KINO KABARET POPRVÉ V PRAZE!

Ve dnech 27. září – 2. října 2011 se v Praze uskuteční první ročník experimentálního filmového workshopu KINO KABARET PRAHA. Jedná se o setkání převážně mladých filmařů na mezinárodní úrovni, při kterých vznikají originální krátké filmy, které se v době konání workshopu budou promítat v pražských kinech pro veřejnost.

Pražský Kino kabaret je vůbec první akcí svého druhu v České republice. Vlastní idea Kino kabaretů se zrodila v Montrealu v roce 2001, odkud se během deseti let rozšířila do více než 60 měst po celém světě. Je založena na principu nesoutěživosti a spontánnosti filmové tvorby v krátkém časovém limitu. Smyslem celé akce je především užít si zábavu při tvorbě filmů v kreativním, mezinárodním kolektivu mladých tvůrců a vzájemně si při produkci filmů vypomáhat.

Pražský Kino kabaret bude rozdělen do tří dvoudenních sekcí (tzv. session). Během jedné session platí pro účastníky jednotný časový limit 33 hodin na tvorbu krátkých filmů. Čím více krátkých filmů v tomto limitu vznikne, tím lépe. Velkou satisfakcí účastnícím se filmařům je pak následná veřejná projekce čerstvě natočených filmových děl v předních pražských kinech. Následující den po projekci pak startuje další session. Základnou pro prezentaci scénářů, vytváření filmových týmů a postprodukci je klub Univerzity Karlovy K4.

Nároky na účast nejsou nikterak vysoké – účastnit workshopu se mohou jak amatérští, tak profesionální filmaři a herci, témata filmů i způsob natáčení filmů jsou rovněž zcela libovolná. Poplatek za účast na jedné session 250 Kč pokrývá 2 snídaně a organizační náklady. Každou session lze absolvovat jednotlivě, není nutné se účastnit všech tří.

Vytvořené filmy lze shlédnout každý druhý večer konání workshopu. Budou promítány v experimentálním prostoru NoD (28.9. od 21:00), v kině Světozor (30.9. od 22:30) a v kině Bio Oko (2.10. od 21:00). Jednotná cena vstupného pro návštěvníky kin je 60 Kč.

Více informací naleznete na našich stránkách http://www.kinopraha.cz Přihlášky na Kino kabaret Praha lze podat do 15.září 2011. Maximální počet účastníků je 70.

KINO KABARET PRAHA 2011

Advertisements

Prague Quadrennial 2011 / photos

We are changing

National Theatre 

Piku in front of  the National Theatre

Night performance @ Kampa park – fidget, whispering, slow motion, candle light, darkness, beauty

What is real?

Sky above Prague

Fly bar in the sunset light, Veletržní palace

Behind the bars

Waiting

Reading

Huging

KINO DYNAMIQUE VIENNA 2011

Kino Dynamique 2011, Vienna

ON THE WAY TO KINO DYNAMIQUE

Kino Kabaret was born in 1999 in Montreal and throughout the years, it spread all over the world and these days there are kino kabaret events in quite a few cities around the globe: Berlin, Dresden, Hamburg, Munich, Brussels, Paris, Sydney, LondonBratislava, AmsterdamHelsinki, Madison etc. You can find the complete list of all kino kabarets in wikipedia. The idea is very simple: film enthusiasts gather together at certain place, they spend a couple of days together and produce short films.

This year I attended my first Kino kabaret called KINO DYNAMIQUE in Vienna. It is organized by guys from KINO5 and it took place in a space called Mo.ë – very punk and simple space but comfortable and inspiring for film production. In case of Kino Dynamique the task was to produce a short film within 36 hours – people meet at 11 AM for a production meeting, they present the project in front of the other people and ask for help and they have 36 hours to make a short film which is going to be screened at a cinema the next day. It is pretty challenging to make film with people who you have just met, but I think it is even more interesting this way.

During these hectic filming days there was no time for sightseeing and I actually enjoyed the city through the screen of my Sony camcorder much better then if I was just an ordinary tourist. I also have gone to the locations where I would probably never gotten – such as a rooftop in Vienna district no.4, some apartments, an Arabic market near the kinolab etc. All the films which were produced during the 6 days ( 3 x 36 hours) are shown on the KINO5 VIMEO page.  And pics are HERE. ENJOY!

And this is the video that I produced during the second session of KinoDynamique:

HARUNA´S LAST-MINUTE-DECISION-TRIP TO AMERICA AND MEXICO

FIRST 10 DAYS – Berkeley, San Francisco, Los Angeles, San Diego

***Ceska diakritika chybi, sorry!

Cist o tripu do Ameriky zajiste neni tak cool, jako cist zapisky z cest jinych dobrodruhu, kteri se toho casu nachazeji treba v Namibii, na Taiwanu nebo v Thajsku, ale I tak si neodpustim napsat nekolik poznamek k zemi, kterou jsem chtela navstivit uz davno, ale kvuli mym dlouhodobym pobytum na Dalnem Vychode, se mi to postestilo az nyni…

America is totally different!
Uz let z Evropy do Statu naznacoval, ze veci se budou mit jinak. Ma kamaradka letuska Kristyna mela svatou pravdu, kdyz me varovala, ze americky letusky jsou stary, tlusty a neochotny. Presne tak tomu bylo., ale ani to nemohlo predcit me nadseni z nadchazejiciho 6ti tydenniho tripu.
Ameriku si clovek nejak predstavuje z tech milionu filmu, co kdy v zivote videl. Nemusim snad ani dodavat, ze jsme generace odkojena na Beverly Hills, takze tak nejak jsem si svuj prijezd predstavovala. BH je vsak v L.A. ,.me prvni kroky ale smerovaly do Berkeley, coz je mesto v San Francisco Bay oblasti. To nemelo s vilovou ctvrti milionarskych deticek nic spolecneho. Pripadala jsem si spis jako v Jaramushove filmu Mystery train, protoze jsem prebyvala v baraku hned u zeleznicnich koleji. Cool misto prekrtene na Zughaus (nemecke slovo pro Trainhouse), obyvane bandickou umelcu-Jake (malir), a dva sladci ctyrprocentni hosi Dough (skladatel minimalisticke lo-fi hudby) a Tommy (kytarista). Umenim se samozrejme uzivit neda, a i pres cetne art openingy v Zughausu, se tihle hosi vetsinou zivi jako prodavaci v obchodech s vintage oblecenim. Dough se akorat vratil se svym pritelem Ericem z vyletu z Nevady, odkud privezli neuveritelne mnozstvi sekacovych veci z 60.let (ruzne retro latky, skladaci barevny plastikovy set na picnic, zupan Giorgo Armani atd.) a meli z nich uprimnou, rekla bych az detinskou radost.
Prijela jsem akorat den po Thanksgiving Day, takze jsem mela moznost ochutnat pravyho krocana a nadivku. Jake miluje zmrzliny, tak me vytahl do icecream shopu, kde meli nejroztodivnejsi prichute~davala jsem si cheescake pumpkin, vskutku netradicni chut. Yummy! Jidlo je vubec kapitola sama pro sebe. Po tydnu stravenem v USA absolutne nechapu, na cem ti Amici prezivaji. Na ulici clovek sezene vetsinou jen fastfoody s hamburgerama nebo mexickou mutaci s burritos. That` s it. Takze uz jsem mela moznost vyzkouset vsechny mozny hamburgery, ale uz se mi z toho celkem zveda kybl a nechci skoncit jako v dokumentu Super Size Me s dvaceti pribranymi kily a otravou krve cholesterolem! Takze asi nebudu jist vubec zda se…

Jinak co se tyce San Francisca, radim ho do sveho top 3 listu svych nejoblibenejsich mest na tyhle zemekouli {teda jeste musim vymyslet, ktera 2 dalsi mesta tam zaradim}. Je to perfektni mesto. ktere neni zas tak velke a hlavne~je tam ocean!!!!!!!!
Na ulici narazite na celou plejadu typku~zalezi, ve ktere ctvrti se pohybujete. SF ma svou gay ctvrt, hippie ctvrt, cinskou ctvrt, japonskou ctvrt, umeleckou ctvrt, business ctvrt… San Francisky charaktery asi nejlip vystihl jeden malir pridruzeny k Zughausu, ktery namaloval serii 50 typu, ktere potkate na SF ulici a nazval ji Sweet Rampage: Freaks, Creeps and Pervs of the Bay Area~mezi ne se radi napr.: Paranoid Conspiracy Theorist, The “what-the-fuck happened to that guy?!” guy, The Gay Asian Albino Art Student, Tragedy Woman, The Guy sitting next to you on Bart/Muni (pozn. Prekladatele- to je mass transportation v SF) and sweating all over you, the Black Whizard, the Chinese Guy who hates Tibet, the “God loves You” guy, the Obese 45Years Old White Guy with an asian Fetish (rozumnej Hello Kity na tricku), the Loud Mouth Dick who Hasn’ t learned his lesson yet, the Asshole who won’ t stop playing his guitar behind my work, the Old Drunk that Your Best Friend Swear Is a Famous “Beat”Writer (ano, vskutku~ SF je rodiste vsech americkych beatniku!!!!!), but is really just an Old Drunk, The Trust Fund Heroine Junkie, Spaceman, the 90’ s rave-scene hold out, the Marina date-rapist etc.

  

#49 The Asshole Who Won´t Stup Playing His Shitty Guitar Behind My Work

Na vlastni oci jsem portkala dva takovy podivny typy- jeden v hippie ctvrti Haight, co mel ruksak na zadech a na ruksaku kocku a druhej, asi 50tiletej typek na Baker` s plazi v ruzove ballerina sukynce, ktery se pri zapadu slunce fotografoval na samospoust s Golden Gate mostem v pozadi. Tvrdil, ze to bylo pro jeho promo fotky a ze je umelec. Budiz.
Pripadala jsem si trochu divne, kdyz jsem prochazela China townem, kde zije nejvetsi komunita Cinanu mimo mejnlend. Najednou mate pocit, ze jste v Cine~na ulici nepotkate belocha, vsude se to hemzi sikmaky a nenarazite na jediny normalni obchod, jen same cinske restaurace, obchudky s cinskou medicinou, cinske pekarny, trziste se zeleninou a cetkami. Proste neuveritelny.

It` s always sunny in California!
Pocasi je uzasny. Na to, ze je prosinec, venku je prijemnych 50-60 stupnu Fahrenheita, jen vecery jsou dost chladny. Cizinci radi pouzivaji oznaceni Fahrenfuck, protoze who the fuck dokaze prevadet vsechny ty stupne, mile a pinty do nasi evropske reci? Amici by vazne meli prejit na metricky system! Pry tu byl urcity pokus, ale predelat vsechny cedule s milema po celych Statech by pry stalo cely jmeni, takze od toho osvetoveho napadu nakonec upustili.

Po sanfranciskem nadseni nasledovalo trochu zklamani z L.A. V tom meste jsem vydrzela jen 2 dny a z toho jeden den na plazi v Santa Monice. L.A. je nekonecny mesto (ktery ma asi 20 predmesti), dostat se nekam busem trva minimalne hodinu (busem cestuje jen chudina~cili vpodstate vsicni hispanci a cernosi, co ziji v LA, a ja byla vetsinou jedina “bila” pasazerka) a jeho centrum je naprosto otresny. Broadway vypada jako ulice v nejake mexicke dire, nikoli jako zariva ulice americkeho velkomesta a dostat se do Hollywoodu, na to uz jsem nemela silu… Co je vsak na L.A. velice prijemny, jsou vilove ctvrti. Bydlela jsem v jedne podobne Beverly Hills~ milionarske vily s luxusnimi auty, krasne zahradky, palmy, no proste wow!
V LA jsem taky byla na jazzovem koncerte, a I prsto ze nijak zvlast jazzu neholduju, musim rict, ze to melo drive a koncert zarazuju za nejlepsi hudebni zazitky tohoto roku.

Ok, San Diego!
San Diego je vsak zas jiny salek kavy. Pohodovy mesto hned u mexicky hranice, takze tady uz se to mexicany taky hemzi a ja lituju, ze neumim spanelsky.
Bydlim u takove vesele bandicky lidi ve vile s uzasnym vyhledem na cele SD a s vyhledem na letiste, ktere je prakticky v centru mesta a ledadla tu doslova lita nad strechou ~ Ben tu ma gramce a k snidani vzdycky zahraje nejaky djsky set, Asher se bavi vymyslenim ruznych kravin a Charlotte se svym pritelem hraji nejake silene pocitacove hry.

Jinak co se tyce mistnich surovin~ kalifornsky modely jsou opravdu velice prijemny. Pivo nic moc (jak jinak) a kalifornsky vino decentni.

Balerina at Baker´s beach, San Francisco

Timto konci moje americka kapitola, pozitri se presouvam na tri tydny do Mexika… Hasta luego!

JARO V PEKINGU

Do Pekáče přišlo jaro… konečně, čekali jsme tu na něj zatraceně dlouho. Číňani šílí. Fotí se u těch pár rozkvetlých stromů, které tu jsou, jako by to bylo něco ojedinělého. Absurdní. Pózování u stromů jsem ještě neviděla. Někdo rád památky, někdo kytičky. Ale je to příjemná změna, když nepřetržitou, skoro půlroční šeď, rozjasní růžové a bílé květy a uměle, vší silou udržované trávníky zas pomalu získávají barvu. Předevčírem dopoledne pršelo. To je v Pekingu dost nevídaný jev. Asi se v továrně na mraky a déšť rozhodli, že po čtyřech měsících by zase mohli zvlažit prašnou pustou zem. Sněhu jsme si tu v zimě taky moc neužili. Sněžilo všeho všudy asi třikrát a sníh hned na ulicích zmizel, rozšlapán a rozježděn davy lidí a aut.

Je duben, čas plyne neuvěřitelně rychle. Já jsem v týhle zemi už osmý měsíc. Jsem se vším už tak nějak ztotožněna… jeden můj kamarád mi dokonce řekl, že se chovám jako Číňan, což opravdu není žádná lichotka. Přemejšlím, že bych tu zůstala i déle, jakmile si tu na vše zvyknete, tak se vám nechce z téhle hnusné země pryč. Občas mám homesick náladu, třeba když se vrátil můj čínský kamarád z Čech a ukazoval mi na mobilním telefonu fotky z Prahy a Brna…Ptala jsem se ho, kde se mu líbí víc. Řekl mi, že neví, protože Peking i Praha jsou stejně krásné!!!!…Byl však překvapený, když mu auta na ulicích v Čechách dávala, jako chodci, přednost. To prý je lepší. Jo, s tím souhlasím… ten adrenalin, kterej  zažívám každej den na čínské ulici mě ničí. Nedávno jsem viděla na naší ulici mrtvolu chodce, nic příjemnýho…

Čas plyne tak rychle, že jsem si uvědomila, že ještě vůbec nemám prochozený Peking a že bych taky měla konečně navštívit nějaký pekingský památky, protože později už na to nebude absolutně čas a ani nálada, nevím, kdo by se chtěl dobrovolně někdy v červnu smažit na Tiananmenu v pětatřicetistupňovém vedru. Vyhradila jsem si první dubnový týden a okusila tři naprosto různá místa…

FORBIDDEN CITY, MĚSTO ZAKÁZANÉ 故宫

Ve škole jsme při hodině čtení novin četli zrovna článek o tom, že Forbidden city je z třiceti procent v rekonstrukci a že se čínští dělňasové ve svém největším úsilí snaží zvelebit tuto památku, aby do Olympijských her, bylo Město zase nové a krásné jako za dob císaře Puyiho. Proto jsme se tam vypravila, protože někdy později třeba nebude přístupné vůbec…

Zakázané město- v tom jméně je cosi tajemného a lákavého. Je však lepší si ponechat jen zdání, protože realita zas tak romantická není. Kdo jednou projde celé Zakázané město, nemusí už chodit nikam jinam, protože už vám je naprosto jasné, jak vypadá stará čínská architektura. Projezdila jsem pár měst a můžu konstatovat, že všechno je nemlich to samý. Zakázané město je vskutku obrovské a vcelku i impozantní veledílo. Jenže celé je postavené v jednom duchu, takže když projdete třetí bránu a zase vidíte ty stejný baráky a stejná prostranství, tak vás to začne nudit. Hlavně je tu asi nejvíc turistů, co jsem zatím v Číně kdy viděla. Prostě Zakázané město už není místem zakázaným, bydlištěm císaře, jenže továrnou na turisty a vláda z toho taky pěkně rejžuje. Lístek pro dospělé stojí 60 kuaiů (180 kč) a pro studenty dvacku. To mě teda pěkně naštvalo. Prošla jsem tam pár muzejních místností s popisky v čínštině, takže jsem z toho moc moudrá nebyla. Většinou tam vystavují nějaký mingský porcelán, což mě taky moc nebaví, protože mě přijde kýčovitý. Asi nejvíc jsem si užila sezení na lavičce , první jarní paprsky a drahou zmrzlinu. Zkrátka a dobře, když jste jednou v Pekingu, tak Zakázané město vidět musíte, ale jen kvůli tomu jménu.

Forbidden City, Beijing

FRAGNANT HILLS 香山

Voňavé hory se tyčí západně, asi půl hodiny jízdy busem z pekingské smradlavé periférie. V Číně mají takový nedobrý zvyk vybírat vstupné na každou horu a za každý prd. Takže i zde. Na druhou stranu si říkám, dobrá, kdyby vstupné nevybírali, tak by turistická místa byla asi úplně zdemolovaná pod nátlakem lidí, protože ne každý žlutokožec si může dovolit zaplatit vstupné, když beru v potaz, že průměrný plat normálního Číňana je asi pět kuaiů.

Měla jsem za to, že když lidé horolezí, tak je to s cílem vidět nějakou impozantní krajinu. Ale to by to však nesmělo být za pekingským humnem, které je naprosto zdevastované. Fragnant hills samy o sobě je vcelku pěkné místo, dole na úpatí je pečlivě udržovaný park s rašícími květy na stromech, altánky, chrámkem, pagodou, jezírkem, prostě klasický čínský park. Jen finální výlez na vrchol je dost zklamání. To, že jsou na každé hoře schody, na to už jsem si v Číně zvykla, a strašlivý výhled se dal předpokládat. Koukáte do zasmogoané plochy se špičkami továren, které prorážejí onu vrstvu šedivého smogu. Číňany to evidentně moc nezajímá, protože se tváří spíš, že se sem vyškrábali proto, aby si dali na vrcholu v bufetu saussage a nudlovou polévku. Skvělá to satisfakce.

Frangnant Hills 香山, Beijing

UMĚNÍ V DASHANZI  大山字

Staré tovární haly z doby kulturní revoluce na severovýchodní pekingské periferii, kde se vystavuje současné nonkonformní umění, to je Dashanzi. Krása se zde spojuje s hnusem a tíživostí celého místa. Je to skvělé místo se silným geniem loci. Na zdech jsou zachované či grafitti přesprejované Maovy slogany. Každá doba má svůj street art. I komunistické slogany jsou svým způsobem uměleckým výtvorem, alespoň tak působí ve změti dalšího vystavovaného umění, které je dost často inspirované dobou let šedesátých a sedmdesátých. Jako by se lidé nemohli té noční komunistické můry zbavit a stále se promítá i do jejich tvorby. Občas to působí dost neoriginálně, když umělci používají Maovu bustu či jeho portrét na všechny způsoby, ale je evidentní, že se s tím musí nějak vyrovnat a že tato umělecká generace tak činí. Čínská současná umělecká tvorba je proto dost specifická, obsahuje  spoustu politických narážek, a odlišuje se tak od evropské současné tvorby, která, jak se zdá, se od politických konotací odklonila.

Chinese Ironic Art in Dashanzi

Jinak, začínám číst svou první čínskou knihu. Je to dost záhul, takže většinu času listuju ve slovníku. Ale lepší, než ty brainwashing texty, co musíme číst ve škole. To už mě vážně nebaví. Koupila jsem si eseje od Zhou Zuorena, bratra proslaveného Lu Xuna, který pobýval ve 20. letech nějaký čas v Japanu a psal o tom. Potřebuju nějakou intelektuální zábavu, jinak mě čínský intelektuálně prázdný způsob života zničí. Čína je prázdná. Lidé zde neznají, co je to krása a estetično. Možná proto přijde mému čínskému kamarádovi Praha a Peking stejný.