Filosofické práce Egona Bondyho

Bondy jako taoista

 Úvod-důvod

1. dubna 2007 zemřel ve věku 77 let spisovatel, básník, filosof a guru několika generací nonkonformní mládeže Egon Bondy. Narodil se jako Zbyněk Fišer 20. ledna 1930 v Praze v Podolí a Praze také žil po šedesát let až do roku 1989, kdy přesídlil do Telče a od roku 1992 pak do Bratislavy, kde psal a tvořil posledních patnáct let svého života. V padesátých letech psal především poesii. V roce 1962 získal doktorát z filosofie a v době tání socialismu v předvoji Pražského jara vydal knihu Útěcha z ontologie (1967), jež byla o dva roky později normalizačními komunisty odsouzena jako filosofická úchylka tvořící bázi „plíživé kontrarevoluce“„socialismu s lidskou tváří“ (ačkoliv se vůbec nezabývá politikou , nýbrž ontologickými otázkami). Od sedmdesátých let žil z mizivé penze jako invalidní důchodce a působil jen mimo oficiální struktury. Stal se ideologem undergroundu. Jeho životní epizody jsou dostatečně známé z děl Bohumila Hrabala, z jeho vlastních memoárů (Prvních deset let), a nakonec i z jeho autobiograficky zakotvených literárních děl, kterých po sobě zanechal přes padesát. Jako literát, básník a vzdělanec s výjimečně hlubokým a širokým rozsahem znalostí se dočkal patřičného uznání již za života – po Hrabalově smrti byl považován za nejlepšího žijícího spisovatele v Čechách (ač žil na Slovensku). Ale jeho filosofické dílo bylo v akademické obci přehlíženo jako dílo nepůvodní, kompilační, nedostatečně systematické a „nevědecké“. Bondy je dosud považován spíše za básníka než za filosofa. Přesto je z našich filosofů zřejmě jediný, kdo byl schopen obsáhnout a s jasně popsat a srovnat filosofický odkaz evropské i východní filosofie a šíří svých znalostí přesahoval specialisty na vymezené filosofické obory. Jeho filosofické dílo nesmírně rozsáhlé a stejně jako v jiných oborech své činnosti je i v kladení a explikaci filosofických otázek Bondy podnětný zejména pro mladou generaci. Bondyho filosofický přínos lze tedy označit spíše za pedagogický a komparativní.

1. května 2007 se ve Velké aule FFUK na Palachově náměstí sešlo na vzpomínkové diskusi o odkazu EB svolané Filosofickým ústavem 20. století při Akademii věd ČR asi 250 posluchačů, českých a slovenských intelektuálů, politiků, filosofů a literátů, ale i umělců a studentů, kteří na Bondyho vzpomínali, analyzovali jeho básnické, prozodické i filosofické dílo a vydávali svědectví o tom, jak důležitý byl pro vývoj jejich individuálních osudů a pro celou českou společnost. Výsledný dojem z šestihodinové diskuse byl ten, že Bondy ovlivnil nesmírně širokou paletu lidí nejrůznějších profesí, věkových hladin a osobnostního zaměření a pro každého z nich znamenal něco jiného – byl básníkem pro básníky, znalcem tantrismu pro tibetology, spisovatelem pro spisovatele, kunsthistorikem pro umělce, maoistou pro politology, sociologem pro sociology a antropologem pro antropolgy, ideologem undergroundu pro Plastic People of the Universe, oponentem pro Hradní skupinu, fízlem pro Chartisty, maoistou pro trockisty, pivařem pro alkoholiky, marxistou pro komunisty, filosofem pro filosofy atd… prostě každý ho vnímal svým prismatem. Napadl mě příměr, jestli nebyl Bondy vlastně převtělením bódhisattvy Avalókitešvary, který se nabízí se svýma tisíci rukama k pomoci všem lidem, aby jim umožnil vystoupit z marného karmického koloběhu životů. Po pietní diskusi bylo zřejmé, že neexistuje jeden Bondy – teprve s odstupem  času vyvstane jeho obraz z popela (Bondy totiž doslova uhořel). Diskusní plénum se shodlo na tom, že Bondyho odkaz je třeba dále sbírat a zpracovávat. Byly založeny webové stránky, na kterých se budou zlomky bondyovské mozaiky postupně shromažďovat. Filosofickou pozůstalost zpracovává Martin Machovec, o editaci webové databáze se stará Jan Burian (http: sweb.cz/ebondy).

Ačkoliv mnozí vnímají Bondyho jako zarytého ateistu, marxistu či maoistu, nikdo z přítomných na pietní diskusi nezmínil Bondyho jako taoistu. Tak ho vnímám já. Bondy se v posledních letech zabýval překladem Tao te ťingu a jako jednu ze svých posledních prací předloni (na jaře a v létě 2005) ještě jednou revidoval a doplnil své dějiny čínské filosofie, které mají znovu vyjít. Taoismus byl tedy posledním oborem, kterým se ve svém životě detailně zaobíral. V říjnu 2004 měl Bondy přednášku pro studenty sinologie na Ústavu Dálného východu University Karlovy na téma čínské filosofie. Hovořil především o taoismu a jeho základním díle Tao te ťingu, jehož překladem do češtiny z filosofického hlediska se právě zabýval ve spolupráci s naším profesorem Davidem Sehnalem po realizaci slovenského vydání. Jako posluchačka přednášky a čtenářka jeho Čínské filosofie z cyklu Poznámek k dějinám filosofie jsem tehdy jeho myšlenky co nejvěrněji zaznamenala, zapsala do počítače a předala mu je k autorizaci pro případné časopisecké vydání. Bondy mi můj záznam však nikdy autorizovaný nevrátil, ačkoliv jsem se s ním od té doby ještě dvakrát při jeho návštěvách Prahy sešla. Považoval svou přednášku pro studenty za marginální a nepovažoval zřejmě za důležité, aby se jeho „samomluvy“ rozšiřovaly mezi mládeží v neredigované a literárně neupravené, hovorově primitivní podobě.

Bondy byl zjevně nadán mimořádnou mírou talentu emfaticky vnímat minulost, ostře analyzovat současnost a prorocky předvídat budoucí vývoj. Máme o tom celou řadu svědectví v literárních pracích situovaných do hluboké minulosti (Šaman, Mníšek), do autorova mládí (Cesta Českem našich otců) anebo do budoucnosti, kde se fikce velmi přesně po dvaceti či třiceti letech naplnila v realitě(např. Afghánistán, Cybercomics). Proto si myslím, že i jeho porozumění budoucí role tao je interpretací relevantní pro budoucí vývoj na naší zemi. (Alespoň pro mě) Bondyho důvěra v samospasitelné tao naplňuje horor vacuí z budoucnosti na globalizované zeměkouli, ohrožené náboženskou nesnášenlivostí, fundamentalismem islamistů, terorismem, ekologickými a klimatickými riziky a civilizační propastí mezi bohatou euroamerickou společností a hladovějícím třetím světem. Domnívám se tedy, že Bondyho úvahy o taoismu patří ke korpusu jeho filosofického odkazu a ráda bych je touto formou nabídla k dispozici pro další čtenáře, zejména proto, že poselství do budoucna, které v této přednášce zanechal, bylo kladné a optimistické.

Dříve, než předložím přepis Bondyho přednášky pro sinology, pokusím se vymezit Bondyho postoj k náboženství a rekapitulovat jeho pojetí taoismu jako jednoho ze tří základních nábožensko-filosofických systémů Východu. (V závorce vždy odkazuji na Bondyho filosofické eseje a spisy, ze kterých čerpám.)

Taoismus v Bondyho pojetí náboženství

            Už od svého základního filosofického spisu Útěcha z ontologie (1962) Bondy přímočaře sděloval, že je ateista a marxistický, dialektický materialista se sebevražednými sklony a tyto výchozí pozice neopustil, i když, jak se domnívám, je od počátku zpochybňoval. Až na konci svého života zřejmě dospěl k taoismu jako k ideálnímu modelu filosofického uchopení skutečnosti. Ve své první práci říká: „Bůh je v každém případě inteligibilní jsoucno.“(Útěcha IV,s.101)…“jde o ontologický subjekt vědomý si sama sebe“(Útěcha IV, s.103). „..ovšem nemůže být v rámci našeho typu organična“ (Ütěcha IV, s.103). Popírá možnost, kterou zastávali tehdejší marxisté, že by nad bohem byla materiální kosmologická substance povahy neinteligibilní, hmota. A z každé druhé věty na nás z textu ve filosofickém diskursu vykoukne typicky Bondyovský básnický příměr “Předpoklad inteligibility substance, ontologického subjektu, je nutným krokem, nechceme-li zůstat sedět v tůni zoufalství. Bez ohledu na to, zda materialisté tvrdí, že je to nemožné, dovozují teisté, že je to nutné, chceme-li najít v objektivní skutečnosti to, co bolestně postrádáme v ateistickém podání světa: totiž význam, smysl, účel naší i všeobecné existence, nemluvě ani o tak antropologických kategoriích, jako je láska, spravedlnost, naděje apod.“ (Útěcha IV, s.108 ).

Nejen básnická, metaforická řeč, ale i intenzivní hledání Boha jsou charakteristické pro Bondyho ranou práci. Již v Útěše vlastně vyslovuje vyloženě nematerialistickou, dá se říci buddhistickou tézi, že každé jsoucno je nadáno inteligibilitou, vědomím sebe sama a přímo hovoří o átmanu – duši- jako základu reinkarnačního procesu. „Podle panteistické koncepce „spícího boha“ je má duše (átman) jeho přímou součástí, je vlastně jím samým a trvá v neposkvrněnosti procesem životů a v božské indiferenci brahma-átmanu.“(Útěcha s.148). Tuto brahmanistickou koncepci Bondy zavrhuje jako čiré fantazírování. A říká: „Druhá, vlastně jediná koncepce je Buddhovo učení o neexistenci duše (která by byla ve stálé jednotě s bohem). Žádná nesmrtelná duše není a je jen absolutně smrtelná psychika jednotlivce. Subjektem reinkarnačního procesu jsou prvky, v něž se po smrti jednotlivec rozloží. Kvalitu těchto prvků určuje zákon skutkové odplaty“… (Útěcha,s. 148).V buddhismu shledává Bondy v této rané fázi svého vývoje alternativu proti beznaději života bez Boha.

K východnímu myšlení se vrací v životopisu Buddha z roku 1967. V doslovu k druhému vydání z roku 1990 (Problém východní filosofie – Buddha) píše o tom, že evropská filosofie nás provází 2 500 let, zatímco východní filosofii začali zkoumat až v 18. století jen špičkoví vzdělanci, např. Leibnitz, a až v druhé polovině 20. století jsme se dostali k překládání pramenů, jichž v překladu do evropských jazyků existuje sotva 50 procent ( zřejmě ještě méně!). Nedostatek pramenů je podle něj bludně označován za „tajemství východní moudrosti“. „Při vší rozdílnosti Západu a Východu tu však žádný protiklad není a není tu už vůbec žádná tajemná moudrost. Je tu jen specifické akcentování některých stránek, které v evropské tradici také známe, ale nerozvíjeli jsme je tolik, jako zas na Východě nerozvíjeli jiné stránky, které jsou dobře rozpracovány u nás.…Nazíráme-li východní filosofii globálně, můžeme rozlišit tři velké okruhy. Okruh upanišadový, okruh buddhistický a okruh konfuciánsko-taoistický.“(Buddha, s.208). Dále vysvětluje, že zatímco v Evropě došlo k osamostatnění filosofie a tří velkých náboženských monoteistických systémů, jež se vyzbrojily církevní dogmatikou, převládly na východě polyteistické náboženské systémy a silná, na státu nezávislá církev se neetablovala. „Došlo k rozvinutí forem prapůvodních, vskutku pravěkých „ magických“ praktik, které se soustřeďují na psychofyziologické procesy.“ (…akupunktura, jóga, různá tělesná, dechová a bojová cvičení) ( Buddha, s. 210). Ty mají zdraví prospěšné účinky,ale z oblasti filosofického poznání nepřinášejí zhola nic.

Stavy nirvány po meditaci či prožitek nicoty při satori jsou jen mystické individuální počitky bez filosofického obsahu. Přesto nabízel Buddha se svou osmidílnou cestou vedoucí k vysvobození člověka z karmického řetezce asi jedinou moudrou alternativu pro člověka. Nenabízel příští život v ráji, nýbrž definitivní zrušení života a nicotu. „Je dodnes podivuhodné, že toto učení přijaly ihned s takovou účastí masy lidí“ (Buddha, s. 217). Zde se Bondy dostává kruhem zpět ke své výchozí tézi z Útěchy, že život bez Boha a beze smyslu je pro člověka lépe ukončit smrtí, ačkoliv améby nepáchají sebevraždu. V buddhismu tedy Bondy spatřuje celkem rozumnou filosofickou alternativu. Buddhismus však postrádá etickou dimenzi.

Nejvyšší příslib pro budoucí lidstvo proto spatřuje Bondy v konfuciánsko- taoistickém komplexu čínského myšlení „Konfuciánsko-taoistická tradice bude muset být svědomitě zkoumána a přehodnocena. Příliš jsme se zmýlili, když zhruba před sto lety jsme se začali dívat na konfuciánskou tradici jako na suchopár a na taoismus jako na poetizované bohémství V obou případech je situace daleko hlubší a nezbude, než abychom se prostě zase učili číst… V tzv. „duchu Východu“ jsou zakódovány některé zkušenosti, které my jsme nerozvinuté pominuli. To nejvýživnější jádro je ve východním umění a filosofii.“(Buddha, s.220) A historické okolnosti vzniku a vývoje konfucianismu a taoismu dále rozvádí na 380 stranách Čínské filosofie.

Tato kniha by mohla být předmětem další studie, já zde však uvádím jen onen slíbený nepublikovaný záznam Bondyho přednášky pro studenty sinologie z října 2004.

 Egon Bondy: Tao je kolébkou vesmíru

Tao, které se dá vypovědět, není tao.“ Tak začíná kánonický spis z pátého století před naším letopočtem O Tau a ctnosti od Starého mistra Lao-c‘, který se jen v češtině dočkal tří překladů. Tento spis Starého mistra překládají sinologové. Ti většinou mají důkladnou průpravu lingvistickou a literární, ale ne filosofickou. Tíhnou k tomu překládat tento čistě filosofický traktát jako báseň – volným básnivým jazykem ho přeložil zejména Oldřich Král. Ale je to velmi důsledně a tektonicky promyšlená koncepce, kde všechny pojmy a formulace do sebe přesně zapadají a navíc se čtou jako báseň. Protože jsem se poměrně dlouho –asi šedesát let – filosofií profesně zabýval, domnívám se, že jsem k přesnému překladu Tao te ťingu dozrál. Těšil jsem se na něj už od šedesátých let. Letos na jaře jsem dopsal třísetstránkové dějiny čínské filosofie – rozšířenou versi mé starší studie. A pak jsem se vrhl na Tao te ťing. Překládám ho ve spolupráci s dvěma erudovanými sinology – V Bratislavě s Marinou Čarnogurskou a v Praze s Davidem Sehnalem, který je evropskou kapacitou na klasickou čínštinu. A navíc znám celý Tao te ťing verš po verši a slovo po slově nazpaměť odpředu dozadu i naopak. Už v šedesátých letech jsem na tom textu pracoval se sinoložkou Bertou Krebsovou, která ho očistila od některých nepřesností, jež byly v prvním překladu od zakladatele české sinologie Rudolfa Dvořáka z roku 1912. Jeho překlad se jmenoval Kánonický spis o cestě Tao a ctnosti Te. A už v názvu je omyl, protože te ctnost není. To je dogma, které z te udělali až konfuciánci. Z původního překladu obstály jen tři základní termíny: tao, wu-wei a čchi.

Berta Krebsová tvrdí toto:

„Tao, které lze postihnout slovy,

není věčné a neměnné tao.

Jméno, které lze pojmenovat,

není věčné a neměnné jméno.

Bezejmenné je počátkem nebe a země.

Pojmenované je matkou všeho stvoření“

Já onu vstupní část překládám věrně podle významu čínských znaků v jejich rustikální prostotě:

„ Tao, postupuje-li jako Tao, není běžná cesta.

Pojmenování, má-li se stát Jménem, nemůže být obyčejné pojmenování.

Není-li ho – počátek Nebes a Země.

Je-li ho – matka deseti tisíce věcí“

Ten základní pojem tao se většinou překládá jako cesta . Už v prvním verši se znak tao objevuje třikrát – jednou substantivně jako podmět, jednou slovesně – tedy jako putovat – a jednou substantivně jako předmět – tedy jako cesta, pouť. Já se domnívám, že tao je pohyb, kinetický pád do nekonečna, kontinuita. Ale aby pohyb mohl existovat, musí zahrnovat i svůj konec, tedy diskontinuitu. Bez něj pohyb nerozeznáme. Jde tedy o pár kontinuita-diskontinuita, kde ovšem diskontinuita není protikladem, ale opačností. Je to ta situace, kdy vznik a zánik jsou totéž a není zde ani rozdíl časového intervalu. Ovšem v čínštině existuje tento fenomén také jako sloveso, což umožňuje vidět věci daleko jemněji. Jeden anglický učenec přeložil to sloveso novotvarem „to way“. Důležité je, že ten pohyb se může odehrávat jen tady a teď a to nechává dveře otevřené pro intelektuální mystiku.

Další základní termín čchi se běžně překládá jako dech nebo síla. Čchi je evidentně ještě paleolitický termín a původně znamenal mlhu nad močálem, později i páru. Je to fluidum, étér, apeirón, ale i síla, energie, všeobjevující výtah všehomíra, který lze kondenzovat i rozptylovat. A úhelné slovo te je charisma, zvláštní síla, kterou oplývá král. Je mu dáno z nebes. Te je zároveň kouzelná moc jakéhokoliv předmětu. Te je to, čím se vyživuje fluidum čchi. Síla čchi pramení z jednotlivých drobounkých skutků te, které se shromažďují, kumulují, ale také spotřebovávají a transformují, takže se podobají dechu. Te je melonézská mana. Te má objektivní ale i subjektivní složku a existuje samo o sobě, ale i jako lidský skutek. Člověk, který usilovně shromažďuje te ale není o nic ctnostnější než ten, kdo je ignoruje.

Pilný i lenoch, boháč i chuďas produkují te podle zásady wu wej – nezasahovat, nechat věci probíhat, nečinit, ale také činit a mýlit se. Většina životních zkoušek probíhá systémem pokus-omyl. Takže platí i wej wu wej: činit-nečinit. Pro tao není nikdo z nás disfunkční – ani ten, co se celý život pachtí, ani ten, co se jen dloube v nose. Tao bere všechny naprosto rovnoprávně. Buddhismus nás učí mí soucit úplně se vším – nic na světě není jen mrtvá věc, všechno je živé, všechno má svou subjektivitu a všechno má i stejnou cenu- není rozdíl mezi člověkem a modrým mravencem. Buddhistická lhostejnost k zásluhám a hodnostem ale není nezájem – je to jen absence hodnocení, absolutní rovnostářství vůči světu. Chybí zde měřítka naší morálky. Etické konotace jsou zde stejná blbost jako trestní zákon. Etická nesouměřitelnost Východního a Západního myšlení je zřejmá. Na Východě cítíme , že z lidí vyzařuje klid ducha. Jejich vnímání světa je holistické.

Ale plynou z taoistických konceptů třeba nějaké etnické rozdíly? To ne. Fyziologicky jsou stejní jako my. Za Číňany stojí jen jejich ontologická jistota podložená tisíci generacemi. Já se vyznám v ontologii poslepu jako ve vlastním bytě, tak to mohu zodpovědně tvrdit. Na Východě lidi dřeli a trpěli, prošli stejně strašlivou historickou zkušeností – válkami, hladomory, záplavami, epidemiemi – stejně jako my tady na Západě. Ale základní klid v pozadí jejich myslí byl po celou dobu větší. To proto, že u nás navíc trpíme rozpolceností z dualistického vnímání světa. Je tenhle život a za ním život příští, je tenhle fyzický svět a za ním svět metafyzický, je život pozemský a potom peklo nebo ráj. A tak jsme se odnaučili žít v tomto světě a vymysleli si různé chiméry, transcendentno, které musíme dosahovat a které nás mučí. Tenhle základní problém jsme zdědili na základě omylu našich předků, kteří si vymysleli náboženství. Teď je západní myšlení v hluboké krizi a nemůže se hnout z fleku. Už čtyřicet let se marně snaží najít jiné paradigma.

Ale na Východě našli jednoduchou formuli – nirvána je totéž co samsara. Obojí je totéž, nikoliv protiklad, pouze opačné, iluzivní. Je to the sameness. Obé je mámení. Ale úplně jiné než naše kategorie – u nás hledáme hodnoty jako je účel, smysl, cíl, cena, ale ty v objektovém světě neexistují, jsou to jen naše čiré představy, iluze. A jsou to navíc úřednické katagorie. A byrokracie byla u nás po staletí výsadou náboženských elit. Vzešla z toho proklatého západního dualismu.

Taoistická tradice ovlivňuje Číňany i v současnosti. Proto vidím v Číně velkou naději do budoucna. Momentálně v Číně nastupuje v nejnovějším programu socialistické reformy přímočarý thacherismus – ovšem v daleko nebezpečnější variantě než byla ta anglická od sedmdesátých let. V Anglii mají odbory a demokracii, které tam byly určitou pojistkou. V Anglii se přes odbory jít nedá – za nimi stojí tři sta let neprůstřelné demokracie. V Číně nastal kult tvrdého kapitalismu, což je nebezpečí pro celý svět, protože nemáme krytá záda čínskou neutralitou, ale na druhé straně na to sami Číňani nedojedou. Velký skok měl za vrchol civilizace motyku a lopatu, ale tím nemohli nahradit dodávky průmyslu ze socialistického tábora po roztržce se SSSR. Rusové jim odebrali plány staveb i sovětské inženýry a nechali Číňany na holičkách a k tomu se připletla perodická neúroda. Vymřelo jich tehdy asi 20 miliónů – Velký skok byl největší hladomor minulého století. Kulturní revoluce byl Maův pokus zabránit, aby to v Číně nešlo sovětskou cestou. Ani tragedie zvaná Velký skok ani bratrovražedná Kulturní revoluce Čínu nerozvrátily – nic je nezlomilo a teď jsou zpátky na ohromném vzestupu. Základní struktura čínské společnosti je předneolitická – trvá nepřetržitě přes dvacet tisíc let – a to nevyvrátíte žádnou dočasnou politickou doktrínou Na konci 21 století bude Čína mocná a přinese světu naději. Protože zná tao.

Síla te se dnes akumuluje v Číně – a taky v Jižní Americe. Tam mongolská rasa ze středoasijských stepí dorazila přes Beringovu úžinu již v neolitu a existují tam paralely ve vývoji civilizací, později ovšem rozvrácených Evropany. Už ta nejstarší čínská civilizace, erliangská z pozdního paleolitu, musela být oproti zbytku světa nesmírně vyspělá. Nedávné vykopávky v oblasti střední Číny odkryly hrob s kosterními pozůstatky homo sapiens z erliangské doby. Datovat kosterní zbytky lze karbonovou metodou poměrně bezpečně. Kolem té archaické kostry se našly obdivuhodně zachovalé znaky, které v té době patřily náčelníkům, ale také rekvizity, které používali šamani. To znamená, že už tehdy se kouzelník-šaman chopil funkce vůdce klanu. To v žádných jiných civilizacích neexistovalo. Náčelník a šaman byly dvě osoby: náčelník byl voják a šaman blázen – nebo kouzelník, chcete-li. Už v samém počátku civilizace se tedy v Číně náboženské a politické funkce sloučily. A to pak platí pro celý vývoj v dalších historických údobích, kdy v Číně nevzniká zvláštní náboženská kasta jako v Evropě a politická moc zůstává v rukou králů a císařů, kteří mají onen mandát te a ten pak distribuují do společnosti demokraticky skrze systém státními zkouškami prověřované byrokracie.

Každý konfuciánský úředník je v Číně nositelem filosofického náboje te ve smyslu antroposofické orientace. A z toho také vyplývá charakter čínské filosofie. Všude jinde filosofie začíná ontologickou tématikou, případně gnoseologií jako jiným aspektem ontologické otázky, ale v Číně už se rovnou objevuje rozvinuté antroposociální téma. A po celou historii tam dominuje, v podstatě se zajímají jen o otázku člověk a příroda či člověk a společnost. Taoismus je o člověku a přírodních silách. A konfucianismus má výrazně etizovanou filosofii. Také buddhismus se v Číně ujal zejména proto, že stojí na člověku. Ani buddhistické monastické řády neměly mocenské ambice, jak tomu bylo v křesťanství nebo v islámu. V Číně nikdy nemuseli čelit dualistickému problému. V duálním světě jsme stále rozvráceni. V antropologických aspektech taoismu zjišťujete, že jste absolutně v bezpečí – doma.

Nemůžete vypadnout ze základní ontologické jistoty a tu v Číně má každý. Každý váš čin se někde načítá a zanechává stopu. Život a svět je sice pomíjivý a chaotický a nemá smysl, ale zato má obsah. V potu tváře jste vyorali brázdu a udělali hodně práce a zažili spousty pocitů a tyto akty nevymizí. Jen se transformují, destilují, jakoby vykompenzovávají. A ty obsahy vašich nesmyslných skutků jsou to, oč tu jde. I když zůstáváte v pasivitě a neuděláte vůbec nic, je to také obsah a načítá se. Naplňujete život konkrétními skutky, které za sebou zanechávají jakési infostopy, říkáme to mu komemy, a ty nikdy nezmizí, zachovávají se, kumulují, a pak se pročišťují, jakoby destilují a proměňují. Při proměně se sečtou všechny infostopy. Jsou stejně živé jako všechno na světě, vše má svou subjektivitu. Můžeme si je představit jako jakýsi substrát, který nemá žádnou hmotu, ale zato ohromnou energii. V tomhle modelu nezůstává nic ani za ani před – jen tady a teď. Všechny příležitosti jsou po ruce ve formě infostop. A kdyby se tahle věčná proměna narušila, může nastat konec světa.

Nad marností našeho konání – byť se nám zdálo, že Pán nás kašle – v tao není třeba zoufat. I kdybych celý život ležel v posteli, obsah mého života zanechává infostopu, která se kumuluje v databance lidstva. Infostopy se načítají a vyrovnávají podle jin-jangového zákona a jakmile jin přesáhne jang, dochází k proměně a síly se zase vyrovnají. To je ono tajemství tao. Tam nic nepřeroste přes hlavu a nepřeteče přes okraj, vesmír se v tao houpe jako v kolébce. Každá proměna, byť divoká, ba katastrofická, je plánována pro futurum. Krachne to, síly se vyrovnají a začne se znovu. Na zemi se tyhle velké krachy odehrávají každých pár tisíc let. V poslední době například všude křičí, že lidstvo zničilo planetu skleníkovými plyny, že nás čeká globální katastrofa. Ale já jsem přesvědčen, že průmysl přírodu ničí jen lokálně, že v současných prudkých výkyvech počasí – tajfúnech, povodních, dobách sucha, poruchách střídání čtyř ročních dob atakdále – jde o něco jiného. Prostě nastupuje glaciál, který takové prudké změny doprovází. Planeta se prudce ochlazuje. Před 7 tisíci lety bylo na planetě teplotní maximum a teď mají světové oceány průměr jen 4 stupně. Jakmile zmizí teplý Golfský proud, dojde v klimatu Evropy k naprosto šílené proměně. Ale tao to překoná. A tak nepotřebujeme naříkat – mám radost, že se už nemusíme pro marnost existence trápit, protože se můžeme spolehnout na tao.

***

Filosofické práce Egona Bondyho – Bibliografie: 

Filosofické eseje

První svazek Bondyho Filosofických esejů obsahuje reprint Útěchy z ontologie (1967), disertační práci z roku 1962 vydanou tiskem v roce 1967 v nakladatelství Academia, v nakladatelství DharmaGaia v roce 1996. Podtitul: Substanční a nesubstanční model v ontologii), 308 s.

Druhý svazek Bondyho Filosofických esejů obsahuje především Juliiny otázky (1970), dílo, které v době svého vzniku vyprovokovalo diskusi o základních ontologických otázkách, jíž se zúčastnili jak teologové, tak levicoví myslitelé. Dále je zde rovněž tzv. Doslov (1988), v němž se autor k ústřední problematice Juliiných otázek po letech vrací.

Třetí svazek Bondyho Filosofických esejů obsahuje klíčové práce z let 1974 – 1980:
Pár stránek (IV. díl ontologie)
Divoké pojednání
Markétě Machovcové
Úvaha o eschatologii
Nesubstanční ateismus a nesubstanční teismus

Ediční poznámka k vydání v nakladatelství DharmaGaia 1993
Čtvrtý svazek shrnuje autorovy hlavní filosofické eseje z let 1981 -1991:
Dopis příteli
Odpověď doktoru teologie
Výhledy
Další bod
Ontologie beze všech určení

Dodatek: Kritika apersonálního pojetí Boha u Bondyho, polemický esej evangelického teologa Milana Balabána nazvaný Kritika apersonálního pojetí Boha u Bondyho (1983), souvisí s eseji “Dopis příteli” a “Odpověď doktoru teologie”.

Egon Bondy: Filosofické dílo, sv. I-III. III. sv. Příběh o příběhu (2001), Závěrečný svazek filosofických textů. Autor tuto práci o ontologii a dalších tématech považuje za opus magnum své dosavadní filosofické práce, vyjde v roce 2008 v nakladatelství DharmaGaia.

Buddha ( Orbis,1968), třetí, opravené a doplněné vydání,255 s. DharmaGaia 2006

Poznámky k dějinám filosofie

Tato edice vycházela jako samizdat v letech 1977-1987 , původně ve 13 strojopisem psaných svazcích a shrnuje Bondyho dějiny evropské a východní filosofie. Tiskem postupně vyšla jako reprint v v editaci Martina Machovce Indická filosofie v roce 1991, a Čínská filosofie v roce 1993 v nakladatelství Vokno, ostatní svazky vyšly nebo jsou připraveny k tisku 3. vydání v nakladatelství DharmaGaia.

Svazek 1.- Indická filosofie

Svazek 2. Čínská filosofie I., 383 s.

Svazek 3. Čínská filosofie II.

Svazek 4. Antická filosofie

Svazek 5. Sklonek antiky a středověk

Svazek 6. Arabská židovská filosofie, Renesance a reformace

Svazek 7. Filosofie 17.-18. století

Snímek obrazovky 2015-08-31 v 1.07.56 AM

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s