejedla)  a panda zoo není absolutně nic k vidění. Mají zde jeden dobrý klubík, Ma Tang, kde jsme strávili jeden večer ve společnosti nějakých bohatých Číňanů (mafiánů?), kteří nás pozvali na celou láhev whisky za 300 kuaiů a naštěstí se opili tak rychle, že nás zase brzy opustili. Toť vše. Chengdu, jakožto velké přelidněné a částečně i zasmogované město posloužilo jako dobrá psychická příprava na návrat „domů“, do Pekingu.

Rýžová pole cestou do Shitoucheng

Převozník cestou do vesnice Fengke

Lugu lake

Tak, to by pro dnešek, milé děti,  stačilo, další nálož dostanete až v květnu, kdy se chystám na západ Číny do autonomní oblasti Xinjiang…

YUNNAN AUTENTICKÝ – KUNMING, JINGHONG, XISHUANGBANNA

21.1. 2006
Po slozitem cachrovani jsme sehnali listky na vlak a odjeli do Kunmingu, hlavniho mesta provincie Yunnan, kam jsme dojeli po 45 hodinove jizde ve vlaku a dalsim osmihodinoverm spozdeni vlaku kvuli snehove kalamite na severu Ciny, prejizdejice 6 cinskych provincii o celkove vzdalenosti neco pres 3000 km. Cesta vlakem byla fajn, poznali jsme cely kupe Cinanu a dvoudenni koexistence v malem prostoru vlakoveho vagonu  nas celkem dobre sblizuila, myslim, ze dvoudenni cinska konverzace s Cinany ve vlaku vyda vic nez dva mesice cinstiny ve skole…Bydlime v hostelu s paradni teraskou s palmama, teplota tak asi 15 stupnu, lidi moc fajn, kein stress…
ted jdeme explorovat nejake pagody a mesity a poznavat mistni ruznorode obyvatelstvo., v Yunnanu zije 25 narodnostnich mensin, tak je to tu opravdu pestre.

Recyklace, Kunming

Siesta v Kunmingu

26.1.2006

Vcera jsme opustili hlavni mesto tohoto raje, Kunming, a premistili se nocnim busem po rozkodrcane silnici z udusane hliny (ani raj neni dokonaly) deset hodin jizdy na jih od dalsiho uzasneho mesta, ktere se jmenuje Jinghong. Uz jsme jen kousicek od barmskych, laoskych a vietnamskych hranic a vliv techto zemi je tu znat na kazdem kroku. Zrovna jsem dovecerela vybornou thajskou veceri v prijemnem venkovnim restaurantu. Thajska architektura se tu misi s cinskou,  je tu ve velkem meritku zastoupena cinska narodnostni mensina Dai  a vsechny napisy jsou zde psany dvoujazycne cinsky a daisky, coz jsou takovy podivny klikyhaky. Je vecer a my jsme stale v trickach, protoze teplota pres den byla asi tak tricet stupnu a ted vecer je asi tak 18. Jestlize byl Kunming cinsky Madrid, tak tohle mesto bych take mohla prirovnat k nejakemu dalsimu spanelskemu mestu. Lide si tu davaji odpoledne siestu, hrajice ve stinu pod palmami karty ci mahjong, jsou naprosto vyklidneni a mili… I kdyz i zde je pomerne hodne laowaiu, tak na nas zapadaky tak nesmele koukaji, ale nejsou otravne vlezli, jako jinde v Cine.  Bananovniky a kokosove palmy tu rostou na kazdem rohu, na ulici si koupite za sest korun vyborny ananas nebo si date ve stylovem baru bananovy drink nebo tzv. perodu, coz je mlecny juice s kousky zele a tropickeho ovoce. Yunnan je ale taky samozrejme kraj cajovy a cajovny a obchody s puerem jsou zde taky vsude. Dneska jsme zasli do jednoho luxusniho obchodu, kde byl puer vytvarovan do nejruznejsich tvaru, obrovskych valcu a kouli, kde meli asi tricet druhu ruzneho pueru, proste neco neuveritelneho… Konecne nejaka exotika, clovek ma pocit, jako by uz ani nebyl v Cine a that’ s it… Predstava studeneho, tiziveho a pochmurneho Pekingu, kde je i nadale minus deste stupnu me vskutku momentalne dosti odpuzuje. My jen litujeme, ze jsme si nezaridili vietnamska ci barmska viza, protoze odtud to je vskutku co by kamenem dohodil a buhvi kdy se zase clovek vypravi do techto koncin…..

Chrámy v Jinghongu

6.2.2006

Posledne jsem vam psala o kunmingskem raji a jen ve zkratce jsme vam nadhodila, jak uzasny je kraj xishungbannsky neboli kraj na samem jihu Ciny, ktery sousedi s Laosem, Barmou a Vietnamem. Ano, stale se nachazime v provincii Yunnan, jen mesto o mesta se lisi a to dost vyraznym zpusobem. Zalezi na tom, ktera  z narodnostnich mensim v  tom ci onom meste nebo vesnici prevlada a to dava raz celemu zivotu ve meste. Na tyden jsme se zasekli ve meste narodnostni mensiny Dai vyznvajici thajskou odnoz buddhismu, Jinghong, meste s tropickym klima, kde nyni v zimnich dnech je teplota kolem triceti stupnu , kde ve stinu pod palmami v jedne z mnoha prijemnych kavaren naleznete utociste na terasce s vyhlededm klidnou ulici Mantinglu (osobne doporucuji Mekong cafe), kde posedavaji prodavcky melounu, bananu, ananasu, cukrove trtiny a bambusovych stvolu  naplnenych ryzi, kde  je prijemny chladek a zkratka a dobre zije se bozsky, lide jsou mili, usmevavi a pozitivni a krome more tam snad nic nechybi. Ale krome posedavani a vykecavani se s ostatnima backpackerama v kavarnach taky muzete relaxovat dlouhe hodiny v prijemnych tropickych parcich,  nacerpaat trochu nabozenske atmosfery v mistnich buddhistickych  klasterech  a nebo podniknout nescetne mnoho vyletu do okoli, ktere nabizi ruzne moznosti. Treba vylet k vodopdu Madian uprostred tropickeho lesa nebo cyklo vylet do 30 km vzdalene  vesnice Ganlanba, kdy jedete podel line plynouci reky Mekong a obdivujete nadheru mekongskeho udoli…. Ale to neni vse…

Mapa crossing Mekong in Ganlanba

Having a break among sugar cane fields, Ganlanba

Ze vseho nejlepsi a nejdobrodruznejsi byl dvoudenni padesatipeti km trek po mistnich vesnicich, ktery jsme absolvovali ve slozeni ja, Filip (CZ), Marcus (VB) a Stinus (DAN)- travelleri, ktere jsme potkali vecer predtim v kavarne,  Gunnara, ktery jinak s nama cestuje celou dobu, schvatila strevni nemoc, kterou jsme si prodelali par dni pred tim  a tak se musekl vratit z vesnice Bulangshan, startovniho bodu, zpet do Jinghongu  a Olivii (USA/ FR) projistotu schvatili nejaci paraziti uz po ceste, takze se vratila  rovnou do jinghongske nemocnice. To je ta smutnejsi cast vypravy… Jinak my ctyri jsme plni sil a nadseni  vyrazili dalsi rano z vesnice BULANGSHAN, coz je ves opravdu jen par km od barmskych hranic, kde zije narodnostni mensina Bulang, a jali jsme se 50 km smerem na sever i po varovani mistnich obyvatelu a  nejkeho pruvodce, ze nenajdeme cestu zpet do civilizace do mestecka Menghai. Ale i bez mapy a znalosti mistniho podivneho jazyka jsme cestu nasli. Po ceste jsme minuli jednu vesnici, kde jsme dostali k obedu dve misy plne kurecich paratku  neco zeleniny a ryze, me exvegetarianske smysleni mi nedalo a tuto pochoutku jsem si nechala ujit, vezte  vsak, ze na paratcich stejne moc masa nenajdete. Kluci, ac jim to zprvu takte prislo proti  mysli, se ukolu zhostili profesionalne a aby babicku kucharku neurazili, skoro do posledniho kousku partky ohlodali. Pokracovali jsme dal po prasne ceste, vinouci se podel udoli s policky, ckjovymi plantazemi (jsme v oblasti caje Puerh) a lesy s roztodivnou florou a vecer dorazili do dalsi vesnice XINBANHANG, kde jsme prespli u rodiny Li. V  prizemi chovali vypasena prastka, krocany, slepice a dalsi domaci zver a nas nechli prespat v prvnim patre v obyvaci tmave mistnosti bez oken osvicene jedinou zarovkou, kde hlavnim zdrojem svetla a tepla bylo otevrene ohniste, na kterem  se pripravuje jidlo pro celou mnohoclennou rodinu. One-child policy se totiz nevzthuje na narodnostni mesiny a v teto roine meli hned tri potomky. Nejstrsi synek (25  Let) je hyckan, nic moc nedela a dokonce byl na rocni dovolene v Barme. Tato vesnice ma vsak i  dalsi navaznosti na barmu. Dalsimi hosty v dome byli prave dva barmsti dedecci, kteri nechali sve vnucky  provdat za mistni krasavice a dedecci je prave v tyto dny  prijeli navtivit. A protoze synek umi neco malo barmsky, tak je pozval na navstevu. Mladsi syn vsak uz pracvovat musi  a jestli jsem to pochopila spravne, prosekva buse macetou, kterou nosi pri boku, a sbira drivi.  Nejmladsi dcera Li Haiyan (20let) pomha v domacnosti. Vsichni potomci absolvovali ZS a proto jsme s nimi bez problemu mohli  mluvit standartni cinstinou. Jen rodice, kteri odjakziva pracovali na poli, mluvili pouze mistnim narecim narodnostni mensiny Aini, takzze s nimi jsme toho moc nenamluvili. Rodina byla velmi pohostinn a pratelska. K veceri nam pripravili bohatou skalu neruznejsi zeleniny a dali nam vybrat, ktereho ptaka, maji zabit, vykuchatt a uvarit. Tohle preci jen na me bylo trochu moc. Ano, zvykla jsem si na to, ze kdy prijdete do restaurace zde na jihu, ze vetsinou nemaji jiddelni listky, ale vy musite podle obsahu lednicky vybraat, co chcete, by vam uvarili, ale vybirat ze dvou zivych ptaku… Pohostili nas i domacim erguotou palenkou, coz byl asi  nejtvrsi alkohol, co jsem kdy v zivote pila a vzhledem k tomu, ze nam stale dolivali, tak jsem ucinky paalive vody pocitila velmi brzy. Kazdopadne jsme stravili uazsny vecer, dovedeli se mnohe o zivote v mistnim kraji a obohaceni touto jedinecnou zkusenosti jsme se raano vydali  dale na cestu. Dalsi den nebyly po ceste uz zadne vesnice, pouze ojedinele pastyrske domky, jeden buddhisticky chramek na kopci,  zato vsak jsme narazili na jezero, ktere prislo v horkem rozpalenem dni vice nez vhod. Vecer jsme dorazili do mestecka MENGHAI, cile vypravy. Cestu jsme tudiz nasli…..

Marcusovo vyprávění v angličtině a fotky z Xishuangbanny je možné prohlédnout na jeho travel blogu.

Mé fotky z cesty po Yunnanu a Sichuanu na Flickru ZDE.

Bulang villagers in Xinbanhang - Li Family

Village in Xishuangbanna