FILM: “My Barefoot Friend”

MY BAREFOOT FRIEND (Můj bosý přítel)

Režie: Seong-Gyou Lee, Jižní Korea, 2010

My Barefoot Friend

V soutěžních filmech na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu (IDFA) figuroval korejský snímek My Barefoot Friend, příběh o bosonohém rikšovi Šalimovi. Film nás zavádí do prostředí kalkatských ulic, což je prostředí špinavé a chaotické, avšak vizuálně velice vděčné. Kamera mistrovsky zachycuje kolorit chudých, ukřičených, přeplněných ulic, kde se hemží chodci vedle motorových tuk-tuků, taxíků a desetitisíců rikšů.

Námět filmu

Příběh filmu není nijak překvapující, není tam nic, co by zcestovalý divák nemohl čekat od dokumentu z rozvojové části světa.  Šalim je pětapadesátiletý rikša, který do Kalkaty přišel jako mladík za obživou z chudého Biháru, ale za celý život se mu nepodařilo vydělávat jinak, než tvrdou dřinou se starou rozpadávající se rikšou, s níž bosky běhá po ulicích. Šetří každou rupii, aby si mohl koupit vysněný motorový tuk-tuk a zaopatřit rodinu. Jeho dvacetiletý syn žije na opačné straně země v daleké Bombaji, kde ho stihne prasečí chřipka a Šalim se za nemocným synem vydává. Ten žije stejně bídně jako jeho otec, spí na zemi v ubikaci s dalším tuctem lidí a živoří v naprosté bídě. Zdravotně stejně špatně je na tom i Šalimova žena, která je dlouhodobě neschoppná práce a skomírá na rohořži v v koutku malého přístřešku z plechu. V průběhu filmu na nějakou dobu onemocní i strhaný Šalim, který promrzlý běhá s rikšou po kalkatských ulicích po kolena ve vodě i v období přívalových dešťů  a monzunů a užene si zápal plic.

V dalším plánu sledujeme příběh mladého rikši Manoje, který by dobře mohl být Šalimovým synem. Šalim zasvěcuje Manoje do všech triků a úskalí kalkatské ulice. Nešikovný Manoj je ve své profesi úplným nováčkem a jeho zákazníci ho dost často podvádějí a nechtějí platit. Od Šalima se mladík učí, jak podvodům zabránit.  Jejich vztah však znamená pro oba více než  vztah otec a syn či vztah učitel a žák. Manoj totiž potřebuje otce, kterého v nejcitlivějším věku ztratil drastickým způsobem. V průběhu filmu vypadá velice zkroušeně a nakonec se dozvídáme, proč má trvalou depresi. Jeho otec byl násilně zabit v jeho rodné provincii Bihár, když byl ještě malý kluk a až nyní po deseti letech čeká jeho rodina na soud s vrahem, místním bohatcem. Shodou okolností korejský režisér filmu právě v Biháru před deseti lety natáčel dokument a ve starých materiálech vraždu zaznamenal a podařilo se mu v davu kolem podříznutého muže identifikovat i malého Manoje. Tyto staré záběry do příběhu o dospělém Manojovi zařadil, ale bez vysvětlení pozadí divák nepochopí, že se jedná o autentické záběry, neboť se jeví jen jako hraná ilustrace, dokumentaristický  trik.

Manoj se ze svého šoku nemůže vyléčit, ale šok ho nezabije, ani Šalimův syn ani Šalimova nemocná žena se nevyléčí, Šalim sám zůstává po dalším roce útrap ještě chudší než dřív. Film tedy nemá žádný happy-end. Dokument jen ilustruje těžké osudy kalkatské chudiny a líčí chudé hrdiny z ulice v jejich všeobecně lidské dimenzi- jako otce a syny, muže a ženy, trpící, zápasící, milující a – přijímající svůj osud jako nezvratný úděl. Tím je pro nás zviditelňuje a přibližuje. Učí nás je znát, chápat  a soucítit s nimi.

 

Téma filmu

Jaká je však vyšší rovina tohoto dokumentu, jaké je jeho téma? Režisér Lee přistupuje ke svým hrdinům z hlediska své původní profese. Po studiích  speciální pedagogiky pracoval v terénu jako sociální pracovník a teprve ve zralém věku ho tato práce přivedla k dokumentárnímu filmu. Většinu svých filmů  natočil daleko od domova, v oblasti Indie a Nepálu. Lee  poprvé potkal  Šalima před deseti lety a v roce 2009 se za ním znovu vydal, aby v jeho příběhu zachytil situaci desetitisíců kalkatských rikšů. Během celého roku natáčení v Kalkatě navázal režisér s Šalimem přátelský vztah. Režisér ke svým hrdinům zaujímá empatické stanovisko a osudem zkoušeného Šalima nazývá svým přítelem, ačkoliv je mezi nimi propastný rozdíl ve společenském postavení. Je jen těžko představitelné, že by se bohatý jihokorejský filmař a chudý rikša z indické Kalkaty mohli stát opravdovými přáteli. Ale jak ukazuje tento film, i takové vazby mohou vzniknout a rozvíjet se. Režisér je sám otcem, a proto humánně zachycuje příběh stejně starého člověka, žijícího na jiném kontinentu.  Filmem o rikšovi Lee vybízí také k zamyšlení o povaze přátelství – jak je možné je uchopit a vnímat. Ukazuje, že přátelství nezná hranice a hluboké  pouto může vzniknout i mezi lidmi diametrálně různých vyznání, národností a sociálních vrstev.

Práce s kamerou

Protože režisér dobře zná různé končiny rozlehlé Indie, nenabízí kamera jeho dokumentů běžný pohled turisty, který je zaujatý exotičností a barvitostí země. Důvěrná znalost prostředí je v režisérově práci s kamerou citelně znát. Z chaosu indické reality vybírá typické detaily, materiály, architektonické prvky, ale i pachy a vůně.

Jeho kamera se často dívá na okolí očima chudiny žijící v prachu ulice – zespodu, ze dna společnosti. Spodní perspektiva při běhu Šalima s rikšou po ulicích je neobyčejně působivá. Právě tak průhledy na realitu skrze loukotě kola rikšy, nebo detaily vrásčitých rukou, zatrvrdlé kůže na nohou či bezzubých dásní a rozcuchaných vousů zbědovaného Šalima. Vedle působivých detailů  dokument nabízí také pečlivě prokompované celky indického  města či indického venkova a krajiny, která Šalimovi ubíhá před očima při jeho cestě do Bombaje za nemocným synem. Ani na cestě vlakem napříč Indií kamera neopouští pohled na svět skrze Šalimovy oči – krajina je stále v pohybu, je dynamická, střídá den a noc a jasnou i zamračenou atmosféru. V protisvětle zapadajícího slunce například v magickém klouzavém pohybu sleduje rychlou jízdu chlapců na bůvolech mezi rýžovými poli při návratu domů z pastvy.  Právě ve vizuální stránce je tento dokumentární film nejvíce pozoruhodný.

Reflexe o dokumentu

Toto vyprávění z Kalkaty jsem si ale k recenzi mezi spoustou shlédnutých dokumentárních filmů zvolila z jiného důvodu – při jeho projekci jsem si naléhavě kladla otázky související s etikou režiséra a členů štábu při natáčení dokumentu nebo reportáže. Jak dalece důvěrný může být vztah mezi zobrazovaným a zobrazitelem? Má režisér právo vstupovat do intimního prostředí života jiných lidí, a  tak narušovat posvátný prostor jejich soukromí?  Do jaké míry režisér zdokumentováním života chudého Inda tomu člověku pomáhá a od kdy už objektivem kamery narušuje svobodu a lidskou důstojnost svého objektu? Může se režisér emocionálně angažovat v životních osudech zobrazovaného člověka? Anebo si vždy musí zachovat racionální odstup, aby ho tragédie lidí, které občas kamerou zachytí, zcela nevyčerpaly? Má mít režisér dar empatie a  spoluprožívat osud jedince, o kterém točí film, anebo má se má citově uzavřít a sledovat objekt jako chladná optika jeho kamery?

Děj filmu začíná retrospektivně v momentě, kdy zoufalý rikša Šalim, hlavní protagonista filmu, odbíhá ze záběru a křičí na štáb, aby ho už nenatáčeli, že už má kamery a všeho kolem plné zuby. Divák má tedy hned od první chvíle potřebu bilance, jak daleko až může režisér jít, aby zcela nenarušil soukromí hlavního objektu natáčení. Režisér s kamerou přichází ve svém vyprávění ke svému objektu intimně blízko, občas až za hranici únosnosti. Režisér v těchto momentech, kdy snímá nemocného člověka nebo člověka trpícího a v bolesti, zabíhá až do naturalistických záběrů a zachycuje utrpení v plném rozsahu.  Má na to morální právo? Má režisér právo takhle hluboko zasahovat do osudu jiných? Vždyť vztah režiséra k jeho objetu, skoro se chce říci oběti, mnohdy není víc než pracovně-právní smlouva, kde režisér i jeho „herec“ spolupracují na společném díle a to je na čas přirozeně sblíží, ale nejde zde o spontánní přátelství, ale spíš o sňatek z rozumu, zejména, když režisér svému „herci“ za jeho výkony platí.

 

Etické problémy dokumentaristy

Tato morální rovina tvorby dokumentárního filmu, kterou jistě řeší každý dokumentarista, se ještě dále rozvíjela po uvedení filmu v Amsterdamu, kam režisér Lee z Koreje přijel film uvést a diskutovat o něm. Řekl, že chtěl pozvat i svého přítele z Indie, Šalima.  Ale ten odmítl, protože údajně nemá identitu, neví kdy se narodil, nemá dokumenty a úřady mu tedy ani nemůžou vystavit cestovní pas. Odmítl ale Šalim pozvání svého „přítele“ na cestu do Amsterdamu skutečně kvůli pasu? Vždyť všichni diváci v sále vědí, že Šalim nemá ani boty natož šaty na cestu. Všichni v sále vědí, že by měl Šalim z letadla i Amsterdamu těžký šok a trauma z jiné civilizace by pro něj bylo skoro stejně strašlivé, jako byl pro Manoje moment, kdy spatřil svého zavražděného otce. Lidi v sále to vědí jasně, jasně to cítí a nikdo jim nemusí nic vysvětlovat. Prostě není možné, aby trpící chudý člověk z Kalkaty živě vstoupil do kruhu evropských intelektuálů, aniž by utrpěl na duši zranění těžší, než je jeho chudoba – ztrátu lidské důstojnosti. A právě tohle poznání bylo na celém promítání asi nejzásadnější.

Z tohoto uvědomění  mi vlastně došla odpověď i na otázky po morálce autora dokumentu. Ve vztahu režisér a jeho objekt nemůže vzniknout rovnoprávný vztah přátelství.  Empatie je pro práci nutná, to by jinak nebylo možné s druhým člověkem rozmlouvat a točit ho, ať už zdarma nebo za peníze. Navázat vztah se zobrazeným je nutné, ale musí se kontrolovat rozumem a  soucit nesmí převážit nad profesionalitou, jež káže zachovat chladnou hlavu. Onen vztah režisér dokumentu versus  jeho objekt je jen pracovně právní. Režisérovi nejde o vlastní navazování přátelství s objektem, ale o rozšiřování vědomí těch druhých, diváků. O vzbuzení jejich soucitu a o rozšíření jejich vědomostí, jež odbourávají strach z neznámého. V tom smyslu má práce režiséra hluboký etický význam. Učí lidi poznávat svět. Ale režisér sám zůstává osamocen – jeho vazby vůči zobrazenému jsou jen iluze.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s