Příběhy z Pekingu

Chinese boy

Beijing on bicycle

Hurá, jsem už týden majitelkou nového luxusního městského kola (140 yuanů=cca 400 Kč se vším všudy, kvalitní uzamykatelný řetěz je nezbytnou podmínkou, protože zaparkované osamocené kolo je jako pěst na oko a krádeže kol jsou na denním pořádku), a je to fakt paráda. Kolo je v podstatě nezbytnou součástí pekingského života, protože by se jinak člověk uchodil k smrti nebo by byl permanentně nasranej, když uvízne v dopravní zácpě v busu či taxíku (což je zde nepsaným pravidlem, obzvláště ty podvečerní trafficjamy jsou lahůdka). Z cyklistické perspektivy je Peking hned jiné město, člověk má pocit určité svobody a může objevit skvělá zákoutí. I architekti, kteří projektovali obrovské silnice, kterými je protkán celý Peking, naštěstí mysleli na chudé masy jezdící na kole a pravý pruh (sic trochu užší, ale nevadí) je celý vyhrazen po cyklisty, busy a taxíky, takže jízda tak není přímou cestou k sebevraždě. Je fakt, že cyklista však musí být obezřetný každou chvíli.

Hned minulý víkend v neděli jsem kolo trochu provětrala na celodenním výletě po Pekingu. Jako cíl jsme si vytyčili výbornou jiaozi restauraci (pro ty, kteří nevědí co jsou jiaozky: těstovinové taštičky plněné čímkoli- zelenina, maso na všechny možné způsoby) a masáž chodidel podle tradičního čínského způsobu v jednom z mnoha pekingských masážních salónů. Obojí byla lábuž.

Jinak pekingské panoráma je trochu monotónní, všude stejné baráky, stejné silnice a stejné davy lidí, takže ať jste kdekoli, je to podstatě jedno, protože to nikde není jiné. To samozřejmě trochu stěžuje orientaci v terénu, ale s mapou a dobrým orientačním smyslem, který já však postrádám, se člověk ani v patnáctimilionovém Pekingu neztratí a vždy najde cestu domů. Když už se náhodou ztratíte, tak ptát se Číňanů na cestu, což já činím ráda v rámci interaktivní komunikace, je zcela zcestné, protože vás každý pošle někam úplně jinam a stejně nezbývá než se spolehnout na sebe sama.

Jinak ještě k tématu kol vřele doporučuji film Beijing Bicycle z roku 2001 (režie Wang Xiaoshuai), dostal tuším nějakého Medvěda v Berlíně, takže by mohl být v Evropě dostupný. Tam je čínská cyklistická realita skvěle, občas až dost tvrdě naturalisticky vyobrazena.

Yunnanské babičky na výletě v Beihai parku, Peking

Čínské národní museum a o tom, jak je Peking malá vesnice

Jak už jsem se o tom zmiňovala, cesta do centra Pekáče znamená vždy celodenní výlet, jinak je člověk zašitej na pekingské periferii. Tentokrát jsme se vydali se školou do čínského národního muzea, kde jsme měli takovou bláznivou paní průvodkyni, která do nás tři hodiny hustila v afektované čínštině komentáře k jednotlivým objektům a když jsem se chtěla vždy jen na chvíli vzdálit, abych si prohlídla expozici sama, tak mě vždycky náš učitel přivolal zpět Bylo to úmorné. Ale expozice je vcelku pěkná, shlédli jsme nejstarší čínské památky (kulturu Liaozhu) až po nevkusné, kýčovité mingské a qingské porcelánové hnětky. Sinology bude zajisté zajímat, že tam mají móc pěkné bronzové kotlíky ding a sekery yue :) Nejvtipnější však byla moderní sekce, kde jsou vystaveny voskové figuríny všech velikánů čínské historie. Hned u vchodu vás přivítá Tchajkonaut, v Číně momentálně velmi oblíbené téma. U usmívajícího se  předsedy Maa se musí nechat každý vyfotit, stejně tak jako u Deng Xiaopinga. Dovolila bych si podotknout, že vypodobnit mistra Laozi, který tam klečí u stolku a píše Tao te t´ing, hned kousek od všech voskových komunistických pohlavárů mě také přišlo více než troufalé.

Odpoledne jsem vyrazila do města, v centru je poměrně draho, jídlo je alespoň dvakrát tak dražší než normálně. Laowaiů-cizinců bylo stále všude dost. Prošla jsem si nějaký hutongy-uličky nedaleko Tiananmenu, kde jsem shodou okolností potkala svého pražského učitele čínštiny, který je zrovna na návštěvě Pekáče. Aby toho nebylo málo, tak jsem pak v parku Jingshan, který se tyčí severně  nad Zakázaným městem, potkala nějaké dva Čechy, jak jsem se vzápětí dověděla otce a bráchu mého spolužáka ze sinologie. Dali mi českou Tatranku a domluvili jsme se, že půjdem někdy na pivo, až se vrátí z cest po Číně, to potěší … Začala jsem taky chápat, proč se tehdy Veronice, té mé kamarádce, která zde byla na výletě, Peking tak líbil. To centrum, ať už je tedy rozplizlé a je proložené věžáky, má něco do sebe a pekingské parky jsou také moc příjemné.

Heloween po čínsku

I když je heloween původně americký svátek a Číňani o jeho podstatě nemají ani ponětí, tak i sem na čínský kontinent byl zavlečen, alespoň tedy do Pekingu. Každý ho však slaví po svém. Jako heloweenský den byla určena sobota (29.10.), protože se pak dá večer bezproblémově pařit, že? Rozhodla jsem se tento den strávit v čínském duchu a s Číňany. Na oběd jsem zašla s Číňany z klubu milovníků japonské kuchyně do japonského restaurantu na pořádnou dávku sushi. Vzhledem k tomu, že to bylo s tímto klubem, tak jsme zaplatili za tu neuvěřitelnou žranici jen pár babek, normálně bychom se asi ani nedoplatili, protože stejně jako jinde ve světě i zde v Číně jsou japonské restaurace poměrně luxusní a buržoazní záležitostí. Od té doby mám však ten problém, že už nemůžu čínskou kuchyň ani vidět (těmi přemaštěnými, přesolenými a dost často neuvěřitelně pálivými pokrmy se člověk skutečně dost brzo přejí) a pojala mě touha vrátit se do své skoro domoviny, která je od Pekingu vzdálená letadlem pouhopouhé dvě hodiny… ehm, ehm…

Večer byl však zajímavější. Čínští studenti nám zahra studentům totiž připravili heloweenskou párty, tak to alespoň nazývali v nějakém prospektu, který mě na tuhle akci nalákal. Každý si však pod pojmem párty neboli wanhui (晚会) představuje asi něco jiného. V čínském podání to totiž byla besídka ve školní třídě (mě to bylo hned od začátku podezřelé, proč je to ve škole) s organizovaným programem plným společenských her a veřejných vystoupení. Vrátila jsem se tak do let základní školy a během večera tak omládla nejméně o deset let. Vzpomínáte na hry na škole v přírodě? Tak takhle se baví čínští vysokoškoláci!!!!!! Pokusím se v příloze poslat krátké video z tohoto večírku, kde nějaký hošík strašně falešně zpívá nějakou milostnou píseň a všichni žáci mu dojatě tleskají do rytmu… Ve vědomostním kvízu o čínských reáliích nám kladli otázky typu, co jsou čtyři poklady učencovy komnaty (tuš, kámen, štětec a papír), v jaké provinci se nachází Taishan (Shandong), kolik národnostních menšin žije v Číně (55 plus Hanové), jaká dynastie byla po dynastii Qin (Han), ve kterém městě žije nejvíc obyvatel (Shanghai), kde bylo vyrobené nejstarší čínské pivo (v Harbinu) etc. Byli jsme rozděleni do dvou skupin po čtyřech, stojících na jedněch novinách, které se při každé špatné odpovědi přeložily na polovinu a poražení pak ve finále už neměli na novinách jak stát. Naše česko-francouzsko-chilská formace vyhrála a pro poražené bylo připravené potrestání- museli sníst toustový chléb s nějakým lajiaem (pálivou omáčkou). No, není to rozkošné?

Přínosem této akce však bylo to (kromě toho, že jsem se dověděla, odkud pochází nejstarší pivo), že jsem se zde seznámila s takovou střelenou Mexičankou Emílií, která mě po skončení této akce vytáhla na mexicko-peruánsko-španělský fetish večírek do apartmánu svého kamaráda Josého. Tímto pro mě skončil pokus o interakci s Číňany a bavení se v jejich stylu a najela jsem na způsob latinsko-americký, který má také svá jistá specifika. Netuším, kdo vymyslel slavit Heloween ve fetish stylu, ale rozhodně všichni místní hoši byli oháknutí více než zajímavě v různých úchylných oblečcích a parukách. Dokonce když šli do večerky koupit nějaká piva, tak se jich prodavačka tak lekla, že ji rozplakali. Snažili se jí uklidnit, ale dostala tak ještě větší hysák, protože na ní mluvili čínsky s takovým úchylným tónem. Číňanky jsou ale nejspíše všeobecně nějaké moc přecitlivělé. Například minulý týden byl můj kamarád Petr se třemi Číňankami na Tiananmenu v Maově mauzoleu, jehož návštěva pro každého Číňana znamená hrozně moc. Petr, dobře znalý čínské moderní historie,  však dojatým Číňankám, které akorát spatřily svého nabalzamovaného idola (otázka, zdali je skutečný, je sporná), začal vykládat, co si o Maovi myslí, a tím je taky rozbulel. Chudinky bláhové.

Na večírku jsem zjistila, že mám naprosto univerzální ksicht, protože mě latino-američani pokládali za svou krajanku a náramně se divili, že nevládnu jejich mateřštinou. Večírek však nakonec přišla rozehnat policie, protože 20 lidí v jednom malém apartmánu dělalo skutečně velký hluk a sousedům se to evidentně nelíbilo. Takže tolik k čínskému heloweenu. Jsem zvědavá na Vánoce.

Je Peking krásný?

V Pekingu mě byla navštívit kamarádka Veronika. Přijela sem na týdenní turistický zájezd, aby si prohlídla všechny ty pekingské skvosty, které jsem ještě ani já nestačila navštívit během těch dvou měsíců, co jsem zde. Peking se jí moc líbil. Nechápala jsem to. Nejdřív jsem si myslela, že mluví o nějakém úplně jiném městě. Ten Peking, který znám já, rozhodně žádnými skvosty nehýří. Pro mě je to stále víceméně nekonečně obrovské monotónní město, šedivé, betonové… Škoda, že tu nejsem jako turista na týdenní dovolené, třeba bych to taky viděla jinak. Já totiž prozatím ani netuším, zdali tu nějaké památky jsou. Zatím nebyl vůbec čas se jako správný turista na nějaké ty pamětihodnosti podívat. Ale je to jednoduché, když člověk bydlí někde na periferii, tak zaprvé je to na dlouhé lokte se vypravit do centra a za druhé tak nemá moc ponětí o tamním dění a o nějakém kulturním zázemí. Praha by se vám taky asi nelíbila, kdybyste celou dobu byli někde řekněme v Jinonicích či Řepích.

Ale abych pořád ten Peking jen nepomlouvala… jsou tu i fajn místa, která jsou celkem dobře dosažitelná. A to jsou tzv. hutongy neboli stará pekingská nízká zástavba, kde se žije život jako ve staré Číně. Zrovna předevčírem jsem se byla podívat v jednom hutongu ve čtvrti Xinjiekou. Člověk se odpojí z rušné ulice a zaboří se do malých uliček, kde má život úplně jiný charakter. Všechno se zde odehrává na těch malých uličkách, prodej zboží všeho druhu, dědoušové hrající čínské šachy, spousta žrádelen a vývařoven, odevšud se kouří, děti blbnou na ulicích, do toho spousta projíždějících kol, je tu sice také chaos, ale chaos v jiném slova smyslu, takový, který vás neotravuje, protože je přirozený. Bohužel i těchto hutongů rapidně ubývá pod vzmáhajícími se vysokými věžáky…

Peking, Wudaokou

Pekingský hutong


Jak se stát čínskou star aneb další čínské soirée

Můj slovenský kamarád Karol mě jednoho dne zlanařil, at´ s ním jedu na  technickou universitu, že tam bude zas nějaký čínský wanhui (večírek). Už od počátku jsem byla skeptická, protože po zkušenosti Heloweenu po čínsku jsem tušila, že to bude zas nějaká šílenost. Ale jela jsem, zkusit se má všechno… Karol dostal od Číňanek, organizátorek nakázáno, ať sežene ještě další zahra studenty a ve finále jsme zaplnili minibus (Já, Filip, Karol-SK, Aneesh- NEP, Katheline-USA, Steven- USA/Kambodža a tři Kazachstánci) a jeli kamsi asi třičtvrtě hodiny i po ujištění, že to bude opravdu kousek. Ujali se nás ti organizátoři, celkem sympatičtí Číňani (vlastně to byli jedni z mála Číňanů, které jsem zatím potkala, kteří mluvili celkem dobře aj a byli i celkem stylově oblečení a vůbec byli takoví celí „in“). Ten jeden, říkejme mu Zhang (čínská jména si asi v životě nezapamatuji) nám pak vyložil fígl celé akce. Měli jsme tam před tou tisícihlavou masou v kulturním universitním sále něco zaperformovat a představit naše země. Zásadní rozdíl totiž byl v tom, že na téhle universitě nemají žádné zahra-studenty a každý laowai  tam pro ně představuje ztělesnění krásy, inteligence a bůhvíčeho dalšího. Podplatili nás nějakou limonádou, mísou ovoce a čestným místem v druhé řadě hned za ředitelem školy a učitelským sborem. Během dalších vystoupení, které se skládalo povětšinou z nějakého tancování, zpěvu, hry na tradiční čínské nástroje a kung-fu performací jsme přišli na řadu my a za bouřlivého potlesku jsme tam každý cosi zaimprovizovali. Já s Filipem jsme zapěli Ach synku, synku, na žádnou inteligentnější píseň jsme si v tu chvíli nemohli vzpomenout, a lámanou čínštinou pak řekli něco ve smyslu, jak je naše zem krásná. Další potlesk… Po celé akci následovalo hromadné focení, rozdávání emailů, telefonních čísel… a večeře s našimi „fanoušky“. Poprvé v životě jsem pocítila tíhu toho být „star“ :-))

 

Beijing clubbing

Pomalu začínám pronikat do víru pekingského night lifeu, ale po pravdě řečeno, není o co stát. Jako relax dobrý, ale nedá se to pořád. Proč? Zaprvé je to pořádný nápor na mou poloprázdnou prkenici, většinou chtějí nějaké vstupné (tentokrát jsem použila metodu, že jsem si V.I.P klubovou kartičku na free entrances zapomněla doma, což kupodivu prošlo) a pití v klubech je enormě drahé  a zadruhé hudba, která se hraje v místních klubech, je nic moc. Hned kousek od školy máme tři známé pekingské kluby- Lush, Pure a Propagandu. V pátek jsem zkusila Propagandu, kde však hráli povětšinou nějaký diskohity 90. let a nebo nekvalitní drum´n´base & hiphop. Dobrá finta je jít předem někam levně na pivko, protože tančit pak celou noc a k tomu si dávat ty jejich drahý drinky, není zrovna dvakrát dobrý nápad. Vyrazili jsme s pár Francouzi, Korejcem, mojí kamarádkou Francile ze Švýcarska a s celkem sympatickou Američankou Katheline, se kterou jsem absolvovala to šílené vystoupení na technické universitě a o které jsem měla dobré mínění až do té doby než se vyjádřila, jak je ta hudba skvělá. To zrovna hrály ty diskohity a mě hlavou probíhalo něco ve smyslu mon dieu, comme cette musique est merdique-další užitečné adjektivum, které jsem pochytila od své francouyské spolubydlící (shity music) … halt kulturní rozdíly se zde projevují na každém kroku. Ale takováto mezikulturní konfrontace je nanejvýše prospěšná. Člověk si tu alespoň utřídí svý kulturní hodnoty. Ale i tak, zatančila jsem si dobře.

Chinese school system aneb let´s commit suicide

Čínský školní systém má spoustu negativ. O tom už jsem psala posledně (nedobrovolné obory, které musí studenti studovat, naprostá zkostnatělost, nesmyslná školní pravidla, masovost…). Ale je tu ještě další věc, která mi doslova vyrazila dech. A to je vysoký počet sebevražd na čínských školách. Je to právě tenhle nesmyslně nastavený školní systém, který vede studenty, aby si sáhli po životu. Na studenty je zde veden permanentní psychický nátlak, musí být nejlepší, dřou od rána do noci, ale to se nedá vydržet věčně a někteří to nezvládají… Moje kamarádka Anna, která studuje na Renmin universitě, viděla zrovna minulý týden pokus o sebevraždu na vlastní oči. Nějaká holka zrovna skákala ze školy ze čtvrtého patra. Spousta přihlížejících lidí, kteří nebyli schopni v tu chvíli nijak zasáhnout, posléze spousta krve, ovšem ta studentka neumřela, bude mít však nejspíše následky na celý život.

Na každé universitě jsou to tak dva tři případy ročně. Spočítejte si počet universit po celé Číně a vyjde vám sakra velké číslo. Zde na Beiyu universitě jsem slyšela vyprávění o pár případech. Nejčastěji skoky z koleje pro zahraniční studenty, která má 14. pater. Smrt je zaručená. Ale nebojte se, já tu školu tak neprožívám, tak skákat nebudu :)

Spolužáci

Co se týče další mezikulturní interakce, snažila jsem se poprvé bavit s jednou korejskou spolužačkou, která je mi z těch všech, které jsou ve třídě (zbytek jsou buď takové fifleny, oháknuté v  různě barevně dost nesladitelných kombinacích a podlejzající pánům profesorům a nebo takové nevýrazné němé tváře….), sympatická, ale i tahle trochu zklamala, protože neprojevovala moc veliký zájem se se mnou bavit, i když byla vcelku milá. Náš hovor u oběda skončil na základních konverzačních frázích. Nepopírám, že je zde také zásadní problém jazyková bariéra, skutečně zatím nejsem schopná se v čínštině bůhvíjak vybavovat. Čínština zde sice platí za univerzální dorozumívací prostředek, ale my Evropáci většinou  vždy sklouzneme k angličtině, či jiným jazykovým alternativám, ale s Korejci a dalšími Asiaty, kteří ani tou angličtinou bohužel nevládnou, se to moc praktikovat nedá. Další dvě korejské spolužačky jsem potkala v Propagandě, což mě vskutku velice překvapilo, protože jsem měla dojem, že většinu času tráví na kolejích, kde v česnekových oparech vaří nějaká korejská jídla a večery tráví u hororových DVD, ale s těma jsem se zmohla jen na suché Ni hao

K poznání našich severokorejských spolužáků je cesta daleká. Tváří se, že by se s námi třeba i rádi bavili, ale je tam stále nějaká zábrana. Proto rozhovor skončí většinou u toho, jaké je tvoje zdraví. A jihokorejky, ty nás ignorují úplně. Stejně tak jako ty na koleji. Jedině jak se s nimi seznámit je přes někoho jiného. Takhle znám jednu, to je spolubydlící jedné Francouzky u nás na baráku, se kterou občas jdeme na večeři a ta je fajn. Možná nejsou tak divné, jak se na první pohled zdají.

Jinak známe už celkem dost čínských studentů. To jsou takoví klučíci a holčičky, ale s některýma z nich se dá celkem normálně bavit. Tak jsme se dověděli celkem hrůzostrašnou informaci o jejich školním systému, že si nemohou vybírat obor, který budou studovat, ale že to určuje ministerstvo školství podle výsledků nějakých testů. Takže místo angličtiny pak studují třeba japonštinu a podobně. Stejně to prý funguje i v Koreji.

颐和园Yiheyuan – Letní palác

Další bloudění a po Pekingu mě zavedlo do Yiheyuanu, zahrady Dobrého zdraví a Harmonie, letního sídla qingských císařů, kteří se sem uchylovali před nesnesitelným vedrem v horkých letních dnech v rozpáleném Zakázaném městě. Pohled na obrovitánské Kunmingské jezero, které zabírá dvě třetiny z celé plochy zahrad (290 Ha) jim musel ihned navodit příjemnější pocity. Yiheyuan je další ukázkou čínské imperiální megalománie. To obrovské jezero totiž nechal vyhloubit v 18. století známý to císař Qianlong za pomoci asi 100 tisíce otroků. Spousta salonků, pavilonů, věžiček, přemostění, koridorů a paláců po celé zahradě je samozřejmostí. To jsou však víceméně všechno pozdější napodobeniny a další invence, protože zahrady Letního paláce to dost odnesly za opiových válek a rekonstrukce pak provedla až poslední císařovna matka qingské dynastie Cixi, další megalomanka čínských  dějin, která peníze určené na válečné loďstvo raději investovala do přestavby Letního paláce.

No, nicméně jezero, zahrady a stavby jsou to opravdu skvostné, moderní Peking je sice jen kousek za hradbami, ale zde má člověk pocit, jako by se vrátil o sto let zpátky, klídek, příjemně strávený den…

Letní palác

Výlet do Tianjinu

Včera jsem byla na jednodenním výletě organizovaném školou v Tianjinu, což je obrovské přístavní město asi 120 km jihovýchodně od Pekingu. Po shlédnutí již několikátého čínského města se musím přiklonit k názoru, že zdejší města jsou trochu dost unisex. Kdybych nevěděla, že jsem v Tianjinu, tak bych si klidně myslela, že jsem i nadále v Pekingu. Jediný rozdíl byl snad v tom, že zde byla je řeka Haihe a na nábřeží pás s evropskou architekturou. I toto město se stalo britskou a francouzskou koncesí v polovině 19. století (proto evropská architektura) a užilo si svoje během opiových válek. Další rozdíl oproti Pekingu byl snad jen v tom, že zde byla ještě taková Potěmkinova vesnice- rádoby staré čínské tržiště s čínskými cetkami (rádoby umění).

Tianjin si asi ale budu pamatovat asi jen díky tomu, že mě zde přepadla první čínská střevní nemoc, kterou jsem si odnesla nejspíš z nějaké tamní vývařovny. No nic příjemného, radši se o tom nebudu moc rozepisovat…

Siesta in Tianjin

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s