JARO V PEKINGU

Do Pekáče přišlo jaro… konečně, čekali jsme tu na něj zatraceně dlouho. Číňani šílí. Fotí se u těch pár rozkvetlých stromů, které tu jsou, jako by to bylo něco ojedinělého. Absurdní. Pózování u stromů jsem ještě neviděla. Někdo rád památky, někdo kytičky. Ale je to příjemná změna, když nepřetržitou, skoro půlroční šeď, rozjasní růžové a bílé květy a uměle, vší silou udržované trávníky zas pomalu získávají barvu. Předevčírem dopoledne pršelo. To je v Pekingu dost nevídaný jev. Asi se v továrně na mraky a déšť rozhodli, že po čtyřech měsících by zase mohli zvlažit prašnou pustou zem. Sněhu jsme si tu v zimě taky moc neužili. Sněžilo všeho všudy asi třikrát a sníh hned na ulicích zmizel, rozšlapán a rozježděn davy lidí a aut.

Je duben, čas plyne neuvěřitelně rychle. Já jsem v týhle zemi už osmý měsíc. Jsem se vším už tak nějak ztotožněna… jeden můj kamarád mi dokonce řekl, že se chovám jako Číňan, což opravdu není žádná lichotka. Přemejšlím, že bych tu zůstala i déle, jakmile si tu na vše zvyknete, tak se vám nechce z téhle hnusné země pryč. Občas mám homesick náladu, třeba když se vrátil můj čínský kamarád z Čech a ukazoval mi na mobilním telefonu fotky z Prahy a Brna…Ptala jsem se ho, kde se mu líbí víc. Řekl mi, že neví, protože Peking i Praha jsou stejně krásné!!!!…Byl však překvapený, když mu auta na ulicích v Čechách dávala, jako chodci, přednost. To prý je lepší. Jo, s tím souhlasím… ten adrenalin, kterej  zažívám každej den na čínské ulici mě ničí. Nedávno jsem viděla na naší ulici mrtvolu chodce, nic příjemnýho…

Čas plyne tak rychle, že jsem si uvědomila, že ještě vůbec nemám prochozený Peking a že bych taky měla konečně navštívit nějaký pekingský památky, protože později už na to nebude absolutně čas a ani nálada, nevím, kdo by se chtěl dobrovolně někdy v červnu smažit na Tiananmenu v pětatřicetistupňovém vedru. Vyhradila jsem si první dubnový týden a okusila tři naprosto různá místa…

FORBIDDEN CITY, MĚSTO ZAKÁZANÉ 故宫

Ve škole jsme při hodině čtení novin četli zrovna článek o tom, že Forbidden city je z třiceti procent v rekonstrukci a že se čínští dělňasové ve svém největším úsilí snaží zvelebit tuto památku, aby do Olympijských her, bylo Město zase nové a krásné jako za dob císaře Puyiho. Proto jsme se tam vypravila, protože někdy později třeba nebude přístupné vůbec…

Zakázané město- v tom jméně je cosi tajemného a lákavého. Je však lepší si ponechat jen zdání, protože realita zas tak romantická není. Kdo jednou projde celé Zakázané město, nemusí už chodit nikam jinam, protože už vám je naprosto jasné, jak vypadá stará čínská architektura. Projezdila jsem pár měst a můžu konstatovat, že všechno je nemlich to samý. Zakázané město je vskutku obrovské a vcelku i impozantní veledílo. Jenže celé je postavené v jednom duchu, takže když projdete třetí bránu a zase vidíte ty stejný baráky a stejná prostranství, tak vás to začne nudit. Hlavně je tu asi nejvíc turistů, co jsem zatím v Číně kdy viděla. Prostě Zakázané město už není místem zakázaným, bydlištěm císaře, jenže továrnou na turisty a vláda z toho taky pěkně rejžuje. Lístek pro dospělé stojí 60 kuaiů (180 kč) a pro studenty dvacku. To mě teda pěkně naštvalo. Prošla jsem tam pár muzejních místností s popisky v čínštině, takže jsem z toho moc moudrá nebyla. Většinou tam vystavují nějaký mingský porcelán, což mě taky moc nebaví, protože mě přijde kýčovitý. Asi nejvíc jsem si užila sezení na lavičce , první jarní paprsky a drahou zmrzlinu. Zkrátka a dobře, když jste jednou v Pekingu, tak Zakázané město vidět musíte, ale jen kvůli tomu jménu.

Forbidden City, Beijing

FRAGNANT HILLS 香山

Voňavé hory se tyčí západně, asi půl hodiny jízdy busem z pekingské smradlavé periférie. V Číně mají takový nedobrý zvyk vybírat vstupné na každou horu a za každý prd. Takže i zde. Na druhou stranu si říkám, dobrá, kdyby vstupné nevybírali, tak by turistická místa byla asi úplně zdemolovaná pod nátlakem lidí, protože ne každý žlutokožec si může dovolit zaplatit vstupné, když beru v potaz, že průměrný plat normálního Číňana je asi pět kuaiů.

Měla jsem za to, že když lidé horolezí, tak je to s cílem vidět nějakou impozantní krajinu. Ale to by to však nesmělo být za pekingským humnem, které je naprosto zdevastované. Fragnant hills samy o sobě je vcelku pěkné místo, dole na úpatí je pečlivě udržovaný park s rašícími květy na stromech, altánky, chrámkem, pagodou, jezírkem, prostě klasický čínský park. Jen finální výlez na vrchol je dost zklamání. To, že jsou na každé hoře schody, na to už jsem si v Číně zvykla, a strašlivý výhled se dal předpokládat. Koukáte do zasmogoané plochy se špičkami továren, které prorážejí onu vrstvu šedivého smogu. Číňany to evidentně moc nezajímá, protože se tváří spíš, že se sem vyškrábali proto, aby si dali na vrcholu v bufetu saussage a nudlovou polévku. Skvělá to satisfakce.

Frangnant Hills 香山, Beijing

UMĚNÍ V DASHANZI  大山字

Staré tovární haly z doby kulturní revoluce na severovýchodní pekingské periferii, kde se vystavuje současné nonkonformní umění, to je Dashanzi. Krása se zde spojuje s hnusem a tíživostí celého místa. Je to skvělé místo se silným geniem loci. Na zdech jsou zachované či grafitti přesprejované Maovy slogany. Každá doba má svůj street art. I komunistické slogany jsou svým způsobem uměleckým výtvorem, alespoň tak působí ve změti dalšího vystavovaného umění, které je dost často inspirované dobou let šedesátých a sedmdesátých. Jako by se lidé nemohli té noční komunistické můry zbavit a stále se promítá i do jejich tvorby. Občas to působí dost neoriginálně, když umělci používají Maovu bustu či jeho portrét na všechny způsoby, ale je evidentní, že se s tím musí nějak vyrovnat a že tato umělecká generace tak činí. Čínská současná umělecká tvorba je proto dost specifická, obsahuje  spoustu politických narážek, a odlišuje se tak od evropské současné tvorby, která, jak se zdá, se od politických konotací odklonila.

Chinese Ironic Art in Dashanzi

Jinak, začínám číst svou první čínskou knihu. Je to dost záhul, takže většinu času listuju ve slovníku. Ale lepší, než ty brainwashing texty, co musíme číst ve škole. To už mě vážně nebaví. Koupila jsem si eseje od Zhou Zuorena, bratra proslaveného Lu Xuna, který pobýval ve 20. letech nějaký čas v Japanu a psal o tom. Potřebuju nějakou intelektuální zábavu, jinak mě čínský intelektuálně prázdný způsob života zničí. Čína je prázdná. Lidé zde neznají, co je to krása a estetično. Možná proto přijde mému čínskému kamarádovi Praha a Peking stejný.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s