YUNNAN TRIP 云南旅行 19.1.-24.2. 2006

Yunnan Trip Map

Teď mě čeká nelehký úkol nějak shrnout měsíční prázdniny, kterých se mi poštěstilo jen díky tomu, že jsem v Číně a že Číňané slaví svůj vlastní nový rok, rok Psa, kdy se všichni vrací domů a mají padla…Svátek Chunjie (Čchun-ťie, 春节) neboli Čínský nový rok, který se bouřlivě slaví po tři dny letos připadl na  víkend 28.-30.1. Letošní oslavy byly okořeněny o dělbuchy, jejichž použití bylo letos dovoleno po více než patnácti letech. Na ulicích to vypadalo spíše jako kdyby byla válka- třídenní nepřetržité bombardování ulic dělbuchy, které jsou však mnohem hlučnější než ty, na které jsme zvyklí v Čechách při našich novoročních oslavách. Číňané všech věkových kategorií byli dělbuchy úplně posedlí, snad to pramení i z toho, že  Číňané jakožto vynálezci střelného prachu a mají tuto zábavu ve své genetické výbavě. Nepomohlo ani to, že jsme se v tu dobu nacházeli v nehanské čili nečínské části Číny, na samém čínském jihu provincie Yunnan (云南), pár kilometrů od Barmy a Laosu, v oblasti Xishuangbanna (西双版纳) ve městě Jinghong (Ťing-chung),  doufajíce, že této pokleslé zábavě unikneme. I Daiové (Tajové), tamní  národnostní menšina, slavili zarputile a nadšeně…

VYRÁŽÍME…

Nejlepším ročním obdobím, kdy navštívit čínský jih je jednoznačně zima/jaro, protože pozdější letní teploty jsou tropické a život vám znepříjemňuje i velmi vlhké počasí a výskyt komárů s potenciální možností nákazy malárií. Jedinou nevýhodou cestování v zimních měsících jsou právě čínské novoroční oslavy, kdy je zaprvé doprava na jihu o 30-40 % dražší a zadruhé kolabuje pod neúnosností pohybující se miliardové masy lidí, kdy nepomáhá ani to, že ve špičku čínské dráhy nasazují 16 krát více vlaků. Zažili jsme si to na vlastní kůži a teď se již naprosto ztotožňuji s vyjádřením mého průvodce Lonely Planet, že cestování během Chunjie je horší než noční můra. Alespoň tak to vypadalo před odjezdem, kdy jsme nemohli za žádnou cenu sehnat žádné lístky na vlak, čekat ve frontě v mínus desetistupňových mrazech celou noc na pekingském nádraží, abychom se dostali v 7 ráno co nejdříve na řadu, mi bylo proti mysli, protože ani tak výsledek koupě nebyl jistý, taktéž upozorňuji, že v Číně nefunguje žádná rezervace lístků a prostě kdo dřív příjde, ten jede, a nakonec jsme po týdnu hledání a doptávání se sehnali nějaké lupeny v cestovní agentuře s příplatkem 35 kuaiů za osobu. Krok číslo jedna splněn. To jsme však ještě netušili, co bude následovat na pekingském nádraží. Vyjížděli jsme respektive měli jsme vyjíždět asi v tu nejhorší možnou dobu v pátek na večer. Před pekingským nádražím se tísnil nespočetný, neovladatelný dav lidí, který se mermomocí chtěl dostat do nádražní budovy, která však byla kvůli mnohahodinovým zpožděním všech vlaků přijíždějících z kalamiticky zasněženého severu, uzavřena a otevírána pouze v určitých intervalech uniformovanými pracovníky čínských drah s obušky, kteří hlava nehlava mlátili do kohokoli, kdo se pokusil překročit mantinely oddělující dav od nádražní budovy, aby tak unikl do azylu nádraží před možností ušlapání davem. Tohle peklo trvalo asi hodinu a půl a nakonec jsme se i my, napůl ušlapaní a zmožení, dostali dovnitř. To, že vlak měl odjíždět místo šesti až v půl třetí ráno a po cestě měl další tříhodinové zpoždění, byl ze všeho asi ten nejmenší detail. Tímto hororovým začátkem jsme však byli vykoupeni, čtyřicetipětihodinovou cestu vlakem, projíždíce pěti dalšími provinciemi a překonávajíce 3143 km, jež dělí Peking a Kunming (Kchun-ming), hlavní město provincie Yunnan, jsme vcelku dobře přečkali, čínské vlaky jsou vcelku pohodlné, a pak už začaly prázdniny snů…

YUNNAN, KRAJ ROZMANITÝ

Jestliže rozloha celé Číny je přibližně stejně velká jako celá Evropa, tak Yunnan svou rozlohou náleží Francii. Proto si dokážete představit, že jeden měsíc tak tak stačí na procestování a bližší poznání jedné čínské provincie. Yunnan jsme zvolili jednoznačně kvůli již výše zmíněným kritériím, čili příjemným teplotám (kdo by také chtěl dobrovolně zůstávat v depresivním, promrzlém Pekingu, že?), rozmanitosti kultur národnostních menšin, jejichž zástupci hovoří roztodivnými jazyky tibeto-barmskými (tzv. Naxi, Naši) a sino-tibetskými (tzv. Lisu)  a hlavně nádherné, místy panensky zachované přírodě, která však pozvolna mizí, ustupujíce stavbám komunikací, továren a rozvoji měst.

Každé z měst, které jsme v Yunnanu navštívili, bylo unikátní a kulturně rozmanité, což povětšinou neplatí pro města čistě čínská, zformována pod centralizovanou čínskou vládou určující jednorázovitost všech měst, navíc opepřené zhoubným vlivem kulturní revoluce a strašlivé komunistické zástavby. Tato centralizovaná vláda však neměla tu moc zasáhnout do okrajových provincií Číny na jihu a západě a ty tak čerpají vlivy okolních států a jejich kultur a náboženství. Platí to tak zejména pro muslimskou provincii Xinjiang (Šin-ťiang), Tibet, západní Sichuan (S´-čchuan, ovlivněný tibetskou buddhistickou kulturou) a provincii Yunnan, kde se mísí jak vlivy muslimské, datované již od vpádu Kublajchána do Číny ve 13. století, který uzurpoval moc, nastolil mongolskou nadvládu a nechal volný prostor i arabským obchodníkům, řemeslníkům a stavitelům, dále pak vlivy tibetské a barmotchajské. Ale dost k historii a faktům, teďka vám napíšu, jak jsme si cestovali a užívali…

DALI  (Ta-li) 大理 6.2.- 9.2.

O Kunmingu a trekování v Xishuangbanně jsem vám psala posledně. Naše další kroky směřovaly daleko na sever od Jinghongu (18 hodin jízdy autobusem po poměrně nekvalitní silnici, čemuž také odpovídala kvalita našeho spánku) do podhorského městečka národnostní menšiny Bai (Paj) – Dali, jež je z jedné strany obklopeno čtyřtisícovými horami a z druhé strany největším jezerem provincie Yunnan, Erhai Hu. Celé historické centrum je obklopeno hradbami s majestátnými branami. Největší turistickou atrakcí jsou zde tzv. Tři pagody, stojící na úpatí hory, jejichž návštěvu jsme si však kvůli nehorázně vysokému vstupnému projistotu odpustili. Ve městě je jinak spousta  obchodů s handycrafts zbožím, příjemných kaváren, restaurací nabízející různorodou kuchyni (od ryb ulovených v blízkém jezeře po kuchyni muslimskou či tibetskou, tradiční baiské jídlo jsme nevyzkoušeli) a barů. Zmiňuji bary především kvůli tomu, že zde čepují asi nejlepší čínské pivo, které jsme doposud ochutnali, Dali, které není tak vodové jako třeba pekingský Yanjing, ale k českému má ještě hodně daleko. Osobně doporučuji bary Lazy lizard a Birdbar, kde ovšem nemají ptáky ale jednoho obrovského psa. V Birdbaru jsme potkali naše pozdější spolucestovníky, střelenou Japonku Misu a Číňana Wang Menga (po půl roce konečně první Číňan na kterého jsem narazila, se kterým se dalo normálně bavit), kteří shodou okolností také pokračovali stejným směrem do vedlejšího města Lijiang.

Baiské babičky, které potkáte v centru historického města, se vyznačují poměrně bohatě zdobenými kostýmy, kterými se však šatí jen kvůli turistům, a pořád vám něco vnucují, třeba fejkové stříbrné šperky, domácí tvaroh (nebo to bylo tofu?), sýr či zelené yunnanské byliny. Na tradičním trhu jsem však viděla „autentické“obyvatele, chlapíci nosí slaměné klobouky, vykuřují lulky s dobrým yunnanským tabákem a nakupující ženy obrovské dřevěné koše na zádech. Na dalijském trhu seženete, co se vám zamane. Můžete tu koupit nejrůznější druhy koření, čajů, chilli papriček, květiny, živou zvěř, mrtvou zvěř, slaměné koše, smetáky, ale kromě toho samozřejmě i výrobky jako na tržnici nebo si zde můžete zajít k zubaři, který ordinuje na ulici s kleštěma v ruce a vůbec se s tím nepáře.

Někteří tvrdí, že Dali je mekka travellerů v Číně. Úplně se s tímto prohlášením nemohu ztotožnit, protože v Dali toho není zas tak moc k vidění a povalování se v kavárnách a barech, jak to dělají mnozí další beckpackeři, vás taky brzy omrzí. Dalijské okolí však nabízí celkem mnoho one-day trip možností, třeba cyklistický výlet k jezeru Erhai, kam jsme se taktéž vypravili. Jenže objet jezero,což byl náš původní plán, se nám nepodařilo, protože má obvod přes 100 km, ale zato jsme projeli celkem zajímavé, turisty víceméně nedotčené vesnice v okolí. Další den jsme se vypravili do hor nad městem, obligátně jsme odmítli možnost použití lanovky, která končí u taoistického chrámu Zhonghe (Čung-che) a vyšlapali si to po svých. Filip, který měl evidentně stále dost energie se rozhodl, že zdolá nejvyšší vrchol  Malong (Malung, 4122 m), a v kraťáskách si to tam pěkně vyhupkal za jedno odpoledne a velmi se divil, že ho tam nahoře potkal ledovec, sníh a ještě a stejný dobrodruh Kanaďan Simon, se kterým jsme se stejně jako s Misou a Wang Mengem, potkali o pár dní později v Lijiangu. Já už jsem na takovéhle experimenty moc stará a naprosto jsem se spokojila s 11km procházkou po úpatí hor.

Tržiště v Dali

Dali

LIJIANG (Li-ťiang) 丽江 9.-11.2.

Lijiang je další unikátní yunnanské město, které má naprosto odlišnou atmosféru než Dali. Před deseti lety bylo téměř srovnáno s povrchem zemským díky ničivému zemětřesení a tradiční dřevěné nízkopatrové domy tak neměly šanci na přežití. Dnešní Lijiang je proto úplně nově postavený, dělí se na nové a staré město a to bylo do posledního postaveno ve starém stylu. Toto město je dosti pitoreskní, přecpané turistickými obchody, předraženými restauracemi, bary na březích kanálů s klenutými kamennými mostíky a čínskými turisty, kteří jsou zde v drtivé převaze oproti běžným obyvatelům tak oproti turistům západním. Lijiang je líbivý, ale na druhý pohled máte dojem, že jste v Potěmkinově vesnici a že to není vůbec Čína nebo právě naopak?

Místní obyvatelé pocházejí z národnostní menšiny Naxi (Naši, 纳西), kteří si vytvořili již před 1000 lety své vlastní primitivní obrázkové písmo, které je v lecčems podobné hieroglyfům a mají také svůj posvátný šamanský text Dongba, předchůdce bonských  náboženských textů v Tibetu.

Lijiang nás ale moc nebavil, poté, co jsme se ho nabažili, vytvořili jsme si z něho stanoviště pro naše obrovské bágly a pouze s malými ruksáčky s náhradními fuskami a tričkem, jsme se vypravili do Tiger leaping gorge…

TIGER LEAPING GORGE – HU TIAO XIA (Chu-tchiao sia) 虎跳峡 11.-12.2.

Tiger leaping gorge neboli Soutěska skákajícího tygra je velmi populární trekařské místo a v podstatě každý baťůžkář, který zavítá do severního Yunnanu, toto místo musí navštívit.  Každý navrátivší se člověk pak o tomto místě nadšeně vypráví a doporučuje ho ostatním, stejně tak nám ho doporučil Marcus, náš anglický kamarád, se kterým jsme trekovali po Xishuangbanně, který si stál za tím, že americký Grand Canyon je oproti tomuto místu naprostá nula. Tak jsme se tam vypravili i my…

Údolí má tak obskurní jméno kvůli tomu, že snad prý kdysi celé údolí přeskočil  nějaký tygr, ale v tom případě byl lepší než Šemík, protože údolí je širší než Vltava u Vyšehradu. Scenérie je vskutku impozantní, asi jsem v životě nic podobného neviděla (dobrá, možná bych to mohla vzdáleně přirovnat k vallée, které jsem loni viděla v Provence, ale tam jsem si neužila chůzi, protože nás tam vozil terénním autem jeden praštěný Francouz). Vzdálenost od řeky, což je mimochodem jeden z pramenů Dlouhé řeky chcete-li Yangze river, k nejvyšším vrcholům, tyčícími se nad údolím, je 3990 m! My jsme se drželi cesty ve výšce asi 2500 m a pozorovali říčku z dálky a spíše se kochali krásnými zasněženými vrcholy hor Haba a Yulong.

Vyrazili jsme z Lijiangu brzy ráno a do vesnice Qiatou, startovního bodu Tiger leaping gorge, kam jsme se dostali najatým mikrobusem ve složení já, Filip, Gunnar, Simon a Magali, kanadská dvojka, které Filip potkal již v Dali, Číňan Wang Meng a jeho japonská přítelkyně Misa, se kterými jsme se po cestě dobře skamarádili.

První den trekování jsem si moc neužila, protože mě zastihla první vážná čínská sračka. Popravdě řečeno, asi nejhorší v mém životě. Kampak se hrabe Indie. Detaily si nechám pro sebe, jen vám řeknu, že díky mým intervalům strávených na onom místě se naše trekování značně protáhlo a my se jen tak tak navečer dostali do Half-way guesthousu, kde jsme složili hlavy. Nikdo mi to však nevyčítal, protože se ostatní členové výpravy mezitím kochali nádhernou přírodou. A já ostatně taky, jen to nebylo úplně pohodlné :) Simon mi pak dal nějakou kanadskou medicínu, která přes noc zabrala a já si pak mohla další den plnohodnotně užít. Druhý den jsme pokračovali, sešli o něco nížeji a později po útesech sešli až  k úplnému korytu řeky, která nebyla zas tak malá, jak se z výšky zdálo. Prohlédli jsme si tak údolí i z jiné perspektivy, což bylo fajn, o něco horší bylo zas kilometrový výškový rozdíl překonávat nazpátek. Večer jsme přespávali v proslaveném Sean´s Guesthousu, kde vám za malý příplatek přidají do jídla tzv. „happy“ a vy jste pak prostě happy. Dala jsem si k večeři happy burrito (což byla skvělá odměna po mé dvoudenní diarrhoea dietě) a ulítávala si na východu měsíce nad horami, různými podivnými tvary hor a skvělé hudbě z Magalinina IPodu, který napojila na Seansovy repráky. Ať žije hi-tech. Takhle jsme zakončili dvoudenní trek v Tiger Leaping Gorge, ale nikdo neměl pomyšlení na návrat. Vydali jsme se proto další den dál, dál na sever, dál od Lijiangu, bez mapy, do míst, která nejsou popsána v průvodcích, tudíž prakticky turisty nedotčená…

Tiger leaping gorge, Hutiaoxia

Tiger leaping gorge

Vesnice SHITOU CHENG (Š´tchou- čcheng, 石头城), vesnice FENGKE (Feng- kche) a jezero LUGU HU (Luku chu, 泸沽湖), 13.-18.2.

Skvělým průvodcem nám byl Wang Meng, bez kterého bychom se asi do takových končin v životě nepodívali. Pohotově vždy zorganizoval nějakou dopravu, protože v těchto zapomenutých místech jezdilo jen pár vozů denně, smlouval o ceny s místními vesničany, protože ti, když viděli laowaie, nasadili vždy desetinásobné ceny, domlouval převozníky přes řeky, jinak bychom nejspíše skejsli někde uprostřed hor, na břehu řeky s nemožností návratu. Stalo se nám i to, že jsme byli vysazeni na nějakém rozcestí ve vysokých horách, asi 20 km od nejbližší vesnice a bez jídla a vody čekali hodiny na nějaké auto. Nakonec asi po třech hodinách kolem projížděl náklaďák s koňmi na korbě a my jsme se k nim ještě vtěsnali. Avšak není nic příjemného, když vám takový kůň dupne na nohu. Fialový nárt jsem pak měla po zbytek cesty. Ale byla to sranda a nostalgie zároveň, vzpomínala jsem na svá mladá léta, když jsem jezdila na korbách náklaďáků po Maroku. Zkrátka a dobře jsme měli štěstí, že byl Wang Meng s námi, protože za takovéto průvodcovské služby, které nám on, jako kamarád nabídl, bychom se asi nedoplatili (čínští průvodci si běžně účtují většinou tak 300 kuaiů na den = 900 Kč) a možná bychom tam bloudili ztraceni ještě dnes.

Po půldenní kodrcavé jízdě po nekvalitní prašné cestě, obklopeni však úžasnou scenérií horských plání s terasovitými políčky,  kterou jsme si užili „naživo“ z korby náklaďáku, jsme dojeli do krásného údolí Kamenné vesnice, kde jsme přespávali a strávili ještě celý další den, koupajíce se v ledové řece, která protéká hluboko pod vesnicí a zotavujíce se po celkem náročné jízdě. Kamenná vesnice je vystavěna na strmém úbočí obrovské skály, která se tyčí uprostřed údolí. Je to, myslím, vcelku ojedinělý jev. Večer jsem si sedla na větrné návsi s výhledem do utichajícího údolí, kde si hrály místní děti tak, že běhaly s větrem o závod a místo draků pouštěly igelitové pytlíky a házely na mě natrhané noviny a hrozně se tomu smály. To bylo na Valentýna.

Další den jsme se hnuli dál a na dalších korbách a po ještě horších cestách se přemístili do vesnice Feng ke, kterou si budu asi pamatovat jen díky tomu, že jsem zde viděla asi nejhorší veřejné záchodky v celé Číně. Problém byl v tom, že v noclehárně, kde jsme přespávali, žádné toalety neměli, tak jsme tohle strašidelné místo museli navštívit mnohokrát. Feng ke byla vcelku obyčejná vesnička, pár malých obchodů se základním zbožím na návsi, jinak kde nic, tu nic. I zde místní ženy, stejně jako v Kamenné vesnici, odváděly tu nejtěžší manuální práci, pracovaly na polích s krumpáči v ruce, na zádech nosily těžká dřevěná polena,  basy s pivem a jinou zátěž. A muži? Ti v ústraní pokuřovali a hráli karty. A prý se doma starají o děti. Takhle vypadá sociální hierarchie v oblasti národnostní menšiny Naxi , kde jsme se pohybovali.

Dalším pozoruhodným úkazem, je tzv. chodící manželství, jež praktikují Mosuové (podskupina minority Naxi), poslední matriarchální uskupení na světě, žijící v okolí jezera Lugu, kam jsme dojeli po strastiplné cestě, zaskočeni sněžením ve vysokých horách, které jsme projížděli opět na korbě náklaďáku. V čem toto „manželství“ spočívá? Vlastně to není žádná forma manželství, protože ženy se nikdy nevdávají, muži pouze svobodně plodí děti s kteroukoli ženou, potomek zůstává v rodině matky s tím, že se o dítě stará žena. Muž ženu podporuje finančně jen do té doby, než zplodí v jiném domě dalšího potomka. I Simonovi se stalo, že mu nabízeli Mosuo dívku na jednu noc, on však odmítl s tím, že má vedle v guesthousu  nemocnou přítelkyni (ano, i Magali po cestě onemocněla a chvílemi to vypadalo, že asi zhebne) a nepřesvědčilo ho ani to, že už prý ve vsi je jeden malý napůl Kanaďánek.

Lugu jezero bylo po týdnu stráveném mimo civilizaci opět poměrně turistické místo. A Číňané na břehu jezera staví nové kolonie hotelů, kam budou za pár let lákat davy turistů. Takže jsme měli ještě poměrně štěstí, za pár let to bude horší. Ale jinak je to skutečně  nádherné místo. Pouze byla zima a tak jsme si vytouženou koupel v jezeru nakonec odpustili.

To byl také konec naší dlouhé, neplánované cesty, další den jsme se vrátili normálním autobusem po normální silnici zpět do Lijiangu. Osmihodinovou cestu autobusem nám však znepříjemňovala jedna strašná čínská turistka z Hangzhou, která neuvěřitelně falešně z plných plic zpívala na celý autobus nějaké čínské songy. Celých osm hodin, ta ženská měla fakt výdrž!

Lijiang byla taktéž naše poslední štace v provincii Yunnan. Na dalších pár dní jsme se ještě přesunuli, směřujíce pomalu k Pekingu do sousední severní provincie Sichuan, do jejího hlavního města Chengdu, kde kromě pár chrámů (kterých jsem se však já osobně již přejedla)  a panda zoo není absolutně nic k vidění. Mají zde jeden dobrý klubík, Ma Tang, kde jsme strávili jeden večer ve společnosti nějakých bohatých Číňanů (mafiánů?), kteří nás pozvali na celou láhev whisky za 300 kuaiů a naštěstí se opili tak rychle, že nás zase brzy opustili. Toť vše. Chengdu, jakožto velké přelidněné a částečně i zasmogované město posloužilo jako dobrá psychická příprava na návrat „domů“, do Pekingu.

Rýžová pole cestou do Shitoucheng

Převozník cestou do vesnice Fengke

Lugu lake

Tak, to by pro dnešek, milé děti,  stačilo, další nálož dostanete až v květnu, kdy se chystám na západ Číny do autonomní oblasti Xinjiang…

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s