Polský soc-architektonický trip – část 2. >>> Varšava

Tak už zase sedím v nočním vlaku, za nějž jsem zaplatila neuvěřitelných 420 zlotých (100 Eur) a už uháním z Varšavy tmavou polskou krajinou na jih do Bratislavy na Slovensko, což bude 9. země z celého mého filmového experimentu o socialisticko-moderní architektuře v postsovětských městech (v chronologické posloupnosti, jak jsem je během posledních 3 let navštívila a zaznamenala: 2013-Bukurešť, 2014-Berlín, 2015-Praha, Budapešť, Dunaujvároš, Priština, 2016-Niš, Bělehrad, Moskva, Ostrov nad Ohří, Karlovy Vary, Havířov, Katowice, Varšava a pokud se vše podaří, tak po Slovensku bude 10. letošní zemí Bulharsko). Ale zpět k Varšavě.

Opět si dovolím zmínit citát z Hatherleyho knihy Landscapes of Communism,  jež se pro mě v bádání o architektuře stala jakousi biblí a zmiňoval ho v souvislosti se svým stylem cestování při svém bádání architektury ve východní Evropě: „Traveller is someone who hasn’t reserved hotels in advance and speaks French. A tourist is one who has hotels reservation and doesn’t speak French“ – já jdu jako francouzsky mluvící traveller tak trochu v jeho šlépějích…

Na glowném dworci ve Varšavě mě vyzvedla milá a velice ochotná Agnieszka, která mi na následující 4 noci poskytla střechu nad hlavou. A k mému překvapení to nebyla jen ledajaká střecha, ale učebnicový příklad moderní panelákové stavby, ve Varšavě nejznámější a nejvyšší osamoceně stojící panelák, tzv. PUMA nebo také “kladivo” (název vychází z podoby střechy, jež připomíná kladivo a je zajímavě zkosená s visutou střechou zakrývající balkón na nejvyšším 18. patře budovy). Byl postaven v 70. letech (přesněji v letech 1964-76 a já teď pátrám, proč se jeden jediný dům stavěl tak dlouho, když se běžně za tak dlouhou dobu stihly jinde postavit celé čtvrti) pro navrátivší se polské emigranty, kteří se vraceli z Ameriky a to je i důvod, proč tam bydlí Agnieszka, jejíž babička byla právě takovou emigrantkou a po které byt zdědila. Dům se nachází ve Smolné ulici 8, kousek vedle zastávky Powisle, na jedné z nejrušnějších varšavských tepen. Z jejího bytu 17. patra z lodžie je fenomenální výhled na východ na obrovský moderní stadion, most přes řeku Vistulu a čtvrť Pragu, bohužel výhled na západní stranu, kde se do výšin tkví 237metrový Palác kultury a za ním moderní věžáky, je z druhé strany domu a je vidět pouze z domovní chodby. Ale díky blízkosti nádraží a rušné magistrály je bydlení neuvěřitelně hlučné – bzučí to tam celou noc a já si zase uvědomila, jak jsem neurotická a že potřebuji v noci na spánek svůj absolutní klid.
Do architektury z popele vystavěné Varšavy mě zasvětil Adam, polský student architektury a iniciátor mnoha projektů týkající se poválečné architektury, který se zabývá právě fenoménem výstavby zdemolované Varšavy, takže pro mě člověk nejpovolanější. Poválečnou moderní architekturu mapuje na webu Powojenny modernizm a pořádá festival architektonických filmů Beton. Sešli jsme se v centru v kavárně Ministerstwo kawy (ano, já jsem asi po 10 letech kofeinové abstinence teď v létě místo čajů najela na kafe, ale zatím to beru pozvolna a popíjím lattéčka nebo machiatta, opravdický kafe by mě asi zabilo). Adam mi poradil méně známá místa a taky mě upozornil na vizionářského, utopického architekta Oskara Hansena, který chtěl zrušit koncept měst v klasickém slova smyslu (centrum města vs. sídliště) a své urbanistické plány tvořil v měřítku celé země s tím, že se zástavba domů měla v sítích proplétat po celé zemi. Samozřejmě se tak nikdy nestalo, ale pokusil se alespoň o malou ukázku na výcodě Varšavy, kde vystavil jakéhosi hada z několika desítek domů. Takže Adamova plánu jsem se pak držela ty následující 4 dny, které jsem měla na Varšavu vyhrazené.
První den jsem prošla hlavně okolí Paláce kultury, varšavského reliktu stalinské architektury, a já byla ráda, že jsem po Sedmi moskevských sestrách viděla i jejich další sestru zde ve Varšavě – a vskutku, těm moskevským se může náležitě a „s hrdostí“ vyrovnat. Samozřejmě je zcela parodické, že hlavní dominantou Varšavy je tahle šílená stavba, která dává na odiv megalomanii sovětské, stalinské moci. Kdyby třeba Stalin dal na místo toho paláce Varšavě metro tak pěkné, jako mají v Moskvě, ale to se nestalo a Poláci si na první linku metra museli počkat až po revoluci. Snažila jsem se v okolí Paláce zeptat se místňáků, jaký mají ke stavbě vztah, ale skoro nikdo se se mnou nechtěl bavit na kameru nebo na diktafon. Ale alespoň jednu pětatřicátnici jsem odchytla a ta říkala, že je za stavbu ráda a druhá starší sedmdesátiletá paní, které bylo pět let, když se Palác stavěl, mi naopak oponovala a říkala, že by stavbu zbourala, že nechce, aby jí připomínala staré těžké časy. Nicméně pro mě je alespoň útěchou, že Palác je zasvěcen kultuře, umění a vědě a slouží tedy ušlechtilým účelům.

Na můj první varšavský den také připadlo výročí Varšavského povstání 1. srpna 1944, kdy si Poláci sirénou, minutou ticha a zastavením dopravy a pohybu obyvatel v celém městě připomínají hrdinné události krvavě potlačeného povstání, jež bylo také pak jedním z důvodů destrukce Varšavy, kdy byly 3/4 města srovnána se zemí, jako odveta nacistů proti povstalcům. Kdyby Pražáci taky takhle s vervou bojovali, možná by nacisti nenechali v Praze kámen na kameni. Před dvěma lety jsem k tomuto tématu na Febiofestu viděla dva filmy od režiséra Jana Komasy. První hraný City 44 byl dost kýč (nezapomenu na kýčovou scénu kdy se milenci, hlavní hrdinové filmu, objímají po dlouhém odloučení na ruinách města a kolem nich střílejí kulky vyrendrované v nedobře udělané postprodukci), ale poloinscenovaný dokumentární film Warsaw Uprising  s velikou precizností využíval stovky archivních materiálů z Muzea Varšavského povstání a dává dobrou představu, jak to tehdy ve Varšavě z pohledu povstalců vypadalo.
Další den jsem prošla okolí náměstí Plac Konstytucji, vystavěném v sovětském stylu v 50. letech a odpoledne jsme pak s Agnieszkou prošly bývalé židovské ghetto Muranow, největší ghetto v celé Evropě, odkud bylo čtvrt milionů Židů posláno na přímou smrt do koncentráku v Treblince, a kde se jako jediný relikt z předválečné Varšavy zachoval kostel, kam si Němci dávali munici a sloužil jako skladiště, což ho zachránilo před zkázou systematického ničení židovské čtvrti jako odplata za povstání židů v ghettu v roce 1943, kde za své vzala i krásná synagoga. Nyní sem jezdí na zájezdy mnozí potomci a vzdálění příbuzní, aby si hrůzná místa ghetta na vlastní oči prohlédli a připomněli. Viděla jsem archivní fotografie této zdevastované části Varšavy, kde z ruin vyčníval jen kostel a z těch fotek běhá mráz po zádech. Nyní je kostel zcela nově zrekonstruovaný a celá čtvrť, která se nachází kousek na sever od centra města, je velice příjemná, i když je zastavěná relativně nízkou zástavbou domů v sovětském stylu, ale ty obytné domy jsou poměrně decentní. Nakoukli jsme i do sovětského Kina Muranow, kde mají na zdech v polštině veliký Leninův nápis, „Ze všech umění je pro nás film uměním nejdůležitějším“.

Další dva dny jsem už to vzala zkrátka a jezdila jsem po městě na kole, protože už mě z těžkého batohu s technikou a celodenního chození pobolívaly nohy. Aby se neřeklo, tak jsem navštívila i Staré město, které svou novostí působilo jako fejková kopie postavených kopií evropských měst, jež se hojně staví v dnešní době v Číně. Ale na druhou stranu je to zcela obdivuhodné, že si to Poláci dokázali už po válce podle původních plánů znovu postavit, a některé napodobeniny původních staveb se staví ještě dnes. Staré město bylo zapsáno v roce 1980 na list památek UNESCO.

Ale abych to shrnula, celý urbanistický plán Varšavy je díky destrukci za války zcela na hlavu postavený – řeka, která bývá ve městech hlavním průsečíkem, je zde jakoby odstrčená na periferii a neodehrává se kolem ní žádný život – ten se soustředí kolem centra Paláce kultury, kde se vybudovala moderní, administrativní čtvrť s vysokými věžáky, hotely a nákupními centry a kde je i hlavní nádraží. Staré město se zámkem jsou trochu odříznuté a stojí na vyvýšenině kousek od řeky Vistuly, odkud je přes řeku na druhou stranu výhled na velkou zelenou plochu zoologické zahrady, takže místo výhledu na nějaký zajímavý městský horizont člověk vidí jen zeleň v dáli. Celé to tedy působí jako pěst na oko, jakoby Staré město vůbec do města nepasovalo a stejný pocit tam člověk má, když „starým“ městem prochází mezi davy turistů. Moderní varšavská architektura je ucházející, ale nijak inovativní – zajímavě řešená je snad jen střecha nákupního střediska Zlaté terasy hned vedle nádraží, které je vlnitě začleněna mezi dvě starší, ošklivé budovy multikina a nákupního centra z 90. let. Kde jsou ty časy, kdy se Varšavě přezdívalo „Paříž východu“. Vlastně procházet ty 4 dny Varšavu a vnímat tyhle souvislosti byl dost depresivní zážitek – z tohohle pohledu je to asi nejsmutnější město, které jsme kdy navštívila.

A ještě dodatek – abych si užila Palác kultury i zevnitř (na vyhlídku do výšin věže jsem se neodhodlala, nechtělo se mi stát dlouhou frontu a stejně není jako panorama pořádně co vidět a místo toho jsem na tajňačku vlezla do protějšího paneláku, takže jsem měla naopak výhled na Palác), rozhodla jsem se navštívit jedno z křídel, které je každé zasvěcené jinému umění a navštívila jsem filmové křídlo, Kinotéku. Bohužel na programu byly samé braky a nebo filmy v polštině (mj. zrovna běžely minule vzpomínané Spojené státy lásky), takže americký film Genius (za pouhých 15 zlotých během jejich akční filmové středy) se zdálo jako nejmenší a přetrpitelné zlo. A nakonec se ukázalo, že to byla celkem dobrá volba – Jude Law jako spisovatel Thomas Wolfe, podal dobrej, i když místy dost teatrální výkon s přesvědčivým jižanským akcentem a konečně po dvou špatných filmech (Black Sea a Spy), si zase zahrál v něčem rozumném.  A při pasážích, kdy nakladatel a editor Max Perkins, který mj. publikoval knihy slavných spisovatelů Hemingwaye a Fitzgeralda, v podání Colina Firtha, četl úryvky z jeho knihy, se mi chtělo brečet, ale pak to rušily opakující se záběry na editorské krácení pasáží z Wolfových knih– a já mám chuť si teď Look Homeward, Angel a Of Time and the River přečíst.

PS – zbytek dopisuji již zpět v Budapešti, následující dny byly v Bratislavě dost intenzivní a už jsem vůbec nestíhala psát za pochodu… Jestli budu mít ještě náladu, tak dopíšu i part 3. – Bratislavu, kterou jsem navštívila jako egocentrická Pražačka poprvé v životě a návštěva rozhodně stojí za to – ale musím upřímě říct, že po Visegrádském kolečku, návštěvě Polska a Bratislavy, jsem ráda, že jsem se narodila v Praze a že letošní léto trávím v Budapešti…

 

 

Polský soc-architektonický trip – část 1. BP>>>UH>>>HAV>>>KAT>>>WA

Už je to dlouho, co jsem publikovala nějaký cestovní zápisky (loňský cestovní deník z cesty s Janou stopem z Chorvatska do Kosova mám rok rozepsaný a nikdy jsem se neodhodlala ty zběsilosti, co jsme po cestě zažily, publikovat, ale třeba ještě bude příležitost, jestli uveřejním krátký hraný film based on true hitchhiking events, ve kterém jsme si tam loni zahrály, když jsme po dlouhé cestě dojely na kinokabaret do Prizrenu – a taky ještě nespatřil světlo světa, protože na finální verzi už rok čekáme od bulharské režisérky Boryany). Tak teď sedíce ve vlaku směr Varšava něco do iPadu naťukám a třeba i pošlu do světa…
Podnikla jsem v pátek (29. července léta páně 2016) dlouhou cestu několika vlaky z Budapešti do Polska s milou mezizastávkou na LFŠ v Hradišti, kde jsem za večer stihla 3 filmy, nějak se to sešlo a viděla jsem samé vztahové bijáky: Viscontiho Vášeň – jeho první barevný, anti-neorealistický, operou ovlivněný, výpravný historický film z 19. století z doby rakouské okupace severní Itálie o italské hraběnce v Benátkách vášnivě zamilované do rakouského sexy vojáka, který ji však využije jen kvůli jejímu bohatství a hraběnka se nešťastnou láskou na konci zblázní, dále nový Wasilewskiho film Spojené státy lásky o podivných ženách a jejich komplikovaných vztazích na polském maloměstě za doby socialismu (skvělá kamera, záběry na architekturu a výborná hláška, kterou tam matka adresuje své dceři: “Tak pojedeme na dovolenou do Československa, abys taky poznala kus světa.” – jediné, co mě po celou dobu sledování filmu rušilo, byly ujetě stylizované colorkorekce, které jsou v současných filmech tak v módě, ale absolutně nekorespondují s estetikou 80. let ), a do třetice půlnoční, česko-rakouský film koprodukovaný FAMU, na kterém dělali i moji spolužáci, Meandros a Thaïs, jakási novodobá antická, totálně surrealistická tragédie o dlouhé cestě hledání Meandrovy ztacené ženy. Nevím, co si o filmu myslet, asi jsem v životě nic podobně divného neviděla a teď v rychlosti se to neopovažuji hodnotit…
Z Hradiště jsem další den po příjemně probdělé noci, kdy jsme se s milým filmovědcem Ondrou dočkali rozbřesku nad zamlženým parkem za zvuků Kiliána Nedoriho linoucí se z divadelního stanu, s lehkou kocovinou pokračovala dál směr Polsko s mezizastávkou na legendárním nádraží Havířov, jež se naštěstí podařilo zachránit před zbouráním, a v rychlosti jsem vyběhla, abych si tuhle výjimečnou českou brutalistní památku nafotila a natočila. Cesta vlaky byla celkem strastiplná – díky nějaké nehodě měly všechny navazující vlaky zpoždění, ale naštěstí poslední vlak do Katowic jsem jen tak tak stihla, a zároveň jsem si opět na vlastní kůži vyzkoušela sexuální harašení a to, že se nebohé česko-japonské, samotně cestující dívky nikdo nezastane, když se mě nějakej ožralej Polák snažil hmatat na nohu a já ho vykopla z kupé a on na mě cosi v polštině řval a pak se začal křižovat. Opravdu bizarní scéna, průvodčí se jako na potvoru ne a ne ukázat, takže jsem pak už po cestě oka nezahmouřila, jak jsem byla z incidentu vyplašená (první obdobný incident se mi stal loni při výstupu z nočního pařížského metra, když mi zase nějakej týpek začal na eskalátorech zezadu hmatat pod sukni – doufám, že tohle nečte moje máma, už by mě asi nikdy nikam na cesty nepustila).
V Katowicích jsem dnes stihla oběhnou a natočit pár soc. památek v centru města, než se ze slunečného parného dne proměnila obloha a odpoledne se spustil strašlivej liják a já i moje sedumdéčko jsme zmokli až do morků baterek. Na nějakou chvíli jsem se schovala pod výčnělek velice sofistikovaně a moderně řešeného Kongresového centra začleněném v kopci hned vedle brutalistní multifunkční sci-fi arény s legračním názvem “Spodek”. Když se déšť alespoň na chvíli utišil, pokračovala jsem tramvají na západní okraj Katowic. Na tramvajové zastávce mi nějaký Polák pomohl koupit v automatu lístek na tram a když vyplynulo na jevo, že nemám drobné zloté, tak mi ho bez mrknutí oka zaplatil a řekl, že to nic není, že to stojí jak jedno pivo. Takže po ožralém, odporném Polákovi zase v mých očích karma polských mužů alespoň o něco stoupla.
Ve čtvrti Kukurydze (kukuřičná čtvrť) jsem se šla podívat na pár moderních, zajímavě řešených paneláků a na brutalistní kostel The Thousandth Anniversary Church, jenž Owen Hatherley zmiňuje ve své knize Landscapes of Communism, a vskutku výprava až někam na katowické sídliště stála za to a tahle unikátní religiózní stavba se zařazuje do top listu nejpodivnějších staveb, co jsem měla šanci na cestách za moderní architekturou spatřit.
V neděli večer, poslední červencový den v měsíci, už usedám na vlak směr Varšava – bude mě tam čekat Agnieszka, filmařka, kterou znám z kinokabaretů (naposledy jsme se viděly letos v Tel Avivu a už tehdy mě zvala, že Varšavu musím vidět a zpracovat ve svém filmu), a poskytne mi na pár následujících dnů střechu nad hlavou, a dále se tam mám setkat s architektem Adamem, ředitelem architektonického filmového festivalu Beton, který mi doporučí méně známé varšavské lokace…. TBC.

TEL AVIV BENCHES

I arrived in Tel Aviv for 1 week to attend the 2nd International Filmmaking Workshop KINO TLV. It was the week of the Israeli pesah holiday and the biggest partying city in the Middle East was relatively quiet, shops & bars were closed on that Friday night. I was walking along the night streets of Tel Aviv, enjoying the warm night and getting inspired for the upcoming filmmaking week… The inspiration was all around – the amazing modern architecture, bauhaus, crappy cheap houses, the long beautiful beach, Old Yaffo arabic district with the chants of moazzins, the magic Florentin and Neve Tsedek neighborhoods. And of course the people.

What caught my attention (I noticed it already last year when I was visiting the city for the first time) were the benches standing opposite each other on the pavements close to the busy roads all around Florentin and other areas. Who would ever want to sit in a proximity of  busy traffic and hang out there I thought to myself – as I was observing the streets later during the day, some people were sitting there from time to time, chatting, relaxing, taking a break with their heavy shopping bags, or just chilling out in the evenings when it was not too hot and the streets were not so busy anymore. For me those benches are also symbol of a dialog and conversation… Yet, they are standing at very absurd places, I created bit absurd situations. Here is the result…

And many thanks to Czech Centre in Tel Aviv for supporting this stay.

We prepare a documentary film about gay refugees – support our crew!

We’re an international team of filmmakers and we would use your help with funding our new project – GOING WEST!

In the recent months, the Middle East has seen a mass migration of people fleeing its conflicts and wars. Among these refugees, there’s a number of LGBT* folks leaving for Europe to not only find peace, but also the freedom to be themselves.

Back home, they are at a hight risk of violence, torture or death – and this risk follows them along their way until they reach safety.

The short documentary we’re working on will give space to specific refugees to express their concerns and hopes for their future lives. The film will focus on their personal stories and the similarities between them, trying to find their common ground. One of the side themes will also be how new technologies enabled their escape and what it is that they wouldn’t share with the world on social media, what is left unsaid. To get a bigger picture, we’ll also interview the official organizations that provide services for these people.

Here is our INDIEGOGO crowdfunding campaign. You can support our crew by liking our Facebook page or just support the project financially – any $ will help – we work for free, all the money go to the production expenses.

Thank you!

“Mer de Normandie” at the French festival in Prague

My spontaneous video art piece which I shot during my trip in Normandie in summer 2014 will be shown as an installation in NOD Gallery during Sněz tu žábu French festival on 12-15 March 2016. It is fascinating in which context it was created and in which context the work is show after all. I have never imagined when I was walking alone along the coast that it will end up 2 years later in a Prague gallery. It was my personal inner trip and the memories, which are attached to the piece, are still quite strong. I guess that the music which accompanies he video can tell in which state of mind it was made. Yes, the music is strong and sad. Life is full of absurdities. I never stop wondering…

12736668_10204151261420631_1034233265_o

(installation animation by Jakub Krejčí)

short film “Retrouvailles” traveling to film festivals

Poster

In April I went to Tel Aviv to attend my first Kinokabaret of this year. The atmosphere was amazing – great weather in the beginning of April, lovely Israeli people, a big crowd of international filmmakers came to create short films, beach within a walking distance from a kinolab which was based in a nice gallery with a wonderful rooftop view, simply magic.

I was working on my surreal music video Trainspot, but for 1 day I joined crew of Nicolas Bellaiche from Paris as a director of photography and we shot 24hours in a row his movie called Retrouvailles. We travelled all the way to the south of Israel to Be’er Sheva just because we couldn’t find any small actor in Tel Aviv and there was one family who agreed that their little son will be filmed. The problem was that the little Eddie didn’t cooperate with our crew, so the whole shooting was pretty much improvised. We finished around 5am after the whole day of shooting and traveling around and here is the FILM.

The short film has been selected to a few festivals, so it is traveling around the world, so it is great to see that our little movie continue living its life…