Psaní z dáli z Guatemaly

Santiago de Atitlan - u jezera Lago de Atitlan

Milí přátelé, buenas dias!

po 10 dnech strávených v Guatemale konečně zasedám za počítač a doufám, že snad zas nevypadne elektřina, což se tady při dešti stává víceméně pořád protože období dešťů tady akorát začalo, a podaří se mi připojit na internet, abych se s vámi podělila o první dojmy.

Jak jsem se tady vůbec ocitla-při hledání práce v Praze jsem narazila na inzerát: hledáme někoho, kdo by byl ochoten a schopen odjet do Guatemaly do 14 dní. Hm… Tak jsem šla na interview a vzali mě. Jedná se o francouzskou neziskovku Together, která má pobočky i v ČR, Lucembursku a Estonsku, čili účastníci programu pocházejí z těchto zemí. Nějakým nedopatřením jim druhý člověk z ČR odmítl, tak sháněli narychlo náhradu a našli mě- ideálního kandidáta. Podmínkou bylo, aby byl kandidát bud nezaměstnaný nebo aby měl nějaký slabší sociální background nebo nevystudoval VŠ. V mém případě A. je správně – nezaměstnaná půl roku.

Jedná se o Evropskou dobrovolnou službu (EVS), což je dobrovolnický program dotovaný Evropskou komisí, a organizace Together rozjela pilotní projekt mimo Evropu v centrální Americe. Za normálních okolností se dobrovolníci hlásí do projektu několik měsíců dopředu a prochází výběrovým řízením, já měla jako obvykle štěstí a vzali mě hned z fleku a odjela jsem hned- respektive s desetidenním zpožděním kvůli islandskému vulkánu, který toho času paralyzoval vzdušný prostor nad celou Evropou. Dobrovolníkům je hrazena zpáteční letenka do Guatemaly (27 000kč), skromné ubytování ve škole, jídlo, hodiny španělštiny a tzutuhilštiny (jazyka domorodců) a úvodu do májské kultury a dostávají kapesné 50E, což je v Santiagu Atitlan, místě konání projektu, v mnohých rodinách průměrný měsíční plat. Jsou plánovány 2 turnusy po 10 dobrovolnících, na 1. turnus se nás však sjelo jen 7- já, Honza z ČR, Kaisa a Riin z Estonska a tři nafrnění Frantíci (jak jinak) Marie, Pierre a primadonka Carina, u které absolutně nechápu, jak ji mohli vybrat, protože odmítá komunikovat anglicky a navíc nad vším ohrnuje nos, nic se jí nelíbí, stejská se jí po domově, nechce jíst lokální jídlo a všechno bojkotuje. Bohužel takoví lidé notně rozbourávají morálku celé skupiny.

Přiletěla jsem 26.dubna v noci, po náročném 24hodinovém letu Praha-Amstr-Houston (TX)-Guatemala City. V Guatemala city jsem strávila naštěstí jen dva dny namísto plánovaného týdenního školení, protože už tak jsem měla dost časový skluz. Bydlela jsem v guatemalské spoluúčastnické neziskovce Pro Paz. S šéfem Pro Pazu Mariem Salinasem jsme hned druhý den šli jako hosté do místního rádia Faro Cultural, abychom tam mluvili o volunteeringu. Všechno bylo en espanol, takže jsem skoro nic nerozuměla a sama jsem mluvila anglicky a simultánně to tam překládali. Tak abych to shrnula, GUATEMALA CITY není zrovna nejhezčí místo na týhle planetě – velké, zasmogované, horké a podle všeho i celkem nebezpečné město. Kolem každého baráku je ostnatý drát a těžké nedobytné dveře a policajti na každém rohu a oblasti se slumy také nejsou výjimkou. Zkrátka a dobře, viděla jsem už i pěknější a sympatičtější místa. Pak už odjezd busem do SANTIAGA ATITLAN- 3hodinová cesta v rozkodrcaném autobuse (30Q) americké výroby (staré vyřazené školní autobusy), takovým podobným jsem jela v Himalájích do Lehu, deja vu – v divočejších zatáčkách jsem vyskakovala půl metru nad sedačku, no prostě paráda, lepší než horská dráha.

Hned následující den po příjezdu a aklimatizaci a otřepání se z kulturního šoku zde v Santiagu (ubytování je opravdu velice skromné a možná už jsem na to trochu stará a trochu víc pohodlná?) jsme s místním koordinátorem projektu Diegem Tzinou obešli místní organizace, pro které budu pracovat.
Náplň práce záleží jak na dovednostech dobrovolníků, tak v pracovní nabídce zde na místě v Santiagu Atitlan, což je malé město u jezera Atitlan s májskou populací, kde většina lidí nemá řádné vzdělání (především ženy-přes 50% jich tu je negramotných), zato však jsou tady všichni pobožní až hrůza, a na 45 000 obyvatel je tady přes deset kostelů!!! (křesťanských, babtistických, evangelických a bůhví jakých ještě). Každý večer se z města ozývají gospely-zrovna teď datlujíc do notebooku na verandě školy nějaké slyším, jinak městečko uléhá už kolem desáté, avšak všichni jsou tu bdělí už od svítání. Hned u školy je mašina na zpracování kukuřice, zdejšího hlavního potravinového produktu – ano nacházím se v zemi Lidí kukuřice, jak se Guatemalané někdy přezdívají – a ta dělá strašný randál a o co hůř, spouštějí ji už v 5:30 ráno! Takže v půl šestý je nechtěný budíček, špunty do uší nepomáhají, protože mašina dělá větší bordel než vrtačka a v sedm je pak snídaně. Pracuje se od osmi do jedné a pak od dvou do pěti. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu muset vstávat tak brzo! Lokální kuchyně je poměrně monotónní- tortillas, kuře, rýže, vajíčka na různé variace, rozhodně však žádné kuchařské umění.

Idea projektu je taková, že dobrovolníci rotují po týdnu po organizacích. Jedná se o učení angličtiny na základní škole Santiaguito a na střední škole cestovního ruchu, práce s postiženými dětmi v ADISA centru a výpomoc v dílně pro postižené, výpomoc v medickém Cetre de Salud, tam se chodí po mnohočetných rodinách (není výjimkou, že matka má deset dětí a ani si nepamatuje jejich jména, natož pak datum narození) a zkoumá se podvýživa a zdravotní stav místních dětí mimojiné. Další práce asi časem přibude- pro kluky se plánuje výpomoc na stavbě v nové osadě, která se staví kousek za městem, aby se tam nastěhovali lidé, kterým v roce 2005 vzal hurikán Stan střechu nad hlavou a pohřbil tehdy pod rozbahněnou zem na 500 lidí- jejich těla se nikdy nenašla.
Domluvila jsem se s lidma s ADISy, že o nich budu točit dokument respektive mě o to sami požádali. Už se pracuje na scénáři, tak snad z toho vznikne něco zajímavého. Jinak jsem udělala nějaké nenápadné záběry na mobil v San Pedru, městečku na opačném břehu jezera, kam jsem se vypravila na nedělní trh. Avšak lidé zde všeobecně nemají rádi, když je někdo fotí, natož pak filmuje, prý jim kamera krade duši, takže pro své filmařské záměry budu muset nejspíš dostat povolení a posvěcení od starosty města. Taky jsem měla v plánu tady uspořádat malý filmový festival latinsko-amerických dokumentárních filmů, ke kterým jsem již pracně obdržela promítací práva atd, ale když tady tak pozoruju úroveň vzdělání a vůbec jak tady probíhá každodenní život, tak si myslím, že nejspíš od záměru budu muset opustit. Zdá se, že polovina domorodců v životě nebyla v kině (vlastně jsem tady nic jako kino anineviděla) a natožpak jim pouštět lidskoprávní filmy z Kuby nebo Mexika. V celém městečku je jen pár lidí, co umí alespoň trochu anglicky, ale není se čemu divit, ve škole se to nikdo pořádně nenaučí, protože májské paní učitelky angličtinářky jsou o lekci napřed před studenty- a to doslova a do písmene a děti ani nemají učebnice. Počítačová gramotnost je tady taky minimální, děti ve školách se učí psát na prastarých psacích strojích a pak teprve přecházejí k práci na počítačích a dovolit si koupit počítač může jen málokterá rodina. Ve městečku je pár netových kaváren s mizerným připojením, kde povětšinou sedí místní omladina (rozumněj kluci), která sjíždí online fotbal nebo občas i porno.

Co se týče cen, byla jsem dost překvapená, že Guatemala jakožto rozvojová země není zas tak levná, jak by se mohlo zdát. Příklad cen tady v Santiagu (1$ = 8Quetzal): Ubytování- jednoduchý pokoj pro jednu osobu 600Q, průměrný plat těžce pracující osoby 1800 Q (225$), hodina internetu 5Q, cigarety 14Q, pivo Gallo 0,3l 8Q, libra hovězího 20 Q, libra kuřecího 10Q, půl litru balené vody 4Q. Většina lidí tady nemá stálý příjem a dělají různé kšeftíky. Většinou nevydrží pracovat déle než měsíc a po první výplatě přestávají pracovat až do té doby, než utratí veškeré finance a pak zas hledají práci. Já jsem prosím pěkně své kapesné rozšustrovala během prvního týdne, a to jsem si myslela, že tady s tím v pohodě vyžiju. Takže jsem šla měnit své záložní dolary do místní banky, kde stálo ve frontě asi 30 vesničanů čekajíc ve frontě na výplatu.
Taky jsem zašla k místnímu holiči (25Q) a byla jsem poměrně příjemně překvapená že neudělal na stojáka šmik-šmik jako mě naposledy stříhali v Mexiku, nýbrž jsem měla pocit že dokonce i umí stříhat.

Toť vše, pokračování příště in English! HASTA LUEGO!

ZDE můj článek o Guatemale s názvem “DOBROVOLNÍKEM U GUATEMALSKÝCH MÁJů” z webu http://www.nazkusenou.cz

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s