Krvavé lekce – dokumentární filmy od GAO XIONJIE a JAMES T. HONGA

Letos jsem měla štěstí se seznámit se dvěma pozoruhodnými osobnostmi čínské dokumentaristické kinematografie. Prvním z nich je profesor filmu a dramatické výchovy na pekingské univerzitě, GAO XIONGJIE, který v Karlových Varech uvedl svůj první celovečerní film WANG LIANG DE LIXIANG (Wang Liangův ideál), a druhý je JAMES T. HONG, americký nezávislý dokumentarista taiwanského původu s živými vazbami na pevninskou Čínu, kde natáčí dokumentární filmy. James T. Hong byl porotcem letošního jihlavského dokumentárního festivalu. V roce 2010 měl premiéru jeho film LESSONS OF THE BLOOD (Krvavé lekce).

Oba filmy se zabývají závažnými společenskými problémy dnešní Číny – první se  zabývá čínskou současností a druhý historií druhé světové války, která je však v Číně aktuální i dnes. Je zajímavé srovnat pohledy a metody dokumentaristů ze dvou odlišných konců, pekingského pedagoga a taiwanského emigranta do USA a posoudit jejich míru nezávislosti na současném komunistickém režimu Čínské lidové republiky. Pozoruhodné je zejména to, že pekingský režisér je k režimu více kritický než newyorský tvůrce, který ovšem disponuje bohatstvím různorodého dokumentárního materiálu, který by v Číně nemohl získat a možností natáčet jak v Číně tak Japonsku. Zajímavá je i  srozumitelnost a univerzálnost obou témat.

GAO XIONGJIE natočil celovečerní hraný dokument resp. film s dokumentaristickými prvky na téma otrockého postavení žen v rodině a extrémní chudoby na současné vesnici. Scénář filmu sám napsal podle skutečného kriminálního příběhu, který našel v novinách a celý případ pak ve filmu rekonstruoval. Po neúspěšném pokusu získat povolení k natáčení filmu v Pekingu se Gao vydal natáčet do své rodné provincie Zhejiang, do vesnice Yongkang, kde pro svůj film najal místní neherce.

Hlavní hrdinkou je dvacetiletá Li, která vždycky snila o vzdělání a o životě v blahobytu města. Její chudá rodina ji však provdala za místního řezníka, aby se měli lépe. Dívka však s mužem odmítla žít a utekla z primitivních podmínek čínské vesnice, aby se mohla emancipovat, vydělávat a studovat a v čínském velkoměstě. Konkrétně  se jedná o starobylé město Hangzhou, kde se  dívce brzy zhroutí ideál o studiu, na které nemá peníze. Začne si vydělávat v masážním salónu jako prostitutka, protože jiná práce pro ni neexistuje.  Když ji její manžel ve velkoměstě po dlouhém pátrání konečně najde a chce s ní strávit placenou noc lásky, vyhřeznou všechna strádání obou zubožených lidí  a film končí ukrutným mordem emancipované hrdinky.

Film je rozdělen do několika kapitol – každá kapitola začíná tradiční čínskou baladou, tzv. quyi, jejíž kaligrafická podoba je uvedena na začátku každé kapitoly. Gaovi se tak podařilo surové skutečnosti filmu odlehčit a proložit drsné, naturalistické scény tradičním literárním, poetickým vypravěčstvím. Film je sice natočen jako fikce, ale využívá mnohé dokumentaristické postupy a užívá i nefixovanou a dynamickou ruční kameru. V mnohých scénách ve veřejném prostoru Gao zjevně nezískal povolení natáčet, a tak jeho kamera autenticky zachycuje reálný život jak na čínské vesnici, tak v čínském městě.  Ve své emocionální působivosti a syrovém realismu je dokument překvapivě ostrou kritikou současné čínské společnosti, která neřeší svízelné, ba drastické, postavení  vesnické chudiny, jež je nucena prchat do měst za obživou, kde končí v nelidských podmínkách. Je i obžalobou přežívajícího patriarchálního systému s nucenými sňatky, kdy se žena stává  otrokyní svého manžela a jeho rodiny. Univerzálním tématem je zde touha mladého člověka naplnit  své sny a ideály, která naráží na společenské bariéry, ale nezastaví se ani před zkázou.

I druhý film nese krev a násilí jak v obrazech, tak v samotném  názvu filmu: JAMES T. HONG  (ve spolupráci s Yin-Ju Chenem) se ve filmu KRVAVÉ LEKCE vrací do historie 2. světové války – konkrétně k velmi citlivému tématu čínsko-japonských vztahů a použití biologických zbraní vůči čínskému civilnímu obyvatelstvu. Hong se rozhodl natáčet poté, co v Japonsku vyšla v roce 2005 učebnice historie pro střední školy, která popírá některá a zamlčuje jiná fakta o krutostech Japonců vůči Číňanům za 2. světové války. Hongův film je reakcí na tuto historickou křivdu. V Číně se tehdy zvedla spontánní vlna odporu, kterou Hong  ve filmu dobře zachytil. Ve velkých městech lidé rabovali japonské obchody, v Pekingu útočili na japonské velvyslanectví. Jádro dokumentárního filmu ale tvoří svědectví dosud přežívajících obětí japonských útoků biologickými zbraněmi v provincii Zhejiang, kde po japonských leteckých náletech  mezi květnem a červencem 1942  zemřelo na tyfus, mor, otravu vody a záhadnou gangrénu 200 000 civilistů.

I Hong má potřebu rozčlenit film do kapitol – rozděluje ho do 11 lekcí, prokládá ho množstvím komentářů historiků a politologů z obou stran sporu a četnými dobovými dokumenty, včetně amerických komentářů.  Potud je film stavěn jako typický americký historický dokument. Výchozí tezí filmu je otázka, zda lze revidovat historii. Každý národ si utvoří svou legendu kolem dějinných událostí a opravit zažitý pohled na dějiny je velmi obtížné. Japonci mluví o 2. světové válce jako o patnáctileté válce a hrozivé zločiny v Číně a v celém Tichomoří označují za epizody ve spravedlivém boji Japonského císařství za silné postavení Východní Asie, kterou od 19. století kolonizoval a vysával světový kapitalismus. Číňané hovoří o  hrdinné čínské vlastenecké válce proti japonským okupantům. Prof. Martin Formanski ve filmu sice uznává, že se v Číně děly hrůzné věci, ale dodává, že fakta nemají tváře a povědomí o zločinech Japonců v Asii vybledla v mysli Američanů  již dávno, ačkoliv za války byli Japonci úhlavní nepřátelé USA. Když v roce 1964 proběhla v Tokiu úspěšná Olympiáda a Číňané naopak zkoušeli v mongolské poušti atomovou bombu, znaménka sympatií vůči oběma zemím se obrátila. Dnes je situace taková, že se japonský premiér chodí klanět obětem války do svatyně Yasukuni v Tokiu a v učebnicích dějepisu se tak těžké válečné zločiny, jako byl v roce 1937 masakr v Nankingu, kde japonská vojska zavraždila 300 000 civilistů,  relativizují následnou atomovou obětí Japonců v Hirošimě a Nagasaki v roce 1945. Pomalu blednou i svědectví o hrůzném užití biologických zbraní, které japonský speciální  vojenský útvar 731 zkoušel a vyvíjel v mandžuském městě Harbin už od okupace Mandžuska v roce 1930. Japonští vědci a lékaři tam vyráběli zvlášť zákeřné zbraně biologické zkázy, které  pak masově nasadili právě v Číně. Tříměsíční biologické útoky na čínské vesnice hluboko za frontou v provincii Zhejiang svržením pytlů nakažených blech a jedovatých posypů byly odvetou za pomoc místních lidí pro americké letce, kteří v této oblasti havarovali s 16 letadly po prvních bombardovacích útocích na Tokio v dubnu 1942.  Americkým letcům z operace Doolittle tehdy došel benzin právě nad touto venkovskou oblastí a museli přistát padáky. Jen posádky dvou letadel dopadly japonské okupační armády, zbytek zmizel v čínském zázemí s pomocí prostých venkovanů. Odvetou Japonců byly celé vesnice s otrávenými a zmrzačenými mrtvolami.  Stovky Lidic. Přežilo jen několik jedinců, tehdejších dětí, kteří vesměs trpí syndromem tzv. shnilých nohou, kdy jim maso na nohou bolestivě hnije po celých šedesát osm let od událostí japonské msty. Několik starců a stařen demonstruje své příšerné rány na kameru a mluví o japonských ďáblech.

Většina ze dvou set tisíc obětí těchto „ďáblů“ za strašných bolestí zemřela, jen malá skupina přeživších starců s pomocí místní právničky se u japonských soudů bezvýsledně domáhala bolestného a odškodnění. Čínská vláda jim v tomto procesu jakkoliv nepomohla. Mlčí i velký mramorový pomník, který pro vynálezce biologických zbraní z útvaru 731 dosud vévodí hřbitovu u svatyně v Tokiu. Japonská vláda odškodnění čínských obětí nikdy neuznala jako problém „kulturně složitý“. Premiér Koizumi se před pěti lety Číně formálně omluvil, ale japonský císař ještě dosud ne.

Režisér Hong se tématem biologických zbraní zabývá dlouhodobě a detailně – již v roce 2007 natočil dokument o jednotce japonské císařské armády 731, která během čínsko-japonské války testovala biologické zbraně na civilistech a přivodila smrt 200.000 obyvatel. Ve filmu Krvavé lekce toto téma dále rozšiřuje o nové pohledy a další svědectví a prohlubuje kladením nových otázek. Ukazuje, že historie je stále otevřená k poučení  i pro dnešní svět. Univerzálním tématem filmu taiwanského Američana je  historický revizionismus. Objektivní pravda o dějinných událostech se musí  vyjevovat, i když lze jen těžko změnit pohled na historii. Dokumentární film je pro tento úkol ideálním médiem a oba čínské dokumenty to pádně a drasticky dokazují.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s