První dny v Pekingu

„Shengri kuaile!!“

Ne že bych si libovala v tom slavit narozeniny v různých koutech světa, ale poslední léta se to nějak tak sešlo… Rok 2002 Maroko, rok 2003 Japan, Tokio, narozeninový zákusek v luxusní zápaďácké cukrárně na Shinjuku, rok 2004 India, místo narozeninového dortu ananas, banány a vonné tyčinky ve venkovní příjemné restauraci obklopené palmami ve Vijayanagaru, rok 2005 Dlouhá čínská zeď a večeře v levné, zato však výborné a mojí oblíbené vývařovně, místo šampaňského nedobré čínské pivo Yanjing (osobně preferuji Qingdao, v angl. transkripci Tsing tao, i když některým moc nechutná a z jeho iniciál ho překřtili na „This Shit Is Not Good to Take Another One“). Na druhou stranu je však pravda, že tohle si člověk bude pamatovat na rozdíl od stejnorodých monotónních domácích oslav, chybí však jen dobří přátelé, ty zde narychlo vyrobené povrchní známosti to nezachrání…

Tři týdny v Číně, je to zatím jen zlomek z celého ročního pobytu, ale i během tak krátké chvíle se dá vypozorovat spousta věcí…

„Exoti“

Tohle slovo mi vytane na mysli ihned, když opouštím školní brány a vrhám se do víru pekingského velkoměsta a jeho obyvatel. A to takzvané exotství má různé podoby, i když ve své podstatě se jedná pouze o jakési modifikace téhože. Člověk vlastně ani nemusí opustit bránu a už to začíná. Stojíme s Filipem před jídelnou a přijdou k nám dvě školačky, Číňanky. „Hello, my name is Lucy and my name is Isabele“. Vypadají tak na 15, ale jsou to vysokoškolačky studující na místním ústavu angličtinu. Lámanou angličtinou se nám pak snaží vysvětlit, že by se rády staly  našimi friends a navzájem bychom se učili aj a čj a že nás zasvětí do čínské kultury, to mi nebylo však úplně jasný, co si pod tím mám představit. No, stejně bylo zřejmý, že letí po Filipovi, který jim však naznačil, že nemá moc čas, i když si ze slušnosti uložil jejich čísla. Roztomilé, avšak dosti přihlouplé Číňanky odcházejí a my propukáme v smích. No, naštěstí tohle se mě osobně zas tak často nestává, protože mě si zde povětšinou pletou právě s Číňankou.

Desetiminutová cesta k metru na Wudaokou je taky zážitek. Musíte projít dvě křižovatky, což ovšem není úplně tak jednoduchý, protože exoti naftofašisti mají v této zemi přednost před cyklisty i chodci (vlastně statut chodce, který má v Evropě právo si v klidu přejít přechod je zde naprosto nemyslitelný) a i když zde znají semafory (na rozdíl např. od Indie), tak ty jsou zde buď pro okrasu nebo jsou Číňani barvoslepí…Chodec halt musí být neustále ostražitý, jestli ne, tak ho sem tam nějaká ta plechovka nabere, ani neví jak.

Fenomén č. 2.- Beijing Ditie neboli pekingská podzemka (která ne vždy jezdí pod zemí): na koupi lístku člověk musí vystát obvyklou frontu (předprodejní automaty neexistují, co se nemusí modernizovat, tak se nemodernizuje, protože se musí maximálně využít lidský potenciál),cestující tak dostane 2 lístky, jeden do cvakacího přístroje a druhý pak odevzdává na přestupní stanici, aby mu ho nějaká paní z emhédé, stojící u vchodu na jinou kolej, utrhla a on ho musel vzápětí vyměnit za jiný lístek – a na to všechno je potřeba zase další pracovní síla. Zkrátka a dobře to nejde udělat jednoduše, že by byl na nástupní a výstupí stanici jen jeden gate.  Cvakací přístroje mají podobné jako v Londýně, Paříži či Tokiu, a i metro vypadá celkem moderně, takže cestující má dojem, že už se dostal do zóny, kde už ví, na čem je. Opak je však pravdou, davy lidí se rvou do metra a ani vás nenechají vystoupit (prostě exoti), přestupní koridory jsou řízeny uniformovanými poskoky, kteří rozdělují davy na příchozí a odchozí a pořád něco vyřvávají do amplionu. Jízda metrem je skutečně dosti stresová záležitost. A do centra to trvá hodinu a po cestě jsou dva přestupy!!!

Další mě nepochopitelnou záležitostí jsou slečny ovládající výtah, které jsou nadmíru neužitečné. Takové jsou i v Japanu třeba v obchoďácích, ale ty se alespoň hezky usmívají (sic lehce roboticky, ale člověk ví že to patří ke službám a maximálnímu konfortu zákazníků obchodního domu). Tyhle čínské elevator-ladies tam povětšinou znuděně stojí, občas i sedí na židli (čímž zabírají ještě více místa v již dost tak narvaném výtahu) a jsou naprosto zbytečné, protože člověk si patro zmáčkne rychleji sám, než se ony vzpamatují. Musí to bejt šílená práce strávit celý den ve výtahu, klaustrofobická představa…

Studenti

Dneska vám budu vyprávět o našich severokorejských spolužácích. Ty nemůžu nijak zaškatulkovat, protože jsou zkrátka a dobře „jiní“ a asi jsem se zatím nesetkala s podivnějšími lidmi než jsou oni. Jejich „deformace“ je však způsobena (dle mého skromného názoru) tamním režimem, protože jinak to jsou lidi jako my a čím víc by se měli lišit např. od svých jihokorejských bratří? Na toto téma bych ráda podnikla nějaký terénní výzkum, protože je to téma nanejvýše zajímavé. Ale prozatím alespoň pár postřehů: Ve třídě si sedají zásadně do předních lavic a zásadně sami. Jako ostatní asiati (které tak vychoval školní systém) mají ve zvyku se biflovat a vše si automatizovat, proto když děláme nějaké cvičení, tak oni se ihned chytají a jsou schopni zpaměti odříkat celou pasáž z učebnice. A diktát, který většinou musí jít psát někdo na tabuli, zvládají bezchybně. To já mám sotva napsaný tři znaky a oni již celou větu!!!! (ještě jsem prozatím nebyla vyvolána, ale bojím se toho jako čert kříže, znemožnění se před celou třídou ale halt musí někdy přijít).

Jejich vzhled jsem již tuším komentovala, ale pro rekapitulaci: khaki či béžová či šedivá košile s rudým odznáčkem Kim Čongila na klopě, mrkváčové kalhoty,  nevkusné naleštěné boty, ulízaný sestřih, prostě je poznáte na sto honů. Pořád se tak tajemně usmívají, vypadají asi tak na 35-40 let, ale bůhví kolik jim ve skutečnosti je, mám většinou problém s odhadem věku a klidně se seknu i o deset let (to si teď vzpomínám na popis japonské spolužačky mého kamaráda Davida, který je teď na studiích v Sichuanu v Chengdu, který ji charakterizoval jako malého roztomilého medvídka, vypadající tak na 16 let, ale pak se z ní údajně vyklubala třicetiletá Ph. D.  se specializací na čínské klasické umění!). Ale nejšílenější objev co se týče našich severokorejských spolužáků jsme učinili na kolejích. Všichni bydlí v desátém patře v bloku no. 1 a každý večer tam na ně chodí kontrola (nějaký uniformovaný severokorejec) a oni musí mít dokonale uklizené pokoje a stát tam v pozoru. Na levé stěně pokoje Kim Čongil a na pravé Kim Irsen. Big brother is still watching You!!!!!

Byli jsme však na školou organizovaném výletě na Dlouhé zdi a poprvé jsem se s nimi pozdravila! Snad s nimi navážu ještě nějaký kontakt a zjistím víc…

The Great Wall- La Grande Muraille- Chang Cheng

Návštěva Velké zdi pro mě byla přínosem v jednom směru a to, že jsem si opět obohatila francouzskou slovní zásobu o další užitečné spojení: Lécher le cul (lézt někomu do zadku, v tomto případě Francouzi Číňanům). Přesně to činí Jacques Chirac, který je  nyní na oficiální návštěvě Číny, Velká zeď je na oplátku potažená koberečkem, na kterém jsou vyobrazeny fr. kulturní památky, stejně tak jako loni byla celá Chemps Ellysées ověšená čínskými lampiony. To, že Francouzi podporovali loňské pokusné ostřelování taiwanského průsmyku je jim teď jedině k dobru a o lidských právech a podobných záležitostech se mlčí. [v této souvislosti mě napadá jedna věc – minulý týden jsem hovořila s jedním typem z české ambasády v Pekingu a dověděla jsem se celkem hodně drbů, co se týče českých politiků,  jezdících v hojném počtu do Říše středu na tzv. pracovní návštěvy: prý jedinou nějakou práci co se týče navázání obchodních a diplomatických svazků tu odvedl jedině Klaus (svého času již prezident), jinak prý takový Němec a další ministři se starali spíš, jakou budou mít po ruce asistentku a tlumočnici a cestu sem podnikají spíš jako dovolenou za státní peníze].

Ale zpět k Dlouhé zdi. Je opravdu dlouhá (6 tis. km, tuším) a ve své podstatě úplně zbytečná (možná stejně tak zbytečná jako slečny ve výtazích), protože jak se dovídáme z historie, nikdy moc svému účelu neposloužila. Návštěvník však jen trne, jak tohle veledílo mohli nechat ti megalomani postavit. Byli jsme se podívat na úseku zvaný Badaling, což je kousek od Pekingu, čili nejvíce turistická část, proto vězte, že tam bylo lidí víc než na Václaváku. Na Badalingu je zrenovovaný úsek asi pěti kilometrů, došli jsme na konec a tam už viděli realitu, takovou chudinku polorozbořenou (do tohoto stavu se dostala nejen díky staletím, ale i díky Číňanům, kteří ji rozebírají a používají jako stavební materiál).

Mao

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s