První dny v Pekingu

„Shengri kuaile!!“

Ne že bych si libovala v tom slavit narozeniny v různých koutech světa, ale poslední léta se to nějak tak sešlo… Rok 2002 Maroko, rok 2003 Japan, Tokio, narozeninový zákusek v luxusní zápaďácké cukrárně na Shinjuku, rok 2004 India, místo narozeninového dortu ananas, banány a vonné tyčinky ve venkovní příjemné restauraci obklopené palmami ve Vijayanagaru, rok 2005 Dlouhá čínská zeď a večeře v levné, zato však výborné a mojí oblíbené vývařovně, místo šampaňského nedobré čínské pivo Yanjing (osobně preferuji Qingdao, v angl. transkripci Tsing tao, i když některým moc nechutná a z jeho iniciál ho překřtili na „This Shit Is Not Good to Take Another One“). Na druhou stranu je však pravda, že tohle si člověk bude pamatovat na rozdíl od stejnorodých monotónních domácích oslav, chybí však jen dobří přátelé, ty zde narychlo vyrobené povrchní známosti to nezachrání…

Tři týdny v Číně, je to zatím jen zlomek z celého ročního pobytu, ale i během tak krátké chvíle se dá vypozorovat spousta věcí…

„Exoti“

Tohle slovo mi vytane na mysli ihned, když opouštím školní brány a vrhám se do víru pekingského velkoměsta a jeho obyvatel. A to takzvané exotství má různé podoby, i když ve své podstatě se jedná pouze o jakési modifikace téhože. Člověk vlastně ani nemusí opustit bránu a už to začíná. Stojíme s Filipem před jídelnou a přijdou k nám dvě školačky, Číňanky. „Hello, my name is Lucy and my name is Isabele“. Vypadají tak na 15, ale jsou to vysokoškolačky studující na místním ústavu angličtinu. Lámanou angličtinou se nám pak snaží vysvětlit, že by se rády staly  našimi friends a navzájem bychom se učili aj a čj a že nás zasvětí do čínské kultury, to mi nebylo však úplně jasný, co si pod tím mám představit. No, stejně bylo zřejmý, že letí po Filipovi, který jim však naznačil, že nemá moc čas, i když si ze slušnosti uložil jejich čísla. Roztomilé, avšak dosti přihlouplé Číňanky odcházejí a my propukáme v smích. No, naštěstí tohle se mě osobně zas tak často nestává, protože mě si zde povětšinou pletou právě s Číňankou.

Desetiminutová cesta k metru na Wudaokou je taky zážitek. Musíte projít dvě křižovatky, což ovšem není úplně tak jednoduchý, protože exoti naftofašisti mají v této zemi přednost před cyklisty i chodci (vlastně statut chodce, který má v Evropě právo si v klidu přejít přechod je zde naprosto nemyslitelný) a i když zde znají semafory (na rozdíl např. od Indie), tak ty jsou zde buď pro okrasu nebo jsou Číňani barvoslepí…Chodec halt musí být neustále ostražitý, jestli ne, tak ho sem tam nějaká ta plechovka nabere, ani neví jak.

Fenomén č. 2.- Beijing Ditie neboli pekingská podzemka (která ne vždy jezdí pod zemí): na koupi lístku člověk musí vystát obvyklou frontu (předprodejní automaty neexistují, co se nemusí modernizovat, tak se nemodernizuje, protože se musí maximálně využít lidský potenciál),cestující tak dostane 2 lístky, jeden do cvakacího přístroje a druhý pak odevzdává na přestupní stanici, aby mu ho nějaká paní z emhédé, stojící u vchodu na jinou kolej, utrhla a on ho musel vzápětí vyměnit za jiný lístek – a na to všechno je potřeba zase další pracovní síla. Zkrátka a dobře to nejde udělat jednoduše, že by byl na nástupní a výstupí stanici jen jeden gate.  Cvakací přístroje mají podobné jako v Londýně, Paříži či Tokiu, a i metro vypadá celkem moderně, takže cestující má dojem, že už se dostal do zóny, kde už ví, na čem je. Opak je však pravdou, davy lidí se rvou do metra a ani vás nenechají vystoupit (prostě exoti), přestupní koridory jsou řízeny uniformovanými poskoky, kteří rozdělují davy na příchozí a odchozí a pořád něco vyřvávají do amplionu. Jízda metrem je skutečně dosti stresová záležitost. A do centra to trvá hodinu a po cestě jsou dva přestupy!!!

Další mě nepochopitelnou záležitostí jsou slečny ovládající výtah, které jsou nadmíru neužitečné. Takové jsou i v Japanu třeba v obchoďácích, ale ty se alespoň hezky usmívají (sic lehce roboticky, ale člověk ví že to patří ke službám a maximálnímu konfortu zákazníků obchodního domu). Tyhle čínské elevator-ladies tam povětšinou znuděně stojí, občas i sedí na židli (čímž zabírají ještě více místa v již dost tak narvaném výtahu) a jsou naprosto zbytečné, protože člověk si patro zmáčkne rychleji sám, než se ony vzpamatují. Musí to bejt šílená práce strávit celý den ve výtahu, klaustrofobická představa…

Studenti

Dneska vám budu vyprávět o našich severokorejských spolužácích. Ty nemůžu nijak zaškatulkovat, protože jsou zkrátka a dobře „jiní“ a asi jsem se zatím nesetkala s podivnějšími lidmi než jsou oni. Jejich „deformace“ je však způsobena (dle mého skromného názoru) tamním režimem, protože jinak to jsou lidi jako my a čím víc by se měli lišit např. od svých jihokorejských bratří? Na toto téma bych ráda podnikla nějaký terénní výzkum, protože je to téma nanejvýše zajímavé. Ale prozatím alespoň pár postřehů: Ve třídě si sedají zásadně do předních lavic a zásadně sami. Jako ostatní asiati (které tak vychoval školní systém) mají ve zvyku se biflovat a vše si automatizovat, proto když děláme nějaké cvičení, tak oni se ihned chytají a jsou schopni zpaměti odříkat celou pasáž z učebnice. A diktát, který většinou musí jít psát někdo na tabuli, zvládají bezchybně. To já mám sotva napsaný tři znaky a oni již celou větu!!!! (ještě jsem prozatím nebyla vyvolána, ale bojím se toho jako čert kříže, znemožnění se před celou třídou ale halt musí někdy přijít).

Jejich vzhled jsem již tuším komentovala, ale pro rekapitulaci: khaki či béžová či šedivá košile s rudým odznáčkem Kim Čongila na klopě, mrkváčové kalhoty,  nevkusné naleštěné boty, ulízaný sestřih, prostě je poznáte na sto honů. Pořád se tak tajemně usmívají, vypadají asi tak na 35-40 let, ale bůhví kolik jim ve skutečnosti je, mám většinou problém s odhadem věku a klidně se seknu i o deset let (to si teď vzpomínám na popis japonské spolužačky mého kamaráda Davida, který je teď na studiích v Sichuanu v Chengdu, který ji charakterizoval jako malého roztomilého medvídka, vypadající tak na 16 let, ale pak se z ní údajně vyklubala třicetiletá Ph. D.  se specializací na čínské klasické umění!). Ale nejšílenější objev co se týče našich severokorejských spolužáků jsme učinili na kolejích. Všichni bydlí v desátém patře v bloku no. 1 a každý večer tam na ně chodí kontrola (nějaký uniformovaný severokorejec) a oni musí mít dokonale uklizené pokoje a stát tam v pozoru. Na levé stěně pokoje Kim Čongil a na pravé Kim Irsen. Big brother is still watching You!!!!!

Byli jsme však na školou organizovaném výletě na Dlouhé zdi a poprvé jsem se s nimi pozdravila! Snad s nimi navážu ještě nějaký kontakt a zjistím víc…

The Great Wall- La Grande Muraille- Chang Cheng

Návštěva Velké zdi pro mě byla přínosem v jednom směru a to, že jsem si opět obohatila francouzskou slovní zásobu o další užitečné spojení: Lécher le cul (lézt někomu do zadku, v tomto případě Francouzi Číňanům). Přesně to činí Jacques Chirac, který je  nyní na oficiální návštěvě Číny, Velká zeď je na oplátku potažená koberečkem, na kterém jsou vyobrazeny fr. kulturní památky, stejně tak jako loni byla celá Chemps Ellysées ověšená čínskými lampiony. To, že Francouzi podporovali loňské pokusné ostřelování taiwanského průsmyku je jim teď jedině k dobru a o lidských právech a podobných záležitostech se mlčí. [v této souvislosti mě napadá jedna věc – minulý týden jsem hovořila s jedním typem z české ambasády v Pekingu a dověděla jsem se celkem hodně drbů, co se týče českých politiků,  jezdících v hojném počtu do Říše středu na tzv. pracovní návštěvy: prý jedinou nějakou práci co se týče navázání obchodních a diplomatických svazků tu odvedl jedině Klaus (svého času již prezident), jinak prý takový Němec a další ministři se starali spíš, jakou budou mít po ruce asistentku a tlumočnici a cestu sem podnikají spíš jako dovolenou za státní peníze].

Ale zpět k Dlouhé zdi. Je opravdu dlouhá (6 tis. km, tuším) a ve své podstatě úplně zbytečná (možná stejně tak zbytečná jako slečny ve výtazích), protože jak se dovídáme z historie, nikdy moc svému účelu neposloužila. Návštěvník však jen trne, jak tohle veledílo mohli nechat ti megalomani postavit. Byli jsme se podívat na úseku zvaný Badaling, což je kousek od Pekingu, čili nejvíce turistická část, proto vězte, že tam bylo lidí víc než na Václaváku. Na Badalingu je zrenovovaný úsek asi pěti kilometrů, došli jsme na konec a tam už viděli realitu, takovou chudinku polorozbořenou (do tohoto stavu se dostala nejen díky staletím, ale i díky Číňanům, kteří ji rozebírají a používají jako stavební materiál).

Mao

TRIP TO VIJAYANAGAR – INDIA 2004

31.7.2004

Pisi z daleke Indie, kde momentalne prsi a prsi a nepomohlo ani to, ze jsme se z Bombaje presunuli cca 700km na sever do poustniho Rajastanu. Jsme ted v uzasnem mestecku Udaipur, Benatky vychodu, krasa. Jen kdyby stale tak neprselo.  Na straslive palive jidlo si pomalu zvykame, sracku jeste nikdo nema, i kdyz jiz za chvili to prijde. Lidi skveli, zatim nas ani nikdo moc nenatahnul. Zitra putujeme dal na sever. Snad uz tam bude slunce.

 5. 8. 2004

Z prijemneho mestecka Udaipuru jsme se premistili do Jodpuru – je to dost rusne mesto, vsude troubi klaksony, jako kdyby indicti ridici byli totalne nahluchli. Zde jiz konecne prestalo prset, protoze jsme se dostali do oblasti suche rajastanske pouste Thar. Odtud dale pak do Jaisalmeru, poustniho mesta. Uf, ty ctyricitky nam nejak nedelaji dobre. Polovina posadky dostala lehke strevni potize, musime se jeste vice otrkat na mistni stravu. Posledni tri dny vsak radeji jime dietni stravu typu sucha ryze, jogurt, banan.

Je tu zatraceny vedro, ale uzivame si ho, protoze jakmile se odtud vypravime dal na sever, budou nas cekat zas monzuny a vlhkost vzduchu 90%.

Indie, musim rici, je dosti intenzivni prozitek. Vse tu funguje uplne jinak. Mentalita lidi zda se byt trochu neproniknutelna. Ale zatim narazime na celkem fajn lidi, kdyz si odmyslim nahanece hoteliery a pokrikujici riksi, kteri se nas snazi zlakat do svych motorovych trikolek. I pres neprizen pocasi- bud extremni vedro nebo monzun, je tu vsak dost cizincu. Samozrejme Japonci nesmi nikde chybet a je tu i dost Francouzu.

Nyní se nachazime  v Jaislameru, kde je strasny vedro a dostali jsme prujem , horecky a berem antibiotika. Je nam vsem mizerne. Jaislamer je jinak moc krasny mesto se stredovekou pevnosti uprostred. Rusne ulicky plne obchodniku, kteri vsak nejsou tak vlezli jako v Maroku.

Pozdni podvecer v Jaislameru, meste jiz temer pozreneho pousti, se zda byt idealnim okamzikem k seznameni nasich nejblizsich s poslednim vyvojem cestovatelskeho dobrodruzstvi po subkontinente.

po vzletnem uvodu prozaicka fakta. vsichni jsme v poslednich trech dnech prestali drobne komplikace strevniho charakteru. zvlaste vcera v rannich hodinach nekteri jen pouleli ocima. studene zabaly v rezii nasich zdravotnich asistentek (lucka jako vrchni sestra, klara coby hlavni koordinatorka) a samozrejme mateje, ktery ucastnym pohledem sledoval nase nejiste kroky na zachod, se ukazaly byt tou nejlepsi medicinou, takze v kombinaci s ruznymi samanskymi zakroky jsme jiz dnes vicemene zase zdravi.

Vlada (pasovan na hlavniho nezmara), Lucka, Klara a Matej se vydali na dva dny do pouste na lov skorpionu – tedy camel safari.

Nase dalsi cesta bude celit neocekavanym vykyvum pocasi, neb cesty do hor jsou pry osklive odrbany a bude nutne hledat nahradni trasy.

Celkove se vsak pres otresne horko snasime dobre, v noci se ani nepereme o misto pod vetrakem a vubec se udrzujeme v dobre nalade.

Jaislamer


10.8.2004

Vlastne se tu zas tak nic moc nedeje, Indove si tu tak pekne v klidu ziji a jen my prozivame to, ze jsme se vypravili do pro nas tak nezname a podivne zeme. I kdyz obcas mam treba pocit, ze slysim na ulici cestinu- je to vsak zas jen hindi, ale ted uz chapu, co znamena indoevropsky jazyk, obcas se to podoba, i kdyz je to tak uplne jiny jazyk.

Byli jsme se podivat v Amritsaru, mestu kousek od indicko pakistansky hranic, ale celkem se zda, ze je klid. Ve vlaku jsem se bavila s nejakym indem – profesionalnim letcem, ktery bojuje s Pakistanci- no, nemaj se radi a kdyz mi ukazal perforovanou nohu od kulek, co schytal v boji, tak sem to snad i trochu pochopila. …

Jinak zpet k Amritsaru- je to sice mesto jako kazdy jiny, na ulicich bordel, hluk, stejna vystavba -urbanisticky Indove moc neprokazuji nejakou vetsi invenci, myslim. Ale to, co zadny jiny mesto nema je uzasny sikhsky Zlaty chram – kdyz jsme vstoupili do chramoveho komplexu, tak nam to skoro vyrazilo dech- zlaty pavilon na jezirku obklopeny komplexem staveb z bileho mramoru, kol jezera korzujici indove v turbanech-denne jich tam prijde asi sto tisíc,  proste neuveritelny. Vlastne se to moc neda slovy popsat, tak nevim o co se tu pokousim. To musite urcite videt.

Vcera jsme prijeli do Dharmasaly, mesto dalajlamova exilu. Jsme ve vysce asi2000 m.n.m a je to tu moc krasny. Obklopeni v Himalajich, snazime se nacerpavat dalsi duchovni energii. Pro me jako sinologa je to tu  vsak jeste tim zajimavejsi mesto, ze jsou tu opravdu silne proticinsky zalozeni-o svete div se. Dnes se tu zrovna konala nejaka demonstrace za zavrenyho Tibetana, ktery se omylem prichomytnul u nejakyho atentatu v Chengdu v Sichuanu a Cinani ne a ne ho propustit.

Chteli jsme se taky zucastnit verejne audience u dalajlamy, ale musi se to bookovat predem a to uz nestihame. Potrebujem se dostat co nejdrive pres zaplavy jeste dale na sever. Podle poslednich zprav jsou silnice rozborene a alternativni cesty dlouhe a narocne-jo jo, cesta indickym busem, to je fakt jizda. Hlavne ten indicky popik, co tam jede na plne koule, to je muzikologicky bombonek….  Ale Ladakhske hory nas tahnou. Je tam idealni klima a hlavne tam NEPRSI.

27.8.2004

Namaste! a nebo radeji dzulej v ladakhskem dialektu? Byli jsme ted na nejaky cas ztraceni a opet nalezeni v indickem Himalaji, kde naznaji mobily a internetove pripojeni je proklate drahe.

Z Dalajlamova mesta Dharamsaly jsme prijeli do zeleneho podhuri Himalaji-mesta Manali, kde konopi roste jako koprivy a plevel. Bohuzel jen jeste neni zrale, takze se podavame mistnim prodavačům cokolady. Hmm, ale je to pokoureni bozske…nebo spis Shivovske??? Z Manali pak jiz konecne dvoudenni cesta local state busem Himachal corporation do ladakhskych hor. V podstate takova okruzni petsetikilometrova jizda po Himalajich, sice to trochu kodrca , obcas je utrzena silnice, takze se musi treba 5 hodin cekat, nez ji delnasove alespon provizorne opravi, obcas se taky zatoci palice, kdyz clovek vyleze pri zastavce v petitisicovym sedle, ale jinak pohoda a ty uzasny hory, ktery se postupne meni ze zelenych vrcholku na naprostou poust, stoji za to. Cestou z nejaky pustiny nastoupil do busu baturkar Izraelec Ejal, tak jsme se s nim zkamaradili a stravili s nim dalsich 10 dni na treku v horach.

On the way Manali-Leh

Po tech dvou dnech v buse clovek dojede do prijemneho horskeho mestecka Leh {3.500 m.n.m}. Je to buddhisticka oblast, kde je spousta tibetskych mnichu – uprchliku, vsude opet protibetske a proticinske napisy- „Save Tibet“.. Tibetani jsou moc sympaticky lidi a hlavne vyborne varej. Byli jsme v jejich restauracich pceny vareny, hmm, takova polevka thanthuk, ci k snidani domaci appricot marmelade a maslovy cai. Prosli jsme v okoli buddhisticky chramy a po lehkem zrekreovani jsme se vydali na tydenni trek s cilem zdolat tri petitisicove vrcholy, coz se nam nakonec taky podarilo, i kdyz s nasi prazskou, studentskou kondickou to bylo trosku namahavejsi. Koupili jsme benzinovej varic, papinak a tri litry kerosinu- to se pravda trochu v horach proneslo, nachystali nase slivovici a uzasny instantni zasoby dovezeny z Prahy, a vydali se vstric horam himalajskym.

Nas Izraelec, kteryho jsme prekrtili na Kulisaka, protoze jsme nebyli schopny si zpocatku zapamatovat jeho jmeno, nam fakt celkem na ceste pomahal, stravil nejakej cas v Nepalu, takze uz byl z hor otrkanej a nezaskocila ho vejskova nemoc jako nas. Hory byly uzasny, takovej klidek a ohromna pokora pred nima. A kdyz se clovek vyskrabe do tech peti tisicu, tak to teprve je neco. Uzasny rozhled do udoli, trepotajici barevny buddhisticky vlajecky, zasnezeny vrcholy- chapete to- v lete snih! Je fakt, ze nas trochu zaskocilo, kdyz asi treti den na treku lehce snezilo. Ale protoze jsme cestovali v sedmi-hmm, napada me ted Sedm statecnych, tak bylo pravdepodobnejsi, ze stale bude mit nekdo nejaky zdravotni potize, ale i to jsme nakonec  nejak zvladli a po tydnu jsme se zas vratili zas zpet do civilizace-pro znalce mistni geografie: nas trek vedl z Lamayuru do Alchi. V Alchi jsme navštívili krasny buddhisticky chramu-vyzdobený freskami buddhu Maitreju kasmirskejma mistrama z 13.stoleti. Pak opet Leh, leharo, doplneni energie a opet zpatcni dvoudenni bus do “zeleneho” Manali, odkud ted pisu.

Himalayas - far beyond Leh

Trekking in the Himalayas

Jeste trochu relax a pak se vydame na mensi trek po udoli Kullu, hory jsou uzasny a navrat do urbanizace preci jen trochu narocny, takze si to chcem jeste trochu uzit.

 

2.9.2004

Manikaran muzu zaradit do dalsich pitoresknich mestecek Indie. Je to velmi prijemne mestecko  na rece Paravati, jehoz zvlastnosti jsou vsudypritomny horky prameny a taky smesice vsech indickych nabozenstvi. V dokonale harmonii tu vedle sebe ziji jak Sikhove, tak hinduisti, tak buddhisti. Opet jsme vyuzili dobrosrdecnosti sikhu a za smesny peniz se najedli v jejich vyvarovne v chramu. Ten den 1.9. se zrovna slavilo 400 lete vyroci jejich nejposvatnejsi Zlate knihy, ktera je ulozena v Amritsaru a kterou jsem videla na vlastni oci,a Sikhove proto nejspise vyvareli opravdove pochutiny. Ooo my se mame!

Udoli Kullu byl jako balzam na telo i ducha. Putovali jsme pak tri dni kolem rozbourene reky Paravati smerem do hor. Kdyz si odmyslim vsudepritomne Izraelce, kteri do udoli jezdi hlavne kvuli levnemu koureni a zevlovani -to my slusni Cesi samozrejme ne, ehm ehm,  jejichz chrochtani nam uz lehce lezlo na nervy, tak to byl velmi prijemny vylet. Po trech dnech jsme dorazili do Gheer Gangy, poutnimu pramenu, tam jsme se smocili v horke lazni a pak se vratili zpet do Manikaranu. Odtud do Dilli.

Dilli-kapitola sama pro sebe..Mam srovnani pouze s ohromnym Tokiem. I toto mesto je to skutecne pompezni, ale zase jinym zpusobem. Nazvala bych ho asi indicky Londyn-New Dilli a Indicky Maroko-Old Dilli.  Krome galerie moderniho umeni, kde jsme shledli celkem solidni abstraktni umeni a dle meho nazoru o neco slabsi umeni realisticke, kam se sice promita indicka realita, ale podani je lehce naivni. Pak navsteva Red fortu-opet dalsi megalomansky projekt. Nechali ho vybudovat mistni Mughalove nekdy v 17. stoleti. Uvnitr ohromnych cihlove cervenych zdi se ukryva komplex mesit a dalsich muslimsky ovlivnenych staveb, vse zasazeno v prijemne zeleni tak potrebne pro mistni horke klima. I kdyz je pravda, ze koryta na vodu zela prazdnotou.

Prebehnuti ulic je zde ukol temer nadlidsky. Vlastne takova adrenalinova hra. Semafory tady sice znaji, ale nikdo jejich barvy vicemene nerespektuje. Kdyz se nam tedy podarilo prekrocit silnici obepinajici Redfort, ocitli jsme se v malych, hlucnych ulickach Stareho Dilli, kteremu vevodi mesita s dvema minarety stejne barvy jako Red fort. Museli ssme chvili pockat, naz skonci odpoledni modlitba a pak jsme byli vpusteni dovnitr, kde se pred nami zjevilo obrovske namesti {vramci mesity} se spoustou indickych muslimu. Vylezli jsme do jedne z vezi minaretu, odkude se nam vyjevil uzasny vyhled na Dilli. Vsichni riksove a ruch ulic byli najednou hrozne malinci a my jsme si jen uvedomili, jak je toto hlavni mesto obrovske a zasmogovane. Sedy kour nad mestem byl evidentni a tezce se snasel nad obzorem. Mimochodem, vedeli jste ze stravit den v Dilli je stejny napor na vase plice jako vykourit krabicku cigaret?

6. 9. 2004

Varansi je dalsi mesto v Indii, ktere jsme navstivili a ktere nas uplne pohltilo. Je zas uplne jine a uzasne. Z hotelu vyhled na pomalu plynouci , hnedou , ohromnou reku Gangu, kterou lemuji ghaty, schodiste a hindu temply. Vcera jsme se byli projet na rece za usvitu. Slunce pres mocny smog opet nebylo skoro videt. Sadhuove a dalsi poutnici si davaji koupel a dokonce i zazracnou vodu z Gangy piji. Dle zdravotnicke organizace je  Ganaga asi 250 krat vice znecistena nez dovolene limity, svatym muzum to vsak nevadi…

Prochazime zde malinkate, klikate ulicky, clovek se ztrati, ani nevi jak a obcas nejde ani projit, protoze vsudypritomne kravy svým objemem zablokuji celou ulicku. Chramy jsou zde taky naplneny pozoruhodnou atmosferou. O hledani klidu se moc mluvit neda, lidi se tam postrkuji a prervavaji, jen aby se co nejdrive dostali k oltari, kteremu vevodi nejaka zlata soska postavy z Indicke mytologie- pro evropskeho divaka lehce kycovita.

Vzduch nasaknuty vsemoznymi vypary z ulic…tezce se dycha. Pravidelne 3krat denne vypadava asi na 1-2 hodiny elektrina. To je pak naprosty peklo. Ztichnou vetraky, ktere pomahaji lidem prezit sileny horko, nastartuji se nahradni generatory, ktery delaj strasnej hluk, a rozviti se chaba svetla….

Je to zvlastni mesto…Jo, dneska ma Krisna narozeniny. Ve meste bude festival a spousta lidi..o tom snad priste.

Ganga, Varanasi

Varanasi

13. 9. 2004

Nase cesta ted smeruje k indickym the best of pamatkam…takovym, co nalistu Unesco rozhodne najdete. Nejdrive trocha erotiky v Kajurahu, kde jsou proslavene chramy s erotickymi vyjevy.Kdyz clovek pozorne prostuduje reliefy chramu, tak se nestaci divit. Jen vstupne je neumerne drahe-pro nas bile/zlute tu maji dvoji ceny asi tricetinasobne, tak vetsinou to resime divokym prelezanim plotu, sbirka zaplat se tak na kalhotech umerne zvysuje. Zde jsme taky oslavili Krisnovy narozeniny, na ulici byla veselice, krepcili tam chlapici v cinkavych kalhotach a za zvuku bubnu se tancem dostavali skoro az do transu. Po tanecni m vystoupeni vytvorili pyramidu ze svych tel a strhli zaveseny pohar s “curdem”-indicky jogurt. Tak uctili Krisnuv den.

Dalsi turisticka pochoutka-jeskynni komplex buddhistickych, hinduistickych a dzinistickych chramu vytesanych do skal v Ellore. Jestli si pamatujete obrazek z ucebnic dejepisu ze ZS o staroveke Indii, tak tam presne nejaky z tech chramu byl vyfoceny. Prohlidku chramu nam kazili jen hrozne oprskli a vlezli Indove, v techto koncinach je off-season a turistu zapadaku je zde jako safranu. Tudiz je pro ne jakykoli Evropan magnet, na ktery se pricucnou a ne a ne se ho pustit. „Which country, which country?“- to slysime dnes a denne asi 100x.

Indian girl in Ellora

Po silenym presunu preplnenym vlakem jsme se dostali do Hampi, stareho hlavniho mesta stredoveke jizni indicke rise Vijayanagar.

Hampi je uzasny. Uplne nas totu pohltilo a okouzlilo. Zirame s otevrenou pusou. Dneska jsme byli na vylete po okoli.  Je zde uzasna kamenita krajina, protkana ryzovimi zelenymi poli, bananovniky, palmami. ..Vypada to trosku jako v Zemanovskych filmech-Cesta do praveku. Jsme svedky ojedinele architektury-chramy jsou bohate zdobene a vyhnanae do vuysky jako pyramidy. Nic podobnyho asi na svete neexistuje.

jo, jo, Indie je plna skvostu a za dva mesice se to absolutne neda zvladnout.

Vijayanagar- Hampi

20. 9. 2004

Prejizdime do portugalske kolonie Goa.  Mame spis dojem, ze jsme spis nekde v Latinsky americe ci v Porugalsku. Krestansky kostely na kazdym rohu, whisky bary taktez, krizek na kazdym krku, zensky odhodily sari a chodi v kratkych suknich a chlapi chodi stylove zapadacky ohaknuti a prohani se na svych uzasnych motorkach. Tohle fakt neni India.

Nejdrive navsteva jungle ve vnitrozemi-hu. Roztodivni pavouci, hadi, motyli, lijany , stromy-jo jo, takova byla prirodni rezervace v Molemu. Jeste tak mit s  sebou macetu.

Obrovske vlny, ciste more, piscita plaz, kokosovy haj, slunce paaaaliiiii- to jsou prazdniny snu u Arabskeho more na zapadnim pobrezi Indie  v plazove vesnicce Agonda. Turisticka sezona zacina az v listopadu takze jsme na rozlehle plazi, krom vecne ocumujicich Indu, uplne sami Ba ne, jeden Ind-takovej fakt hodne slizkej se s nama v mori taktez okoupaval a na nas damy cenil zuby -jakoze svudny usmev. Tak jsme z toho dostaly takovej zachvat smichu, ze jsme se malem utopily…

Predevcirem mel narozeniny prozmenu sloni buh Ganesha a my jsme na jeho pocest postavili jeho sochu a hrad z pisku na plazi. Kolemjdouci Indove z toho byli uplne nadseni a hlavne ten vecer se konaly na plazi obrady na jeho ucteni, na plazi se seslo asi 70 lidi, 10 barvitych soch a za zvuku bubnu a zvonku a zpevu se slonimu bohovi obetoval kokos, okurky a dalsi sezonni ovoce a zeleninu. Mala Indatka behala po plazi a hazela petardama a rozsvecovala oblohu primitivnimi ohňostroji a petardami. Zda se, ze vynalezem strelneho prachu jsou fascinovani lide po celem svete uplne stejne…I kdyz je tedy Goa krestanska, tak ani zde na Ganpati svatek nezapomneli. Ale v takovy Maharastre, tam se ted konaji mohutnny a monstrozni oslavy…A pritom je to jen takovej tlustej sloni buh….Ganeshovi zdar!!!!

Goa - Agonda, Indian style beach

27. 9. 2004

Posledni indicke dny travime v Pune, asi200 km od Bombaje, v universitnim meste a sidla jisteho gurua, jez se zove Osho-pise nejaky filosofujici basne  a jezdi sem za nim do ashramu spousta zapadaku. Jen my jsme ignoranti a na basnika zvrchu kaslem.

Bydlime u Shamy, coz je 22leta, dost ulitla nonkonformni Indka, ktera do nas husti celou dobu, jak je Indie prohnila a zkazena, do toho kouri jedno cigaro za druhym a kazdy paty vystrida jednim jointem. Jeji zivotni postoj mi vsak neni uplne jasny, kdyz bydli v luxusnim bytecku, ktery plati jeji manzel, welsan Gylam-takovej prijemnej kluk, kterej zdedil nejaky obchody v Anglii, ihned je strelil a ted za utrzeny prachy zevluje zde v Pune. Oba nepracujou a nadavaj na indickou spolecnost. A co se stane az jim dojde cash???

Vcera jsme byli na vylete kousek za Punou s partickou studentu z mistni mezinarodni skoly-Maledivanka, Indka, Nor, dve Holandanky a Bangladesanka. Tak uz aspon vim, kde jsou Maledivy. Sopky v okoli vyvrhli spoustu zajimavyho geologickyho podlozi a my nasbirali zajimavou kolekci sutru. Jen je tady asi zas nechame. Spali jsme na kopci ve skale u pevnosti Rajmaji, kterou tam vybudovali Indove na obranu proti Arabasum. Posledni zapad slunce nad uzasnou krajinou, kterou lemuji zahadne vytvarovany sopky…

Jo, jo..prazdniny konci, za 3 dny navrat do Cech…Zde tez uzaviram psani z Indie.  Namaste!

Indian bus

Ganesha forever! - our travel group: Vlada, Stepan, Haru, Lucka, Klara, Matej

Rozpočet cesty: Al Italia pres Milano za cca 16000Kc  i  s poplatky .Rozpocet 100 dolaru na 14 dni. Nejvic stoji voda, jidlo. Bydleni pomerne levny.