Polský soc-architektonický trip – část 1. BP>>>UH>>>HAV>>>KAT>>>WA

Už je to dlouho, co jsem publikovala nějaký cestovní zápisky (loňský cestovní deník z cesty s Janou stopem z Chorvatska do Kosova mám rok rozepsaný a nikdy jsem se neodhodlala ty zběsilosti, co jsme po cestě zažily, publikovat, ale třeba ještě bude příležitost, jestli uveřejním krátký hraný film based on true hitchhiking events, ve kterém jsme si tam loni zahrály, když jsme po dlouhé cestě dojely na kinokabaret do Prizrenu – a taky ještě nespatřil světlo světa, protože na finální verzi už rok čekáme od bulharské režisérky Boryany). Tak teď sedíce ve vlaku směr Varšava něco do iPadu naťukám a třeba i pošlu do světa…
Podnikla jsem v pátek (29. července léta páně 2016) dlouhou cestu několika vlaky z Budapešti do Polska s milou mezizastávkou na LFŠ v Hradišti, kde jsem za večer stihla 3 filmy, nějak se to sešlo a viděla jsem samé vztahové bijáky: Viscontiho Vášeň – jeho první barevný, anti-neorealistický, operou ovlivněný, výpravný historický film z 19. století z doby rakouské okupace severní Itálie o italské hraběnce v Benátkách vášnivě zamilované do rakouského sexy vojáka, který ji však využije jen kvůli jejímu bohatství a hraběnka se nešťastnou láskou na konci zblázní, dále nový Wasilewskiho film Spojené státy lásky o podivných ženách a jejich komplikovaných vztazích na polském maloměstě za doby socialismu (skvělá kamera, záběry na architekturu a výborná hláška, kterou tam matka adresuje své dceři: “Tak pojedeme na dovolenou do Československa, abys taky poznala kus světa.” – jediné, co mě po celou dobu sledování filmu rušilo, byly ujetě stylizované colorkorekce, které jsou v současných filmech tak v módě, ale absolutně nekorespondují s estetikou 80. let ), a do třetice půlnoční, česko-rakouský film koprodukovaný FAMU, na kterém dělali i moji spolužáci, Meandros a Thaïs, jakási novodobá antická, totálně surrealistická tragédie o dlouhé cestě hledání Meandrovy ztacené ženy. Nevím, co si o filmu myslet, asi jsem v životě nic podobně divného neviděla a teď v rychlosti se to neopovažuji hodnotit…
Z Hradiště jsem další den po příjemně probdělé noci, kdy jsme se s milým filmovědcem Ondrou dočkali rozbřesku nad zamlženým parkem za zvuků Kiliána Nedoriho linoucí se z divadelního stanu, s lehkou kocovinou pokračovala dál směr Polsko s mezizastávkou na legendárním nádraží Havířov, jež se naštěstí podařilo zachránit před zbouráním, a v rychlosti jsem vyběhla, abych si tuhle výjimečnou českou brutalistní památku nafotila a natočila. Cesta vlaky byla celkem strastiplná – díky nějaké nehodě měly všechny navazující vlaky zpoždění, ale naštěstí poslední vlak do Katowic jsem jen tak tak stihla, a zároveň jsem si opět na vlastní kůži vyzkoušela sexuální harašení a to, že se nebohé česko-japonské, samotně cestující dívky nikdo nezastane, když se mě nějakej ožralej Polák snažil hmatat na nohu a já ho vykopla z kupé a on na mě cosi v polštině řval a pak se začal křižovat. Opravdu bizarní scéna, průvodčí se jako na potvoru ne a ne ukázat, takže jsem pak už po cestě oka nezahmouřila, jak jsem byla z incidentu vyplašená (první obdobný incident se mi stal loni při výstupu z nočního pařížského metra, když mi zase nějakej týpek začal na eskalátorech zezadu hmatat pod sukni – doufám, že tohle nečte moje máma, už by mě asi nikdy nikam na cesty nepustila).
V Katowicích jsem dnes stihla oběhnou a natočit pár soc. památek v centru města, než se ze slunečného parného dne proměnila obloha a odpoledne se spustil strašlivej liják a já i moje sedumdéčko jsme zmokli až do morků baterek. Na nějakou chvíli jsem se schovala pod výčnělek velice sofistikovaně a moderně řešeného Kongresového centra začleněném v kopci hned vedle brutalistní multifunkční sci-fi arény s legračním názvem “Spodek”. Když se déšť alespoň na chvíli utišil, pokračovala jsem tramvají na západní okraj Katowic. Na tramvajové zastávce mi nějaký Polák pomohl koupit v automatu lístek na tram a když vyplynulo na jevo, že nemám drobné zloté, tak mi ho bez mrknutí oka zaplatil a řekl, že to nic není, že to stojí jak jedno pivo. Takže po ožralém, odporném Polákovi zase v mých očích karma polských mužů alespoň o něco stoupla.
Ve čtvrti Kukurydze (kukuřičná čtvrť) jsem se šla podívat na pár moderních, zajímavě řešených paneláků a na brutalistní kostel The Thousandth Anniversary Church, jenž Owen Hatherley zmiňuje ve své knize Landscapes of Communism, a vskutku výprava až někam na katowické sídliště stála za to a tahle unikátní religiózní stavba se zařazuje do top listu nejpodivnějších staveb, co jsem měla šanci na cestách za moderní architekturou spatřit.
V neděli večer, poslední červencový den v měsíci, už usedám na vlak směr Varšava – bude mě tam čekat Agnieszka, filmařka, kterou znám z kinokabaretů (naposledy jsme se viděly letos v Tel Avivu a už tehdy mě zvala, že Varšavu musím vidět a zpracovat ve svém filmu), a poskytne mi na pár následujících dnů střechu nad hlavou, a dále se tam mám setkat s architektem Adamem, ředitelem architektonického filmového festivalu Beton, který mi doporučí méně známé varšavské lokace…. TBC.
Advertisements